V neděli 1. března 2026 íránská státní televize potvrdila to, o čem světová média spekulovala už od sobotního večera: nejvyšší vůdce Islámské republiky Írán, ajatolláh Alí Hossejní Chameneí, zahynul při amerických a izraelských leteckých útocích. Zemřel spolu s několika členy své rodiny. Přesné okolnosti jeho smrti dosud nebyly oficiálně potvrzeny ani íránskými, ani americkými úřady.

V zemi byl vyhlášen čtyřicetidenní státní smutek a sedmidenní prázdniny. Sociální sítě mezitím zaplavily záběry převážně mladých Íránců v Íránu, kteří Chameneího smrt slaví. Souběžně se konají rozsáhlá prorežimní smuteční a mobilizační shromáždění. Na podporu íránského vůdce vyšly do ulic také tisíce lidí v zahraničí, například v Pákistánu nebo v Iráku.

Chameneího smrt okamžitě odkryla hluboké vnitřní rozpory íránské společnosti i křehkou rovnováhu sil, na níž stál celý íránský systém.

Chlapec z přeplněného domu v Mašhadu

Alí Chameneí se narodil v roce 1939 v Mašhadu, druhém nejposvátnějším městě šíitského islámu. Jeho otec Džavád, klerik azerského původu narozený v iráckém Nadžafu, byl tradicionalista, který se příchodu moderního světa bránil. Synovi by nejraději dopřál výhradně náboženské vzdělání, daleko od světských škol. Matka Chadídže, která na Chameneího měla velký vliv, pocházela z rodiny, jejíž rodokmen měl sahat až k safíjovskému učenci Mírdámádovi. Byla to vzdělaná žena, která vedla syna ke studiu.

Chameneí si z dětství odnášel především zkušenost chudoby. Rodina někdy uléhala hladová. Spolužáci se mu posmívali kvůli obnošenému oblečení; posměch občas končil rvačkami. Do třetí třídy byl považován za slabého žáka — teprve později se ukázalo, že špatně vidí. Když dostal brýle, stal se jedním z nejlepších ve třídě. Tajně, proti vůli otce, složil zkoušky státního školství a dálkově dokončil střední školu.

Básník v cele, žák Chomejního

V roce 1958 odešel do Qomu, centra íránského šíitského vzdělávání. Navštěvoval přednášky předních učenců — ajatolláha Borudžerdího, Šaríatmadárího či Gólpájegáního — nejvíce jej však přitahoval Rúholláh Chomejní. Jeho výklad považoval za živý a politicky naléhavý.

Bezpečnostní služba šáhova režimu SAVAK jej zatkla šestkrát. Poslední zatčení v prosinci 1977 skončilo vyhnanstvím do odlehlého Íránšahru v provincii Sistán a Balúčistán. V dokumentech SAVAK byl označen za „neklidného a extremistického duchovního z Mašhadu“. Americkoíránský analytik Karím Sadžadpúr upozorňuje, že zkušenost mučení a přesvědčení, že SAVAK byla vycvičena CIA a izraelským Mosadem, se mohly stát trvalým zdrojem jeho nepřátelství vůči Spojeným státům a Izraeli.

Chameneí byl v mládí také básníkem. Publikoval pod pseudonymem Amín a přátelil se s předními perskými literáty, mimo jiné s levicovým básníkem Mehdím Achavánem Sálesem. Po revoluci se však jejich cesty rozešly, Sáles odmítl spolupráci s novým režimem. Chameneí poezii neopustil nikdy: pravidelná setkání s básníky a recitační večery pořádal až do konce života. Studie nizozemského badatele Heinricha Mattheeho z roku 2023 ukazuje, že poezii systematicky využíval jako nástroj politické legitimizace. Budoval síť loajálních básníků podporovaných státem — jako protiváhu těm, kteří psali z opozice.

Muž ve druhé linii, který se stal prvním

Když se ajatolláh Rúholláh Chomejní v únoru 1979 vrátil do Teheránu, Chameneí stál spíše ve druhé linii revoluce. Do původního Revolučního výboru se nedostal; do klíčových struktur jej kooptovali až spoluautor porevoluční íránské ústavy Mohammad Beheští a pozdější íránský prezident Akbar Hášemí Rafsandžání. V prvních řadách revoluční elity zpočátku téměř chyběl.

Jeho kariéra však rychle akcelerovala. Po smrti levicového klerika Talegháního se stal teheránským imámem páteční modlitby a zasedl v parlamentu. V roce 1981 přežil atentát: během kázání v mešitě Abúzar explodoval kazetový magnetofon umístěný před ním. Pravá ruka mu zůstala trvale poškozena. Následující den kvůli hospitalizaci chyběl na schůzi strany, kde jiný výbuch zabil Beheštího a desítky dalších. Náhoda mu zachránila život — a otevřela cestu k moci.

V letech 1981 a 1985 byl zvolen prezidentem. Jeho mandát poznamenal hluboký konflikt s premiérem Mírem Hosejnem Músavím. Chameneí odmítal jeho ekonomický intervencionismus, Chomejní však Músavího opakovaně podržel. Dochovaný dopis z roku 1988 ukazuje napětí mezi oběma muži. Jako prezident byl Chameneí spíše slabý; skutečná moc spočívala u Chomejního a částečně u Rafsandžáního, který tehdy zastával funkci předsedy parlamentu.

Vůdce z nouze

Po Chomejního smrti v červnu 1989 nastalo mocenské vakuum. Určený nástupce Montazerí byl krátce předtím odvolán. Ústava vyžadovala, aby se nejvyšším vůdcem stal velký ajatolláh — Chameneí tuto hodnost neměl. Přesto byl během několika hodin zvolen Radou expertů. Ze čtyřiasedmdesáti přítomných jej podpořilo šedesát až osmašedesát členů. Prakticky přes noc byl povýšen na ajatolláha — titul, jehož náboženskou autoritu část duchovenstva nikdy plně neuznala.

Právě slabý výchozí mandát jej přiměl k systematickému budování moci. Vytvářel paralelní sítě loajálních kleriků napříč státními institucemi, upevnil kontrolu nad soudnictvím a postupně vytlačil tehdejší levicové frakce z rozhodujících pozic. Do poloviny devadesátých let byl systém pevně pod jeho vlivem.

Vládnout ze stínu

Chameneího nejúčinnější strategií byla podle odborníků neviditelnost. Prezidenti se stávali tváří režimu — nesli odpovědnost za inflaci, nezaměstnanost i korupci. Nejvyšší vůdce přitom jmenoval šéfy soudnictví, státní televize, Revolučních gard i armády, rozhodoval o klíčových rozpočtech a kontroloval rozsáhlé náboženské nadace. Odpovědnost však zůstávala jinde.

Tato rovnováha se částečně narušila v roce 2009 během protestů takzvaného Zeleného hnutí. Chameneí tehdy otevřeně podpořil prezidenta Ahmadínežáda a označil protesty za zahraniční spiknutí. Stovky lidí byly zatčeny, desítky zabity, tisíce uvězněny. Opustil tak pozici vládce z pozadí a vstoupil do role viditelného politického aktéra — takto exponovanou polohu si však neudržel dlouho.

Republika, nebo vojensko-průmyslový komplex?

Podle odborníků měla strategie vládnutí ze stínu ještě jeden, dlouhodobě podceňovaný důsledek: postupnou proměnu samotné struktury státu. Za Chameneího vlády se Revoluční gardy proměnily z ideologické bojové síly v ekonomického a politického giganta. Válečné fondy a logistické struktury z dob íránsko-irácké války se přetavily v konglomeráty ovládající ropný průmysl, stavebnictví i telekomunikace. Policie byla sjednocena pod velením osob napojených na gardy. Vznikl systém, který podle expertů lze přesněji popsat jako klerikálně legitimizovaný vojensko-průmyslový komplex: duchovenstvo dodávalo ideologický rámec a formální legitimitu, zatímco skutečná výkonná moc i kapitál se koncentrovaly v rukou bezpečnostního aparátu.

Právě zde leží zásadní interpretační otázka, která provází celé hodnocení Chameneího éry: byl skutečně všemocným vládcem, nebo spíše vrcholným arbitrem mezi soupeřícími mocenskými bloky?

Bez jeho souhlasu nemohlo být přijato zásadní strategické rozhodnutí, svou autoritu však uplatňoval spíše nepřímo — prostřednictvím práva veta, personálních nominací a vyvažování jednotlivých mocenských center. Nebyl tak podle expertů pouhou loutkou v rukou bezpečnostního aparátu, jak někdy tvrdili jeho kritici, zároveň však ani neodpovídal představě diktátora vládnoucího každodenním přímým řízením státu. Jeho moc spočívala především v kontrole rámce, v němž se politika mohla odehrávat.

Ideologie obléhané pevnosti

Chameneí podle odborníků věřil, že Západ vede proti Íránu „měkkou válku“ — kulturní a psychologickou. Sankce chápal jako příležitost k soběstačnosti. Jaderný program vnímal jako symbol vědeckého pokroku a národní důstojnosti. Dohodu JCPOA z roku 2015 umožnil, ale nikdy ji plně nepřijal za svou; po jejím zrušení Spojenými státy mluvil o chybě, kterou dovolil na naléhání ostatních. Právě Trumpovo rozhodnutí pro něj představovalo potvrzení dlouhodobého přesvědčení, že Západu nelze důvěřovat ani tehdy, když je dohoda formálně uzavřena.

Na konci života byl obklopen strukturami, které sám vybudoval. Režim působil stabilně, dokud stál on — a právě proto je po jeho smrti obtížné předvídat, jak bude fungovat bez něj.

Alí Chameneí byl autoritářský vládce. Jeho režim systematicky a krvavě potlačoval občanské svobody, věznil a mučil odpůrce a nesl odpovědnost za smrt mnoha vlastních občanů. To je neoddělitelná součást jeho politického dědictví. Jeho zabití při americko-izraelské operaci představuje ovšem porušení mezinárodního práva — bez ohledu na to, jaký byl. Svět, v němž si státy s dostatečnou vojenskou převahou mohou bez mandátu likvidovat hlavy jiných států, je světem, kde se právo mění v nástroj síly. To je posun, který má důsledky daleko za hranice Íránu.

Chameneí zemřel jako muž, který celý život tvrdil, že Spojené státy usilují o svržení jeho režimu. Nyní se jeho slova naplnila.