„Aktuální válka má zatím jen jednoho vítěze — Rusko.“ Tímto tvrzením zarámoval svůj úterní projev v Bruselu Antonio Costa, stálý předseda Evropské rady a pomyslný evropský prezident. Jde o diskutabilní výrok, protože ze situace může nakonec získat nejvíce Izrael, a to i když proamerický blok v Perském zálivu úplně neuspěje — stačí oslabení ostatních v regionu. Obecně má ale Costa pravdu: zatím profituje z blízkovýchodního konfliktu nejvíce právě Putinův stát.

Jak? V první řadě jde samozřejmě o peníze. Příjmy z exportu ropy a plynu sytí přibližně čtvrtinu ruského rozpočtu. Jak přitom připomíná Steve Rosenberg z BBC, současný rozpočet plný válečných výdajů je nastavený na cenu ropy odpovídající 59 dolarům za barel. Aktuální cena je 101 dolarů za barel, a to se ještě projevuje efekt uvolnění zásob G7 — v pondělí byla už na 119 dolarech, což je téměř úroveň z doby šoku z invaze na Ukrajinu.

Ač prognostici očekávají, že do konce března cena ropy nepřekročí nějaký další výrazný práh jako například 150 dolarů za barel, i stávající úroveň znamená pro Putina téměř zdvojnásobení příjmu. A to v situaci, kdy to pro ruskou válečnou ekonomikou vypadalo už mizerně.

Dále je zde otázka strategické orientace asijských mocností. Ropa, která se nyní nemůže dostat z Perského zálivu, mířila primárně na asijské trhy. Čína a Indie už roky soustavně řeší, zda se orientovat více na tuto cestu, anebo právě na ruskou. Loni se Spojeným státům podařilo přimět tarifním tlakem Indii, aby od Ruska nekupovala, i když jí Moskva dělala cenu 25 dolarů za barel. Nyní musely USA pod tlakem globálních trhů svou pozici přehodnotit — a to po pouhém měsíci.

Donald Trump sice říká, že jde o přehodnocení dočasné, na třicet dní. Současně ovšem dodává, že možná ustoupí v otázce ruských dodávek i ostatním asijským státům a podobná zkušenost se při strategických rozvahách nezapomíná.

Za třetí je třeba připočíst otázku dostupnosti interceptorů, munice a další techniky, která by mohla sloužit bránící se Ukrajině — ale je nasazena v Perském zálivu. Obrázek si lze udělat například z faktu, že antiraket Patriot se ročně vyrobí 640 kusů; v zálivu a nad Izraelem se jich vystřílelo teď za dvanáct dní přes osm set.

Rusko sice z Íránu také intenzivně nakupovalo zbraně i munici, hlavní kontrakty ale byly již realizovány. Například nechvalně proslulé drony Šáhid-136 terorizující ukrajinská města se vyrábí už dva roky přímo v Rusku, konkrétně v Tatarstánu.

Rána na prestiži Ruska coby spojenci Íránu se rychle hojí při vědomí, kdo všechno si jej teď snaží kvůli surovinám naklonit. Sám Donald Trump si v úterý komunikaci s Putinem pochvaloval. Tlaky na změnu politiky jsou cítit i v Evropě. Ještě citelnější než ropa bude přitom zřejmě plyn, protože Katar zastavil jeho těžbu a zpracování. Cena suroviny pro Evropu tím skočila skoro na dvojnásobek.

Zbylá úderná síla Íránu se samozřejmě nemůže rovnat s americkou. I tak ale stačila na to, aby vyřadila největší rafinérii Saudi Aramco, těžební komplexy QatarEnergy i emirátskou obří rafinérii Ruwais.

Ulrike Herrmannová a Claudia Kämpferová z německé expertní komunity sice naznačují, že velký ropný business dává Trumpovi čas až do konce března — že do té doby je schopen závazky pokrývat z vlastních rezerv. Mezinárodní agentura pro energii však upozorňuje, že plná obnova těžby, zpracování a transportu může na Blízkém východě zabrat „i měsíce“. Rusko mezitím využívá změněných poměrů, zvyšuje produkci, znovu zabírá vyklizené pozice a na Ukrajině chystá další ofenzivu.

Jak aktuální blízkovýchodní konflikt dopadne, stále nevíme. Velkou teorii, že Trump akcemi jako v lednu ve Venezuele a nyní v Íránu postupně připravuje Rusko o spojence, a tak oslabuje jeho pozici, ale můžeme asi definitivně opustit.