Slovo preemptivní se v běžné komunikaci takřka neužívá. Napadne-li však nějaká země druhou, jsou ho rázem plné noviny. V mezinárodním dění totiž označuje jednání, v rámci kterého určitá akce — útok — odvrátí bezprostředně hrozící ničívý tah protistrany. Na rozdíl od útoku preventivního je preemptivní proveden až na poslední chvíli a dle názoru velké části expertů se dá chápat jako sebeobrana přípustná i z hlediska mezinárodního práva, byť příslušnému napadení předchází.

Současnou kampaň Spojených států a Izraele vůči Íránu označila za preemptivní jedna i druhá země. Nyní po týdnu úderů lze ale konstatovat, že nepravdivě. Nebyly zveřejněny žádné důkazy, že se Írán chystal před minulým víkendem USA nebo Izrael bezprostředně napadnout. Intenzita a účinnost, s jakou vede svou odvetu, navíc ukazují, že toho nebyl aktuálně ani moc schopen.

Jinou otázkou samozřejmě je, jak Írán v regionu působil, co by dokázal například za půl roku a podobně, čímž se při obhajobách úderů argumentuje v návazné části debaty. Minulý víkend však rozhodně nešlo o preemptivní obranu — spíše o její pravý opak.

Navzdory některým výrokům interventů o revitalizaci balistického či dokonce jaderného programu je zapotřebí reálně vážit postavení, v němž se Írán v poslední době nacházel. Po změně režimu v Sýrii, po decimaci Gazy a Hizballáhu, po červnovém bombardování a po lednových lidových bouřích, které režim krvavě potlačil, byl mimořádně oslabený. S výjimkou paralyzovaných jemenských Hútiů neměl spojence — jak malou cenu má vazba s Čínou a Ruskem, lze vidět nyní naprosto očitě. A právě této oslabené pozice — a žádné poslední šance na odvrácení útoku — se rozhodly Izrael a Spojené státy využít.

„Spojené státy a Izrael viděly příležitost, u níž nabyly přesvědčení, že jí nemohou promrhat,“ shrnuje přesně Jeremy Bowen na BBC. „Byla to zásadní šance na proměnu poměrů v celém regionu,“ konstatují David Halbfinger a Ronen Berman v New York Times.

Lze debatovat — a také se tak činí —, co útok znamená potenciálně dobrého či zlého pro Blízký východ, co pro íránský lid, co pro Rusko a Čínu či bezpečnost toho či onoho celkově. Pouze trapně ale působí odkazy na do velké míry kašírovaná jednání, jež útoku předcházela, nebo přitakávání zvláště americkým snahám nafukovat a ohýbat koncept bezprostřední hrozby tak, jako to činí Trumpův ministr zahraničí.

I když je na světě málo režimů, které by si zasloužily svrhnout tolik jako ten teheránský, a i když by šly údery snad napasovat na nějaký jiný koncept přípustného užití síly, pokud by se zachovala adekvátní adresnost a přiměřenost, výklad preemptivní obranou zde neobstojí. Z daného úhlu pohledu je útok jasně proti mezinárodnímu právu. A bylo již mnohokrát zformulováno, co takovýto přístup pro malé a střední státy znamená.