Americká a izraelská letadla bombardují Teherán. Íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí je mrtvý. Na města, která ještě před dvěma měsíci zažívala masové protesty za svobodu a důstojnost, dopadají bomby — a to i na civilní cíle, včetně škol. Brutalita íránského režimu je nepopiratelná, přesto je třeba se ptát, jakou roli v dnešní situaci sehrálo dlouhodobé selhání západní politiky a proč se Západ sám připravil o nástroje, jež mohly současné situaci pomoci zabránit.

Most do Teheránu

Příběh evropské diplomacie ve vztahu k Íránu je příběhem dvou dekád trpělivého vyjednávání. Od roku 2003, kdy vyšlo najevo, že Írán tajně obohacuje uran, se evropská trojka — Francie, Německo a Velká Británie — pod vedením vysokého unijního představitele chopila role hlavního zprostředkovatele jednání mezi Teheránem a zbytkem světa. Nebyla to diplomacie naivní. Doprovázely ji sankce, tlak i zpravodajská spolupráce. Ale jejím jádrem byla premisa, že Írán je možné přivést ke spolupráci, pokud mu bude nabídnuta důstojná cesta ven z mezinárodní izolace.

Tento předpoklad se ukázal správným. V červenci 2015 byl ve Vídni podepsán Společný komplexní akční plán — dohoda, kterou agentura Carnegie označila za bezprecedentní v dějinách nešíření jaderných zbraní. Írán souhlasil se snížením zásob obohaceného uranu o 97 procent, s omezením obohacování na 3,67 procenta, s demontáží tisíců centrifug a s nejinvazivnějším inspekčním režimem, jaký kdy kterákoli země dobrovolně přijala. Mezinárodní agentura pro atomovou energii opakovaně potvrdila, že Írán dohodu plní.

Pro Evropu to nebyl jen diplomatický úspěch — šlo o důkaz, že Evropská unie může být relevantním aktérem v oblasti mezinárodní bezpečnosti. Právě Evropská unie a zejména evropská trojka Franice, Německo a Velká Británie udržely dohodu naživu po celou dobu, kdy různé americké administrativy váhaly nad mírou vlastního zapojení. Jak poznamenal analytik Riccardo Alcaro z italského Institutu pro mezinárodní otázky, díky evropské diplomacii mohl americký prezident Joe Biden při nástupu do úřadu využít íránské jaderné dohody jako mostu k Teheránu.

Destrukce z Washingtonu. Evropa odhodlaná, ale bezmocná

V květnu 2018 Donald Trump oznámil jednostranný odchod Spojených států od íránské jaderné dohody. Učinil tak navzdory tomu, že jeho vlastní ministr zahraničí Mike Pompeo a Mezinárodní agentura pro atomovou energii potvrzovali, že Írán dohodu dodržuje. Harvardský politolog Stephen Walt označil tento krok za nejzávažnější zahraničněpolitický omyl Trumpovy první administrativy. Důsledky byly předvídatelné a devastující.

Spojené státy obnovily drtivé sankce a donutily evropské firmy opustit íránský trh — ne proto, že by Írán porušoval dohodu, ale proto, že americké sekundární sankce ohrožovaly každého, kdo s Íránem obchodoval. Íránský riál ztratil více než třetinu hodnoty. Ekonomika se propadla. Všechny velké evropské firmy stáhly svůj byznys z Íránu ze strachu před americkými postihy. Evropa se pokusila vytvořit náhradní mechanismus pro obchod mimo dosah amerických sankcí, ale v praxi se tento instrument ukázal jako bezzubý. Extrateritoriální dosah americké finanční moci byl jednoduše příliš silný.

Írán zpočátku dohodu i nadále dodržoval. Teprve rok po americkém odchodu, v květnu 2019, začal postupně překračovat dohodnuté limity — nejprve v obohacování uranu, pak ve vytváření zásob a nakonec i porušovat inspekční režim. Z perspektivy Teheránu šlo o logický krok: dohoda přestala plnit svůj účel, protože sankční úleva, která byla její protihodnotou, de facto zmizela. Do počátku roku 2023 měl Írán dostatek materiálu k obohacení na zbraňovou úroveň během pouhých dnů — oproti minimálně roku, který potřeboval v době platnosti jaderné dohody.

Politika „maximálního tlaku“ tedy paradoxně dosáhla přesného opaku toho, co deklarovala. Namísto toho, aby Írán od jaderných zbraní oddálila, ho k nim přiblížila. Namísto toho, aby v zemi posílila umírněné síly, hrála do karet tvrdé politické linii. Volby v roce 2021 vyhrál konzervativní Ebrahím Raísí — přesně ten typ politika, kterého americká „maximální presura“ legitimizovala. Odstoupení od dohody Raísího v očích mnoha Íránců zpětně ospravedlnilo.

Evropa se v celé této epizodě ocitla v nezáviděníhodné roli. Formálně dohodu neopustila, ale prakticky nedokázala nabídnout Íránu ekonomické benefity, které by kompenzovaly ztrátu amerického trhu. Politicky stála na straně multilateralismu a pravidel — jenže ta určoval Washington.

Nelze však říci, že by Evropa zůstala zcela nečinná. V září 2025 evropská trojka aktivovala takzvaný „snapback“ mechanismus, který obnovil sankce OSN vůči Íránu. Měla to být vyjednávací páka pro případnou novou dohodu. Tento krok však přišel pozdě — v situaci, kdy diplomatický proces byl už dlouho paralyzován.

Zvolení Masúda Pezeškjána íránským prezidentem v roce 2024, který otevřeně deklaroval zájem o obnovení jaderné dohody, přitom naznačovalo, že prostor pro diplomacii ještě zcela nezmizel. Okno příležitosti existovalo. Nikdo jím však neprošel včas.

Když umírali ti, kdo chtěli změnu

Protesty v Íránu nejsou nový fenomén. Zelené hnutí v roce 2009, nepokoje v letech 2017 až 2018, demonstrace v roce 2019 — vždy režim odpověděl násilím a pokaždé Západ vyjádřil znepokojení. Ale žádná vlna protestu se nevyrovnala tomu, jaká následovala v září 2022 poté, co mravnostní policie usmrtila dvaadvacetiletou Mahsu Amíníovou.

Hnutí Žena, život, svoboda, kterou Amíníové zavraždění vyvolalo, bylo bezprecedentní svým rozsahem, vedením žen a mládeže i radikalitou požadavků — protestující nevolali po reformách, ale po systémové změně. Režim odpověděl brutálně: podle vyšetřovací mise OSN byly bezpečnostní složky zodpovědné za smrt více než pěti set lidí, přes 22 000 osob bylo zadrženo. Zpráva mise dokumentovala střelbu z útočných pušek a samopalů do demonstrantů v situacích, kdy nepředstavovali žádnou bezprostřední hrozbu, i systematický vzorec cíleného oslepování protestujících.

Západ reagoval sankcemi vůči íránským představitelům, nikoli však promyšlenou a koordinovanou strategií podpory demokratického hnutí. Administrativa Joea Bidena sice vedla nepřímá jednání o obnovení jaderné dohody, ta však uvízla na mrtvém bodě. Podstatné je, že americké nástroje komunikace s íránskou veřejností — včetně perské služby Voice of America či podpory občanské společnosti — byly za druhé Trumpovy administrativy výrazně omezeny.

Protesty z let 2022 až 2023 byly nakonec potlačeny. Jejich lídři skončili ve vězení, v exilu, nebo zahynuli. Režim obnovil status quo ante — a Západ přišel o potenciální partnery pro jakoukoli budoucí transformaci země.

Prosincové povstání a lednový masakr

Na konci prosince 2025 vypukly nové protesty, tentokrát vyvolané ekonomickým kolapsem. Íránský riál se prudce propadl, inflace dosáhla rekordních hodnot, dodávky energie byly přerušovány. Demonstrace začaly na teheránském bazaru uzavřením obchodů a rychle se rozšířily do celé země. Tentokrát se k ženám a studentům přidali řemeslníci, obchodníci a dělníci — sociální základna, která stála u počátků islámské revoluce z roku 1979.

Režim zpočátku volil smířlivější tón. Prezident Pezeškján hovořil o dialogu. Avšak 8. ledna 2026 bezpečnostní složky rozpoutaly nejbrutálnější represivní operaci v moderních dějinách Íránu.

Lidskoprávní organizace Amnesty International a Human Rights Watch zdokumentovaly, jak Revoluční gardy a další bezpečnostní síly střílely do demonstrantů z pušek, brokovnic i těžkých kulometů — cíleně na hlavy a hrudníky. Organizace HRANA do začátku února jmenovitě potvrdila přes 7 000 mrtvých a dalších téměř 12 000 případů prověřovala.

Donald Trump na sociálních sítích vyzval demonstranty, aby „převzali své instituce“, a sliboval, že „pomoc je na cestě“. Ale žádná nepřišla. Internet byl v zemi odpojen. Když se situace uklidnila, většina aktivistů, kteří mohli nést budoucí proměnu země, byla mrtvá, uvězněná nebo zmizelá. Jak upozornila analytička Brookings Institution Dafna Randová, tradiční americká zdrženlivost vůči otevřené podpoře íránských protestů může dnes působit spíše jako přehnaná opatrnost než jako projev strategické rozvahy.

Bomby místo diplomacie

Na konci února 2026 se Spojené státy a Izrael rozhodly pro vojenský úder. Operace zasáhla vojenské základny, jaderná zařízení i vedení státu. Politický a náboženský vůdce Íránu Chameneí byl zabit stejně jako ministr obrany, velitel Revolučních gard a další představitelé. Írán odpověděl raketovými útoky na Izrael, americké základny v regionu i na cíle v dalších státech Perského zálivu. Dubajské letiště zastavilo provoz. Region se ocitl na prahu rozsáhlého konfliktu.

Trump na sociální síti Truth Social triumfálně oznámil Chameneího smrt a vyzval Íránce, aby „převzali svou zemi“. Netanjahu prohlásil, že cílem operace je odstranění režimu. Generální tajemník OSN António Guterres označil útoky za promrhání příležitosti k diplomacii a připomněl článek 2 Charty OSN zakazující hrozbu silou nebo její použití. Čína odsoudila zabití Chameneího jako porušení Charty OSN, Rusko označilo americko-izraelský útok za „nevyprovokovaný akt ozbrojené agrese“.

Z právního hlediska — a jak upozornila analýza institutu Chatham House — je americká akce krajně problematická. Neexistoval žádný bezprostřední ozbrojený útok ze strany Íránu, který by ospravedlňoval sebeobranu podle článku 51 Charty OSN. Trumpova administrativa neměla souhlas Kongresu. A humanitární intervence — pokud by měla být záminkou — nemůže být provedena retroaktivně, poté co krize již pominula, a už vůbec ne státem, který k ní svými kroky aktivně přispěl. Jak konstatuje Chatham House, Trumpova výzva z ledna, aby Íránci „převzali své instituce“, a příslib pomoci mohly přispět k ozbrojenému střetu mezi režimem a částí obyvatelstva, který následoval.

Západ na rozcestí

Evropská unie na protesty z ledna 2026 reagovala v rámci svých možností: odsoudila násilí, přijala nové sankce proti íránským představitelům a — historicky poprvé — zařadila Revoluční gardy na seznam teroristických organizací. To byl krok, o kterém se v Bruselu diskutovalo roky, ale jenž Francie, Itálie a Španělsko dlouho blokovaly s argumentem, že by zničil zbývající diplomatické kanály. Rozsah masakru odpor těchto zemí zlomil.

Jak poznamenal analytik Chatham House, označení Islámských revolučních gard za teroristickou organizaci představuje konec třicetileté evropské strategie angažovanosti vůči Íránu — strategie, která začala v devadesátých letech a přežila krizi kolem jaderného programu, Trumpův první odchod od íránské jaderné dohody i vzestup a potlačení hnutí Žena, život, svoboda. Nyní je s touto evropskou iniciativou definitivní konec. Tento strategický posun nebyl způsoben přehodnocením analytických premis, ale systémovým rozhodnutím íránského státu střílet do vlastních občanů v tak bezprecedentním rozsahu, že jakákoli obhajoba gradualistické diplomacie ztratila smysl.

Jenže vojenský úder z 28. února Evropu opět postavil před bolestnou otázku: co teď? Francouzský prezident mluví o „vypuknutí války“ a žádá mimořádné zasedání Rady bezpečnosti. Evropský parlament varuje před eskalací. Ale reálná schopnost Evropské unie ovlivnit vývoj je minimální. Evropa nemá v regionu vojenskou přítomnost srovnatelnou s USA, nemá sjednocenou zahraniční politiku a — po třech dekádách závislosti na americkém bezpečnostním deštníku — nemá ani strategickou autonomii k tomu, aby formulovala vlastní odpověď.

Příběh západní politiky vůči Íránu je příběhem promrhaných příležitostí. Evropská diplomacie dokázala něco pozoruhodného: přesvědčit zemi, která čelila desítkám let nepřátelství, k dobrovolnému omezení svého jaderného programu pod mezinárodním dohledem. Tento úspěch byl ale zničen jednostranným americkým rozhodnutím — ne proto, že by dohoda nefungovala, ale proto, že nesloužila krátkodobým domácím politickým cílům jednoho amerického prezidenta.

Následky tohoto rozhodnutí se kumulovaly: rozpad inspekčního režimu, íránský návrat k obohacování uranu, posílení zastánců tvrdé linie, ekonomický kolaps, brutální potlačení protestů — a nakonec válka. V každém bodě tohoto řetězce existovala alternativa, která by vyžadovala méně krve a více trpělivosti. Ale trpělivost není komodita, se kterou se v americké politice obchoduje.

Pro Evropu z toho plyne tvrdé poučení. Nestačí mít pravdu. Nestačí vést jednání, podepisovat dohody a budovat instituce, pokud nemáte schopnost je ochránit před destruktivním jednáním vlastního spojence. Evropská unie se musí stát aktérem, který disponuje nejen diplomatickými, ale i ekonomickými a bezpečnostními nástroji nezávislými na Washingtonu. Ne proto, aby se postavila proti Spojeným státům, ale proto, aby přežila okamžiky, kdy se Washington rozhodne jednat proti zájmům multilaterálního pořádku.

Íránci, kteří v lednu vyšli do ulic, nežádali americké bomby. Žádali svobodu, důstojnost a konec teokratického útlaku. Mnozí z nich jsou nyní mrtví. Ti, kteří přežili, čelí režimu, který — zbaven Chameneího, ale nikoliv svých represivních struktur — nyní bojuje o přežití s nacionalistickou rétorikou a odvetnými údery. A Západ, který jim sliboval pomoc, jim místo toho přinesl válku.

Pokud má mít evropská zahraniční politika budoucnost, musí se z íránské tragédie poučit. Ne vše, co je správné, je také dosažitelné — ale mnohé z toho, co bylo možné, Evropa nechala ztroskotat na americkém unilateralismu i na vlastní neschopnosti jednat samostatně. Na troskách íránské jaderné dohody a na osudech íránských demonstrantů se objevuje varování pro celou generaci evropských politiků: strategická autonomie není luxus. Je to podmínka přežití.