Americký prezident Donald Trump a lidé okolo něj tvrdí, že světový řád, který vzniknul po druhé světové válce, skončil. Naposledy to takto explicitně prohlásil ministr zahraničí Marco Rubio na Mnichovské bezpečnostní konferenci.

Trump vidí nový mezinárodní „pořádek“ jako sféry vlivů, v nichž různým částem světa vládnou největší velmoci. Těmi jsou podle Trumpa zjevně Spojené státy, Rusko a Čína. Evropská unie, jak je jasné z bezpečnostní strategie USA, zveřejněné v minulém roce, v tomto vidění světa coby velmoc nefiguruje, protože není politicky sjednocená a je vojensky slabá. V dokumentu je popsána jako ekonomický konkurent Spojených států, kterého je nejlepší oslabit jejím rozdělováním.

Mezinárodní řád, který začal vznikat po světové válce, rozhodně trpěl celou řadou neduhů, zejména v posledních třiceti letech, kdy akcelerovala globalizace a významně ekonomicky posílila Čína. Rada bezpečnosti Organizace Spojených národů se postupně stala v podstatě nefunkční, protože autoritářské velmoci v ní, tedy Rusko a Čína, stále více blokovaly důležitá rozhodnutí.

Na druhou stranu hustá sít mezinárodních smluv a dohod v celé řadě oblastí — od mezinárodního obchodu přes ekologii až po zdravotnictví — dala vzniknout celosvětově uznávaným standardům, které udržovaly mezinárodní společenství v přijatelné stabilitě. Množství mezinárodních norem vzniklo v rámci spolupráce mezinárodních organizací.

Americká politoložka Anne-Marie Slaughterová publikovala už v roce 2004 knihu nazvanou Nový světový pořádek, v níž upozornila, že světovou správu zajišťuje nejenom spolupráce zemí na mezivládní úrovni, ale také hustá síť nevládních a nadnárodních sdružení, které se účastní čehosi, co bychom mohli popsat jako spontánní normotvorba. Vznikal tak postupně systém světové správy.

Čas od času sice docházelo k porušování přijatých norem a mezinárodního práva, ale samotný systém se nezhroutil. Možná nejvýznačnějším zpochybněním poválečného řádu byl útok „koalice ochotných“ na Irák v roce 2003, který v podstatě obešel Radu bezpečnosti OSN. A zcela v souladu s mezinárodním právem nebyl ani zásah Severoatlantické aliance v bývalé Jugoslávii.

Ale v těchto případech bylo ještě stále možné vést diskusi o tom, zda takové akce nemají z mezinárodního hlediska přece jen alespoň částečnou legitimitu, když jsou kupříkladu zdůvodňovány potřebou humanitární pomoci nebo nutností svrhnout tyranie, které samy o sobě porušují uznané mezinárodní normy.

Zásadní otřes pro poválečný mezinárodní pořádek tak přišel až s ruským vpádem na Ukrajinu. Útok na Ukrajinu byl prvním případem od druhé světové války, kdy nějaká velmoc napadla jinou zemi s cílem získat její území nebo ji úplně zničit.

Světové společenství nebylo na tento útok připraveno. OSN i její Rada bezpečnosti byly v podstatě paralyzovány. Na druhou stranu však Evropská unie a další demokracie přijaly pod praporem dodržování mezinárodních norem, které vznikly po roce 1945, celou řadu sankčních opatření.

Jak tento souboj mezi světovými demokraciemi a Ruskem dopadne, není jasné ani čtyři roky po začátku ruské invaze. Zdá se ale, že Rusko pod tlakem sankcí a izolace začalo v poslední době ekonomicky slábnout. Je sice stále schopné Ukrajinu bombardovat a působit značné škody, ale jeho vojenské tažení se i díky západní pomoci Ukrajině zastavilo na východě Ukrajiny.

Rozbíječ Trump

Skutečný a možná fatální zásah, tak mezinárodní řád utrpěl až po opětovném nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu v loňském roce. Trump už ve své inaugurační řeči ostatně naznačil, že se Spojené státy pod jeho vedením mezinárodním právem nehodlají příliš řídit.

Zatímco během jeho prvního mandátu se toto oslabování mezinárodního řádu omezilo na vystoupení USA z celé řady mezinárodních dohod a organizací, Trump hned na začátku druhého mandátu oznámil, že Spojené státy mají v úmyslu intervenovat bez ohledu na mezinárodní právo tak, aby „chránily svoje zájmy“.

USA také pod jeho obnoveným vedením opětovně vystoupily z celé řady mezinárodních organizací a přestaly se řídit řadou mezinárodních dohod. Jedním z prvních činů Trumpovy administrativy bylo také zrušení domácí agentury pro rozvojovou pomoc.

USA také postupně hrozily Panamě a vyvíjely tlak na Kanadu. Trump hrozil také anexí Grónska, které spravuje členská země NATO — Dánsko. Na začátku tohoto roku zaútočil na Venezuelu a před několika týdny společně s Izraelem na Írán.

Tento útok, stejně jako ten ve Venezuele, opět proběhl bez toho, že by USA akci konzultovaly se zbytkem světového společenství. Je samozřejmě možné argumentovat, že Írán v minulosti porušoval rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které se týkaly jeho jaderného programu. A že byl hrozbou pro celý región Blízkého východu.

Trump se ale tentokrát ani nepokusil o vytvoření nějaké koalice ochotných, která by celé akci přece jen dala částečný punc zásahu mezinárodního společenství. Od počátku též mlžil o důvodu zásahu. Ačkoliv po loňském útoku na íránská jaderná zařízení tvrdil, že byla kompletně zničena, cílem nejnovějšího útoku údajně bylo zabránit Íránu v brzkém získání jaderných zbraní.

Nepříliš věrohodné bylo i vysvětlení, že je třeba co nejrychleji zničit íránské balistické rakety, továrny na výrobu dronů a vojenská zařízení. Írán totiž po sérii konfrontací s Izraelem, jakož i ve světle oslabení svých spojenců, jako je libanonské hnutí Hizballáh, zjevně nebyl schopný se v nejbližší době do nějakého vojenského dobrodružství vůbec pustit.

Kdyby Trumpova administrativa zaútočila na Írán pod praporem obrany lidských práv poté, co před dvěma měsíci místní teokratický režim povraždil možná až desetitisíce demonstrantů, byl by útok z hlediska mezinárodního práva snad více obhajitelný. Trump ale změnu režimu prosazenou USA vyloučil, a začal mluvit o scénáři podobném tomu, který použil ve Venezuele.

Tedy o nahrazení nejvyšších vůdců Íránu někým jiným, koho sám vybere a kdo by šel jeho administrativě takříkajíc na ruku. Nespokojené občany Íránu sice vybízel k povstání, ale bylo jasné, že k něčemu takovému nedojde za situace, kdy je země ve válce a každý pokus o protest bude okamžitě trestán režimem jako vlastizrada.

Od začátku útoku bylo zároveň jasné, že v důsledku pouhého bombardování vojenských cílů a kritické infrastruktury — tedy bez nasazení pozemních sil — režim nepadne. V historii pro to neexistuje precedens.

Trump navíc podcenil, že na rozdíl od Venezuely proti sobě mají USA zcela jiného protivníka. Írán mohl i navzdory raketovým a leteckým útokům způsobovat svými raketami a drony chaos v sousedních zemích, z nichž se vyváží do světa téměř čtvrtina veškeré ropy a plynu. A mohl zavřít Hormuzský průliv, kterým tankery s těmito surovinami musejí proplouvat.

Mezinárodní právo opět na scéně

Trump zkrátka při útoku na Írán mezinárodní právo opět otevřeně ignoroval.

Ač na začátku akce tvrdil, že k vítězství v konfliktu USA spojence nepotřebují, když Írán uzavřel Hormuzský průliv, v důsledku čehož začaly prudce růst ceny ropy a plynu, byl nucen se na spojence i další země, které z regionu tyto suroviny dovážejí, obrátit s výzvou, ať pomohou se zajištěním bezpečné dopravy. Naprostá většina velkých zemí, včetně všech velkých členských zemí NATO, pomoc ale odmítla. Jen některé opatrně naznačovaly, že nad tím budou uvažovat.

Existují pro to dobré důvody. Jde totiž o mnohem víc než jen otevření jedné dopravní tepny silou. Zejména západní spojenci USA si uvědomují, že nenechat se vtáhnout do války, kterou bez ohledu na mezinárodní právo jednostranně rozpoutal Trump s pomocí Izraele, je možná poslední šance, jak zachránit to, co ještě zbývá z již notně otřeseného světového pořádku.

Snahy Trumpovy administrativy vyhlašovat letitý řád za přežilý s tím, že svět se má řídit právem silnějšího, jsou totiž krajně nebezpečné zejména pro středně velké a malé země.

Jako první o tom otevřeně promluvil kanadský premiér Mark Carney na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Mezinárodní právo totiž chrání především země, které nejsou velmocemi, jež mezinárodní právo tolik nepotřebují, pokud se s ostatními velmocemi dohodnou na rozdělení světa do sfér vlivu.

A v takovém světě by středně velkým a malým zemím nezbylo nic jiného než přistoupit na logiku, kterou praktikovala mafie ve velkých amerických a italských městech: největší rodiny si města rozdělily, a ti, kdo v těchto sférách žili, se museli této logice organizovaného zločinu podřídit.

Odpovědí na Trumpovy snahy by samozřejmě mohlo do jisté míry být vytváření a posilování obranných aliancí, v jejichž středu by stály velmoci zajišťují slabším státům v jejich sféře vlivu ochranu za pomyslné „výpalné“. Jenže Trump rozbíjí i tento systém. Severoatlantickou alianci zpochybňuje a vsází na to, že se s dalšími velmocemi dohodne přímo. Nejnověji dokonce v reakci na neochotu evropských spojenců pomoct s otevřením Hormuzského průlivu hrozí vystoupením USA z NATO.

To, že spojenci USA v NATO nyní odmítají jeho žádosti o pomoc s válkou, kterou bez konzultací s nimi jednostranně rozpoutal, není nedostatek loajality. Je to odmítnutí světa bez pravidel, v němž malé a středně velké země jsou jen pěšci na šachovnici mocných, kteří mohou být využiti či obětováni.

I proto jde v současné přetahované mezi USA a jejich dosavadními spojenci o mnohem více než o úspěch jedné vojenské akce. Jde to, zda se mezinárodní společenství přece jen vrátí k pravidlům hry, anebo zda se svět propadne do nepřehledné situace, v němž jakousi stabilitu udržují ti nejmocnější. Víme ovšem, že takovýto „koncert“ velmocí už v historii šeredně selhal.