Na začátku nového roku se v ulicích íránských měst rozšířily rozsáhlé protesty. Počáteční nespokojenost s prudce rostoucími cenami a zhoršující se životní úrovní postupně přerostla v otevřenou politickou kritiku režimu. Reakce bezpečnostních složek byla extrémně tvrdá, násilná a systematická. Podle mnoha pozorovatelů se jednalo o jednu z nejkrvavějších represí v moderní historii země.

Společnost na pokraji přežití

V dnešním Íránu dramaticky klesá životní úroveň a oslabuje národní měna. Prohlubuje se sociální nerovnost a střední třída, tradiční prvek společnosti, se výrazně zmenšila. Velká část populace namísto důstojného života jen přežívá ze dne na den.

Hyperinflace, která někdy dosahuje až 200 procent, výrazně snížila kupní sílu obyvatelstva. Bydlení se pro mnoho rodin stalo nedosažitelným cílem, jídelníček velké části společnosti prudce zeštíhlil. Život se zredukoval na boj o uspokojení nejzákladnějších potřeb, zajištění jídla a přístřeší se stalo hlavním existenčním problémem.

Práce již není zárukou slušného života. Stabilní zaměstnání, plánování do budoucna a sociální mobilita se staly spíše výjimkou než normou. Ekonomická nejistota již není dočasnou situací, ale strukturální podmínkou života.

Oficiální interpretace těchto problémů se však již dlouho omezuje především na dopady vnějších sankcí. Toto záměrné zjednodušování vyjímá domácí politiku z oblasti kritiky a reforem a zbavuje osoby s rozhodovací pravomocí odpovědnosti. V takovém rámci již ekonomika není arénou volby a odpovědnosti, ale vnuceným osudem, který se vymyká kontrole.

Sankce a jejich skutečné dopady

Íránská islámská republika podléhá řadě mezinárodních sankcí už od svého vzniku. Jde o jedny z nejrozsáhlejších a nejdéle trvajících sankcí na světě, jež se navíc ještě každým rokem rozšiřují a zintenzivňují. Ačkoli mezinárodní společenství tvrdí, že sankce cílí na mocenskou elitu a nikoli na obyčejné lidi, v praxi jejich ničivé dopady zůstaly především na bedrech občanů.

Mezinárodní sankce snížily příjmy z vývozu ropy a vedly k výraznému poklesu devizových rezerv. Omezení přístupu k mezinárodnímu bankovnímu systému ztížilo obchodování a nákup základních potřeb.

Nejhorší ránu lidem zasadily sankce na technologie dvojího užití. Například systém zdravotní péče, který byl ještě před dvaceti lety na vysoké úrovni, se nyní ocitl v hluboké krizi zejména v oblasti zdravotnického vybavení. Zařízení jako magnetická rezonance (MRI) a počítačová tomografie (CT), které jsou klíčové pro diagnostiku nemocí, nejsou do íránských nemocnic dodávány, protože mohou mít nelékařské využití.

Dovoz léků a potravin sice není oficiálně zakázán, avšak finanční omezení a obavy zahraničních společností jejich dovoz prakticky znemožňují. Sankce v tomto směru trestají nikoli vládu, ale obyčejné lidi, jimž je upíráno základní právo na přístup ke zdravotní péči.

Omezení přístupu k moderním a digitálním technologiím ovlivnila výrobní, servisní a akademický sektor. Domácí průmysl a výroba byly téměř zničeny. Íránským studentům je odepřeno právo studovat technické obory na západních univerzitách, vědcům jsou odepírána víza pro účast na konferencích. Dokonce i íránští občané žijící v zahraničí se někdy potýkají s obtížemi při otevírání běžných bankovních účtů.

Embargo na nákup a dodávky náhradních dílů pro letadla také vyčerpalo íránskou leteckou flotilu, což za poslední dvě desetiletí způsobilo stovky nehod a úmrtí íránských občanů — až do té míry, že lidé letadlům přezdívají „létající rakve“. Embargo na nákup benzinu a výsledná produkce nekvalitního benzinu Revolučními gardami způsobily znečištění ovzduší v íránských městech na alarmující úroveň, což si každoročně vyžádá životy tisíců Íránců.

Rentiérská ekonomika vázaná na moc

Není pochyb o tom, že mezinárodní sankce zasadily íránské společnosti zničující ránu a způsobily obyčejným lidem velké těžkosti. Nemělo by se však přehlížet, že zásadní podíl na současné situaci má vnitřní nastavení politické moci.

Hloubku íránské krize totiž nelze pochopit bez analýzy domácí ekonomické struktury. Státem řízená, centralizovaná, na rentě založená, netransparentní a na mocenské struktuře závislá ekonomika hraje klíčovou roli při vytváření a prohlubování této krize.

Revoluce v roce 1979 vedla k rozsáhlé konfiskaci majetku a znárodňování průmyslu, nikoli však ke spravedlivějšímu rozdělení bohatství. Místo otevřené a konkurenceschopné ekonomiky vznikl systém, v němž se ekonomická moc postupně koncentrovala v rukou malého okruhu institucí a skupin napojených na vládu a bezpečnostní struktury.

Tato skupina ovládla klíčová ekonomická odvětví a v průběhu let se stala státní oligarchií. Sankce tento ekonomický model v mnoha ohledech posílily. Síť si totiž vypracovala efektivní nástroje k obcházení sankcí. Využívání mezinárodních omezení, přístup ke státním rentám, výhradní kontrola nad ekonomickými podniky a osvobození od státních daní proměnily tuto skupinu v systém klientelistických vazeb s výraznými oligarchickými rysy, které dnes není schopna čelit ani vláda.

Právě v takovém prostředí vládních zpronevěry, odliv národního kapitálu do kapes osob blízkých vládnoucí třídě a ekonomická korupce všeho druhu nepředstavují výjimku z pravidla, ale všudypřítomný jev. Tato skupina, která strukturálně těží ze současného sankčního prostředí, samozřejmě nemá zájem na změně situace.

Rovněž špatná politická rozhodnutí režimu znamenají velkou ekonomickou zátěž pro běžné občany. Jaderný program, který stál miliardy dolarů, mezinárodní konfrontace a dlouhodobá diplomatická izolace odčerpávají zdroje, které by mohly být investovány do infrastruktury, průmyslu nebo sociálních služeb. Ekonomika je tak v neustálém napětí mezi potřebami společnosti a prioritami úřadů.

Krize systému, nikoli pouze ekonomiky

Bouře v íránských ulicích tedy rozhodně nebyly jen chvilkovým vzdorem vůči ekonomickému tlaku, ale projevem hlubší strukturální krize režimu. Společnost reaguje na dlouhodobý pocit vyloučení z rozhodovacích procesů, neřešené ekonomické problémy a celkovou neschopnost stávajícího režimu uskutečnit jakékoli potřebné reformy.

V systému, kde je reforma vnímána jako nákladnější řešení než represe a kde změna ohrožuje zakořeněné mocenské struktury, se ekonomické problémy budou jen hromadit. Na druhou stranu sankce, které by měly oslabovat režim, posílily nepočetnou vrstvu oligarchů, prohloubily sociální nerovnosti, podkopaly demokracii a poskytly vládcům pohodlnou záminku pro další porušování lidských práv, použití síly a represí.

Íránská hospodářská krize tedy není jen důsledkem mezinárodní izolace, ale především důsledkem ekonomické neefektivity a korupce. Jinými slovy, Írán dnes nezažívá jen ekonomickou recesi, ale i krizi důvěry mezi vládou a společností, mezi ekonomikou a politikou, mezi přítomností a budoucností. Právě tato ztráta důvěry představuje nejhlubší a nejnebezpečnější rozměr současné krize.

Zlepšení situace a nastolení ekonomické stability bude vyžadovat nejen zrušení sankcí, ale také kombinaci zásadních kroků uvnitř země: reformu finančního a daňového systému, omezení vlivu mocenských skupin na ekonomiku, zvýšení transparentnosti a otevření prostoru pro zahraniční investice. To vše ale ohrožuje zájmy vlivných skupin, jež ze současného systému těží.

Pouliční protesty tedy nejsou jen reakcí na ceny, ale spíše odrazem dlouhodobého napětí mezi společností, která usiluje o svobodu, demokracii a lidskou důstojnost, a režimem, který ukázal, že upřednostňuje institucionální přežití před strukturálními změnami a dokud je schopen udržet se u moci, nehodlá ustoupit ani o píď.