↗

Írán prozatím nebyl schopen použít účinně žádnou ze svých léta připravovaných protilodních zbraní typu chytrých střel či raketových člunů. Naopak sám přišel o pětinu flotily. Škody dnes působí především obyčejnými drony mířícími na budovy či jiné statické cíle. Foto Yalda Moaieri, AFP

Ohledně aktuální kampaně Spojených států a Izraele proti Íránu převládá v našem deníku i v  mainstreamovém tisku v posledních dnech poměrně jednoznačný tón: jde o další nedomyšlenou „trumpovinu“ (vylhanou, ilegální, amorální, lze volně doplnit), která se vrátí jako bumerang všem zúčastněným i jejich spojencům. Hlavními důvody jsou sveřepost íránského vzdoru, nastavení tamního politického systému, ceny ropy a americká reakce nereakce na blokování Hormuzské úžiny. Připočíst lze přitom i řadu dalších jevů, reakcí americké veřejnosti počínaje a ruskou radostí konče.

Jak ovšem upozorňují analytikové jako Muhanad Seloom či Amin Saikal, neklamme se tím, co se zdůrazňuje teď a tady — v aktuální fázi konfliktu. Nad skutečnými cíli interventů sice stále nepanuje shoda, celkem s jistotou lze ale říci, že mezi ně patří vedle domácích politických zisků především degradace silového potenciálu Íránu, jeho silových nástrojů vnějšího vlivu: balistického arzenálu, loďstva, akceschopné sítě klientů v blízkých zemích a štábu zkušených generálů. A tento cíl se plnit daří.

Ve výrazně lepším postavení jsou Izraelci, kteří mohou prohlásit za vítězství jakékoliv výrazné oslabení Íránu a jeho spojenců, přičemž realisticky mohou profitovat i z oslabení arabských států. I Trumpova administrativa však může s konceptem vítězství pracovat kreativně. Pokud se jí podaří zvládnout hormuzskou krizi a nespustit globální recesi, může vždy argumentovat odvrácením bezprostřední hrozby, byť reálně neprokázané, a citelným oslabením nepřátelské země, což už také činí.

Lze vést debaty o potenciální změně vztahu monarchií okolo Perského zálivu k Izraeli i USA. Avšak skončí-li současné tažení bez dalších velkých škod na těžební infrastruktuře — řekněme — do poloviny dubna, budou v regionu arabské země spíše v silnějším postavení než dříve. Írán přišel už nejméně o dvě třetiny balistických odpalovačů a o pětinu flotily, zejména o minonosky. Své slavné protilodní zbraně a rychlé raketové čluny nedokázal dosud účinně použít. Nasazuje jen méně ničivé drony mířící na statické objekty.

I když těžařské sklady a zařízení ve státech kolem Perského zálivu stále dokáže ohrozit, jeho deterrent — schopnost odstrašení — objektivně poklesl. K tomu je potřeba přidat schopnost útočící koalice cíleně likvidovat další a další hodnostáře režimu. U úvodních útoků, jimiž byl zlikvidován nejvyšší náboženský vůdce a vrchní velení, šlo ještě mluvit o jednorázové akci. Ovšem fakt, že jsou interventi schopni i dnes zaměřovat přeživší špičky režimu jako vrchního velitele milic Basídže Solejmáního, šéfa rozvědky Chatíba či nejmocnějšího civilního představitele režimu Alího Larídžáního, dokazuje, jak hluboce je režim infiltrován a neschopen chránit svou elitu.

Trumpovy USA nepotřebují svrhnout režim, aby misi dokázaly prodat doma jako úspěšnou. Stačí jim stabilizace situace v úžině například na základě nepřímé dohody ekvivalentní loňské dohodě nedohodě s jemenskými Hútíi, která i dnes překvapivě trvá, a pak stabilizace energetických trhů.

Izrael má sice ambicióznější cíle, ale souběžně zahájil rozsáhlou intervenci v Libanonu. V jejím rámci může nejen zdecimovat Hizballáh, avšak pod záminkou bezpečnosti i obsadit nová území, podobně jako minulý rok v Gaze. Izraelské veřejnosti v aktuálním naladění to bude stačit.

Třebaže ve vztahu k Íránu mohou dnes interventi působit bezradně, respektive bez strategie, stále mají celé spektrum možností, jak postupovat dále — od postupné tiché deeskalace až po decimaci íránského průmyslu či invazi na veledůležitý ostrov Charg, o níž Trump mimochodem mluvil již jako businessman před čtvrt stoletím. Rozhodnutí je na nich.

USA stojí současná válka miliardu až dvě miliardy dolarů každý den. Írán stála už většinu kapacit, které budoval více než dvacet let. Na zlepšení situace pro obyvatele Íránu (neřkuli Libanonu) to aktuálně nevypadá, spíše naopak. O to však žádnému ze zapojených aktérů upřímně nikdy nešlo, tedy alespoň ne především.