V posledních týdnech dochází v Íránu k mimořádné eskalaci násilí vůči civilnímu obyvatelstvu v relativně krátkém časovém období. Co současná situace vypovídá o vnitřní dynamice režimu a o fungování jeho mocenských struktur?

Je třeba mít na paměti, že kvůli internetovému blackoutu přicházejí z Íránu pouze dílčí a fragmentární zprávy. Přesto lze z veřejných vyjádření některých představitelů i z povahy zásahů poměrně jasně vyčíst, jaké mocenské dynamiky dnes v režimu převažují.

Íránský režim nelze chápat jako jednotný monolit. Dlouhodobě je rozdělen do různých proudů a mocenských center. Současný vývoj podle mého názoru ukazuje na výraznou dominanci konzervativních kruhů soustředěných kolem nejvyššího vůdce Alího Chameneího.

Tyto kruhy mají silné vazby na šéfa justice Gholama Hosejna Mohseniho-Ežejího, na klíčové aktéry v Radě dohlížitelů a Radě pro určování zájmů režimu a v neposlední řadě také na Islámské revoluční gardy. Právě toto mocenské jádro — centrum kolem Chameneího a jeho nejbližších spolupracovníků — se ukázalo jako schopné situaci plně ovládnout a prosadit řešení založené na masivní represi.

Na samotném začátku protestů přitom zaznívaly i jiné tóny, například ze strany prezidenta Pezeškjána nebo členů jeho technokratické vlády. Je důležité zdůraznit, že ani tato vláda nenese odpovědnost nulovou — i ona sehrála svou roli v následném násilí. Zpočátku však bylo možné slyšet určité lavírování: snahu o dialog, uznání strukturálních problémů a přiznání, že demonstranti mají v řadě svých požadavků pravdu a že bez jejich řešení se Írán nemůže dlouhodobě rozvíjet.

Tento diskurz ale dostal prostor jen velmi krátce. Následoval tvrdý zásah, masivní potlačení protestů a faktický konec jakékoli snahy o vyjednávání. Režim vyjel do ulic a začal proti civilnímu obyvatelstvu používat extrémní násilí.

Dlouhodobě také víme, že prezident v Íránu — bez ohledu na své osobní názory — potřebuje k jakémukoli skutečnému kroku souhlas centra režimu. Pokud nedostane „zelenou“, jeho možnosti jsou velmi omezené. Po protestech „Žena, život, svoboda“ v roce 2022 následujících po zabití Mahsy Amíníové režim ještě naznačoval určité uvolnění. I proto dostal Pezeškján prostor kandidovat, přestože prosazoval myšlenky, které konzervativnímu proudu nebyly blízké. Jakmile však došlo na zásadní střet, ukázalo se znovu, že Pezeškján jako prezident nemá žádné nástroje, jak vývoj ovlivnit.

Převaha konzervativních sil a vytlačování reformistických proudů z politické debaty je patrná nejméně od roku 2021 a nástupu prezidenta Ebrahíma Raísího. Přináší současná reakce režimu v tomto ohledu něco nového?

Oslabení pragmatických a reformních kruhů lze vysledovat už od pádu íránské jaderné dohody v roce 2018. Po protestech v roce 2022 se mohlo zdát, že režim dospěl k závěru, že bude muset alespoň částečně ustoupit. Současný vývoj však naznačuje opak. Vnitřní kalkulace sil dnes podle všeho vychází z předpokladu, že už neexistuje cesta zpět a že bez masivního krveprolití se režim neudrží.

Když se podíváme na protesty v roce 2009, takzvanou Zelenou revoluci, i tehdy docházelo k obětem na životech. Režim ale postupoval výrazně taktičtěji. Převládalo použití slzného plynu a obušků, střelné zbraně byly nasazovány zdrženlivě a s váháním. Dnes nic takového nevidíme. Zdá se, že režim dospěl k přesvědčení, že protesty lze zastavit pouze extrémním násilím. Demonstranty nezastavilo fyzické násilí, nezastavilo je ani systematické sexuální násilí ve věznicích a ve vazbě. To ukazuje na hluboký strach uvnitř systému.

Je třeba připomenout, že i za prezidenta Rúháního docházelo k represím, zabíjení a popravám. Rozdíl spočíval v tom, že tehdy ještě existovalo určité soupeření uvnitř mocenských struktur. Dnes režim opakovaně a jednoznačně deklaruje, že o jakékoli debatě o své podstatě jednat nehodlá. Jakákoli snaha o změnu je vnímána jako útok na samotné základy systému.

Podle mého názoru režim v určitém bodě pocítil zásadní ideologické ohrožení. Už nejde o dílčí úpravy pravidel nebo o reformu v rámci systému, ale o zpochybnění samotné legitimity ideologie. Dříve existovala větší důvěra v poselství islámské revoluce, byť s určitou mírou korekcí. Dnes tato ideologie ztratila soudržnost natolik, že od sebe odtlačila i aktéry, kteří byli s režimem dlouhodobě spojeni, ale usilovali o jeho umírněnější podobu.

Bývalý reformní prezident Muhammad Chátamí označil protesty za „předem promyšlené spiknutí.“ Jakou roli podle vás sehrály zahraniční zpravodajské služby, například izraelský Mosad?

Lze říci, že určitou roli sehrály. Mosad v Íránu působí dlouhodobě a velmi aktivně. Nemyslím si ale, že by protesty byly zvenčí naplánované. Vznikly spontánně — mezi obchodníky v bazarech i mezi širšími vrstvami obyvatelstva, které vyšly do ulic v reakci na dlouhodobě neúnosnou situaci. Je ovšem možné, že existovaly scénáře, jak protesty dodatečně podpořit nebo dále eskalovat. Zásadní však je, že šlo především o autentický projev hluboké nespokojenosti s režimem.

Zabýváte se íránským ústavním systémem. Jaké možnosti nenásilné politické změny tento systém formálně připouští a kde jsou jeho hlavní strukturální limity? Do jaké míry samotný princip vlády náboženského vůdce takovou změnu předem vylučuje?

Pokud by režim chtěl skutečně změnit ústavní uspořádání, které je z podstaty nespravedlivé, muselo by dojít k velmi hlubokým zásahům. Klíčovou roli zde hraje například Rada dohlížitelů, která funguje jako jakýsi ústavní soud. Posuzuje zákony přijaté parlamentem i návrhy předkládané prezidentem a je schopna prakticky bez zdůvodnění odmítnout cokoli, co považuje za neslučitelné se systémem.

Formálně ústava určité změny připouští a bylo by možné ji přepsat vyváženějším způsobem. Současná i minulá praxe ale ukazuje, že režim jakoukoli debatu o své vlastní podstatě odmítá.

To úzce souvisí s ideologií velájat-e fakíh. Alí Chameneí není pouze politickým, ale i náboženským vůdcem. Jde o přesvědčení, že islámskou republiku spravuje dočasně, než bude vláda předána dvanáctému šíitskému imámovi Mahdímu, který podle šíitského islámu je ve skrytu a s jeho příchodem nastane na Zemi spravedlnost. Mahdí obnoví pravou víru a ukončí bezpráví. V tomto mezidobí může vládnout pouze fakíh — znalec islámského práva, který je podle této doktríny jediný schopen vládnout v souladu s božím zákonem.

Jakmile se začne mluvit o změně tohoto principu, dostáváme se k samotnému jádru režimu. Současná reakce ukazuje, že kdokoli takové myšlenky navrhuje, je automaticky postaven mimo systém a označen za vzbouřence, kterého je nutné potlačit.

V centru moci tak existují aktéři, kteří jakoukoli alternativu k této podobě islámské republiky vnímají jako existenciální hrozbu, jako bytostný problém. Právě tato percepce podle mého názoru vysvětluje rozsah současného násilí. Režim dnes jedná s přesvědčením, že čelí ohrožení, které není pouze politické či ekonomické, ale bytostné. To mu dává odhodlání použít extrémní násilí v nebývalém rozsahu. Nenásilná změna režimu se proto v tuto chvíli jeví jako prakticky nemožná.

Významnou roli v současném uspořádání hrají Islámské revoluční gardy (Sepáh-e pásdárán), často popisované jako autonomní mocenský aktér. Jak je jejich postavení zakotveno v institucionálním rámci státu a kde dnes leží skutečné hranice jejich moci, pokud vůbec existují?

Postavení Islámských revolučních gard je zakotveno už v samotném ideologickém základu režimu. Od počátku se s nimi počítalo jako s jakousi pretoriánskou gardou islámské republiky. Vychází to ze zkušeností režimu s regulérní armádou, a to jak z období revoluce na konci sedmdesátých let, tak z předchozích dekád — například z padesátých let při svržení premiéra Mosaddeka, kdy byla armáda vnímána jako nástroj šáha, proto vznikla paralelní struktura, která měla nejen vojenskou, ale především ideologickou funkci.

Úloha Islámských revolučních gard je ostatně výslovně zakotvena i v ústavě: mají chránit podstatu režimu jako takového, tedy princip velájat-e fakíh. Základní pilíře systému jsou tak doslova obaleny jejich ochranou.

V průběhu let se však gardy proměnily v mnohem víc než jen elitní vojenskou složku. Postupně se z nich stal také ekonomický aktér. Jde o instituci, která systematicky pracuje s loajalitou — její členové jsou úzce propojeni s politickými strukturami a postupně se vytvořila hustá síť vzájemných vazeb.

Dnes představují gardy rozsáhlé ekonomické impérium. Kontrolují klíčová odvětví průmyslu, stavebnictví, obchodu i energetiky. V praxi to znamená, že pokud si například někdo chce otevřít podnikání, často se musí obrátit na místní struktury gard a jednat s nimi. Režim je na gardách hluboce závislý, což se ukazuje i nyní — jsou schopny jít do ulic a přímo zasahovat proti protestům. Na oplátku je režim odměňuje rozsáhlými ekonomickými výhodami a přístupem ke státním zdrojům.

Ekonomický tlak a mezinárodní sankce bývají často prezentovány jako nástroj oslabení režimu. Jaké dopady podle vás mají na vnitřní sociální strukturu Íránu a na vztah mezi státem, bezpečnostním aparátem a obyvatelstvem?

Dopady jsou v mnoha ohledech ambivalentní. Na jedné straně ekonomický tlak nepochybně přispívá k tomu, že lidé vycházejí do ulic. Ekonomická situace běžného obyvatelstva je velmi špatná. Na straně druhé je režim zatím schopen tento tlak do určité míry absorbovat.

Klíčové je, že režim dokáže i nadále zabezpečovat právě gardy a další mocenská centra. Zároveň má přístup k určitým zahraničním tokům, přestože je částečně v izolaci — Írán nadále vyváží ropu, byť pod cenou a s využitím složitých obcházejících mechanismů.

Země je navíc demograficky i geograficky obrovská, s více než devadesáti miliony obyvatel, což umožňuje generovat určitou míru bohatství i v omezených podmínkách. Toto bohatství je ovšem přísně kontrolováno režimním aparátem. Nejde o miniaturní elitu, ale o širší okruh propojených struktur, které jsou schopny se o zdroje rozdělit a udržet si relativní ekonomickou stabilitu. Z tohoto pohledu se klíčovým mocenským skupinám daří relativně dobře.

Cena je ovšem přenesena na společnost jako celek. Střední třída se prakticky rozpadla, sociální nůžky se dramaticky rozevřely a velká část obyvatelstva výrazně zchudla. Sankce tak neoslabují primárně represivní aparát, ale běžné lidi. Zásadní roli v tomto systému hraje také rozsáhlá korupce, která dále prohlubuje nerovnosti.

Do jaké míry je koncept mezinárodní izolace Íránu analyticky přesný, pokud jej zasadíme do širšího kontextu globálního Jihu a jeho vztahů s Ruskem a Čínou?

Rusko a Čína v tomto ohledu hrají roli aktérů, kteří režimu poskytují minimální, ale dostatečnou podporu k přežití. Umožňují vládnoucí elitě udržet se u moci, realizovat základní obchodní vztahy a generovat alespoň omezenou legitimitu uvnitř vlastních elit.

Izolace Íránu tedy není absolutní. Režim nadále funguje v určitých mezinárodních ekonomických vztazích, i když má výrazně ztížený přístup na globální trhy. Zároveň je však důležité dodat, že vztah Íránu s Ruskem a Čínou není symetrický. Obě země velmi dobře vědí, že Teherán nemá mnoho alternativ, a tomu odpovídají i obchodní podmínky — Írán prodává své suroviny výrazně pod cenou. Z tohoto pohledu lze říci, že režim sice není zcela izolovaný, ale pohybuje se v silně nevýhodné pozici, která omezuje jeho manévrovací prostor.

Pokud kombinace sankcí, mezinárodní izolace a selektivní spolupráce umožňuje režimu přežívat, zatímco sociální náklady nese především společnost, jaký prostor to vůbec ponechává pro smysluplnou politickou změnu?

Prostoru pro politickou změnu určitě není mnoho, zvlášť v momentě, kdy se režim rozhodl hloubit příkopy mezi sebou a běžnou populací tím, že proti ní používá bezprecedentní násilí. Lidé jsou nyní možná vyhnáni z ulic a oplakávají své mrtvé, ale na tuto tragédii společnost nezapomene a dříve nebo později se k tomuto tématu vrátí, ostatně jako k předchozím protestům a jejich obětem, s nimiž se bude muset vyrovnat. V takovém krvavém kontextu je určitě složité o změny usilovat, nehledě na to, že režim o debatu o jakýchkoli změnách nestojí, a to již skoro ani o těch kosmetických, natož fundamentálních.

V situaci, kdy režim masově zabíjí civilisty, zároveň zaznívají hrozby vnější intervence ze strany Donalda Trumpa, opozice je roztříštěná a vedle sebe existují velmi odlišné politické projekty — od monarchistických představ spojených se jménem Rezy Pahlavího, přes jeho vlastní deklarovanou roli přechodného „mostu“, až po silné nacionalistické a kulturně antiliberální proudy — kde dnes podle vás leží hlavní riziko pro budoucnost Íránu?

Je to velmi složitá otázka, na kterou neumím dát jednoznačnou odpověď. Část analytiků na Západě upozorňuje, že pád íránského režimu by mohl otevřít řadu velmi problematických scénářů — včetně etnických konfliktů, destabilizace země, ztrátu mnoha životů a potenciálních migračních vln. Není vůbec jisté, že by se Írán po kolapsu režimu dokázal udržet jako stabilní celek.

Zároveň je ale zřejmé, že ani samotné přežívání současného režimu nepředstavuje řešení. Existují úvahy, že by se režim mohl znovu pokusit o určité přenastavení, vysílat signály o uvolnění a takticky s nimi pracovat i na mezinárodní scéně. Takový vzorec chování jsme v minulosti viděli. Výsledkem však bývá spíše prohlubování represí než jejich zmírnění. Dnes jsme svědky podle mého názoru nejtvrdší vnitřní represe a nejrozsáhlejšího krveprolití v dějinách islámské republiky. Jde o cyklus násilí, který se spíše stupňuje, než aby směřoval k vyčerpání.

Zahraniční intervence by přitom s vysokou pravděpodobností dopadla podobně katastrofálně jako v jiných zemích regionu. Historická zkušenost je v tomto ohledu velmi varující.

Otázkou tak zůstává, zda může impuls ke změně přijít zevnitř Íránu a zda by se podařilo zabránit přerodu současného násilí v rozsáhlý občanský konflikt. Není jasné, do jaké míry by ideologicky přesvědčené složky režimu byly ochotny složit zbraně. Scénář mírné a nenásilné tranzice se v tuto chvíli jeví jako velmi nepravděpodobný.

Zároveň je třeba říct, že neexistence jasně viditelné, jednotné opozice neznamená, že by v Íránu neexistovaly alternativní politické projekty. Řada výrazných osobností je ve vězení, v ilegalitě nebo v hlubokém utajení — a je to do značné míry logické. Pokud bychom o nich věděli, znamenalo by to pro ně bezprostřední ohrožení.

Co se týče exilu, například okruh lidí kolem Rezy Pahlavího působí velmi exkluzivně a uzavřeně. Existuje zde reálné riziko, že by se v případě uchopení moci v jiné podobě reprodukovaly podobné mocenské a represivní vzorce, jen namířené proti jiným skupinám obyvatelstva.

Budoucnost Íránu je tak v tuto chvíli poznamenána extrémní nejistotou. Netroufám si říci, která cesta je realistická nebo žádoucí. Jisté je pouze to, že všechny dostupné scénáře s sebou nesou vysoká rizika.

FATIMA RAHIMI