Takřka čtyřicetidenní bombardovací kampaň Izraele a Spojených států vůči Íránu, rámovaná jako preemptivní obrana, skončila, jak je v regionu zvykem: nejednoznačným přerušením, které doprovází triumfalismus jedné i druhé strany. Fakticky vzato ustoupili více Američané, protože přijatý návrh příměří je ještě zmírněnou verzí kompromisu, který předkládali na začátku týdne — Írán se nemusí výměnou za zastavení palby vzdávat už ani uranu, ani vlivu na ozbrojené skupiny v zahraničí; musí jen otevřít Hormuzský průliv.

Nakonec je ovšem do značné míry jedno, kdo více ustoupil, tedy alespoň prozatím. Trumpem avizované zničení perské civilizace se nekoná, nebo — přesněji řečeno — odkládá se. Příměří bylo dohodnuto na čtrnáct dní, které mají vyplnit jednání v Pákistánu.

Hlavní otázkou dneška pochopitelně je, co bude dále. Shoda pozorovatelů panuje na tom, že obě strany využijí pauzu k dozbrojení. Ve všem ostatním se už prognózy liší. Zdá se, že Trumpova administrativa má zájem spíše na zmrazení konfliktu, Izrael ale nikoli. Po pokračování války tam volá liberální opozice i krajní pravice.

Konflikt může znovu roznítit přitom i jediný útok na libovolný tanker, ať už ze strany kohokoliv. Existuje dokonce teorie, že Spojené státy chtějí využít příměří ke zkompletování invazního korpusu.

Ohledně situace v Íránu není doposud jasné ani to, kdo konkrétně rozhoduje, natož jak moc byl tento stát vojenskou kampaní oslaben, respektive v čem — co zůstalo z jeho vojensko-průmyslové i obecně průmyslové báze. Čeká se, že nyní se země stane rejdištěm různých zpravodajských služeb.

Trump hovoří o nástupu nového pragmatičtějšího režimu, se kterým se půjde dohodnout. Ten zřejmě bude skutečně asi o něco méně klerikální, ale zato ještě více dohlížitelský, silový. Revoluce zevnitř je teď po zhmotnění izraelského a amerického strašidla z režimní propagandy krajně nepravděpodobná.

Írán přišel o regionálně významné loďstvo, ne však o schopnost zasazovat rány drony a raketami. Tyto prostředky odstrašení tak bude pravděpodobně rozvíjet dále. Sporný jaderný program je samostatnou neznámou. Jednoznačně se ale Teherán nezřekne možnosti kontrolovat Hormuzský průliv.

Spojené státy vychází z konfliktu s image sice bezkonkurenční vojenské síly, která za celé tažení ztratila patnáct vojáků a jen několik kusů techniky, zároveň ale s cejchem agresora, který ničil i školy, nemocnice a univerzity a jenž především už podruhé napadl sice opresivní, leč suverénní stát uprostřed diplomatických rozhovorů a pod krajně spornou záminkou.

Dlouho v paměti zůstane do nebe volající nedomyšlenost faktoru Hormuz a samozřejmě Trumpova zločinecká rétorika: napřed výhrůžka zničením všech mostů a elektráren, tedy civilních cílů, a poté i hrozba civilizační genocidou. Nezapomenout se přitom patří i na to, jak moc pomohly Spojené státy a Izrael svým tažením Putinovu Rusku.

Vlastní analýzu si zaslouží izraelská role v konfliktu; jeho souběžná invaze do Libanonu zatím pokračuje.

Írán nesporně přišel bombardováním o starou špici mocenské elity a — stejně jako loni — o další část ofenzivních kapacit. Otázku jeho raketového a případně jaderného programu se ovšem dle očekávání vojensky vyřešit opět nepodařilo a stále je možné, že obojí poslouží zase jako záminka k novým útokům.