Osmého března ráno zaplavily svět apokalyptické snímky oranžových plamenů zakusujících se do tmy nad Teheránem. Americko-izraelský moloch předešlou noc zaútočil na íránskou ropnou infrastrukturu, konkrétně na čtyři ropné sklady a ropné logistické stanoviště v Teheránu a jeho okolí. Nebe nad hlavním íránským městem potáhlo temné sukno toxického dýmu černého jak dehet. Z téhož nebe začal posléze na město stékat déšť.

V Teheránu, jednom z měst nejvíce ohrožených suchem na světě, by s sebou snad jindy déšť přinášel radost. Nedělní déšť, černý a kyselý vinou americko-izraelských útoků, v sobě však namísto příslibu života nesl nebezpečí. Odborníci obyvatelstvo Teheránu varovali, aby nezapínali doma klimatizaci a nevycházeli těsně po dešti ven, jelikož kyselý déšť ohrožuje jejich kůži a plíce, ztěžuje dýchání a zvyšuje riziko srdečních onemocnění. Jde přitom o desetimilionové město.

Lidská paměť se znovu a znovu ukazuje jako nebezpečně krátká, tož si připomeňme, že americký prezident Trump íránský lid na začátku útoků na jejich domovinu vyzýval, aby válku pojal jako příležitost, vyšel do ulic a vyrval oslabenému režimu moc z rukou. Šlo o pokrytecké a pomýlené alibi už v kontextu prvního týdne války — kdo by dělal revoluci, když neví, kdo ho v ulicích zavraždí dřív: zda izraelsko-americké bomby, nebo Islámské revoluční gardy?

Osmého března ženy napříč světem skandovaly v ulicích feministická hesla — leckde mimo jiné „Žena, život, svoboda“, tedy heslo masových demonstrací v Íránu z roku 2022. Zato ženy v Teheránu v týž den vyjít ven nemohly, aniž by tak ohrožovaly svůj život ještě závažněji než předtím.

Z Teheránu navzdory pokračujícímu masovému internetovému blackoutu, jímž režim rizika pro íránské civilisty v kontextu války ještě zvyšuje, přicházela svědectví o pálících očích a hořkosti v ústech. Dlouhodobé následky se budou projevovat mnoho let. Podobně jako takzvaný „syndrom války v Zálivu“: chronická onemocnění a rakoviny, s nimiž se dodnes potýkají američtí veteráni v důsledku útoků Saddáma Husajna na ropnou infrastrukturu v Kuvajtu.

Co je strašlivější

Den po americko-izraelském útoku, který se pravděpodobně podepíše na zdraví civilního obyvatelstva různorodých světonázorů a identit, jsem mezi příspěvky svých íránských známých narazila na video, které začíná záběrem na třesoucí se okna íránských domácností v důsledku americko-izraelských útoků. „Tohle je skutečně strašlivé, že?“ ptá se řečnicky něžný hlas, který patří pravděpodobně autorce videa, íránsko-kanadské herečce Šivě Negarové.

„Ale víte, co je ještě strašlivější? Režim, který utlačuje ženy a vraždí své odpůrce. Každá bomba je pomstou za ně,“ pokračuje hlas na pozadí fotografií, které mají ilustrovat křivdy spáchané íránskou teokracií. Video parafrázuji, velmi výřečná protrumpovská herečka Negarová jej stejně jako můj známý sdílela pouze v pomíjivé podobě instagramového „storíčka“ a nyní se mi jej nedaří najít.

Jako by nestačilo, že situace v Íránu je strašlivá sama o sobě, je toxická i debata o ní. A to z mnoha stran. To se samozřejmě projevovalo už v kontextu krvavě potlačených protestů z přelomu loňského a letošního roku, které odstartoval propad íránského rijálu a prohlubující se ekonomická krize v zemi, načež v ulicích začalo znít volání po konci režimu.

Část západní levice, včetně titěrné části titěrné levice české, tehdy reportování o demonstracích a jejich potírání rámovala jako podporu západního imperialismu. Trump již v samém počátku protestů pohrozil, že bude-li íránský režim protestující zabíjet, musí počítat s vojenskou intervencí. Ba, pravděpodobně se stejně jako Izrael na intervenci připravoval a číhal na vhodný moment na ni nejméně od konce dvanáctidenní války vloni v červnu.

Platí, že jednu z hlavních příčin íránské ekonomické krize představují mezinárodní sankce, jejichž dopady drtí především běžné obyvatelstvo, zatímco režimní špičky v čele s Islámskými revolučními gardami si na sankcích a cestách k jejich obcházení mastí kapsy. Mají tak opačný efekt než ten, s nímž je Trump hájí. A on to moc dobře ví.

Platí, že izraelský Mosad hned z počátku demonstrací na síti X vzkázal persky íránské populaci, aby vyšla do ulic se slovy: „Jsme s vámi. Nikoliv pouze na dálku a verbálně. Jsme s vámi v terénu.“ A stejně tak platí, že do ulic následně vyšli na výzvu politických představitelů i podporovatelé íránské teokracie, kterým za shromažďování na podporu režimu na rozdíl od jejich oponentů nehrozilo zatýkání ani kulky.

Islámské revoluční gardy nahrály Spojeným státům a Izraeli na smeč

Totalitní povaha íránského režimu, potírání svobody tuzemských médií a opakovaný rozsáhlý internetový blackout činí přístup k důvěryhodným informacím ze země mimořádně obtížným. A o protestech vskutku informoval zkresleně a neuceleně nejen íránský režim, ale i někteří aktéři na Západě, kteří se snažili vykreslit íránský režim jako s Hitlerovou Třetí říší srovnatelnou hrozbu, s níž je třeba jednou provždy skoncovat. Mezi nimi i nejhlasitější část íránské diaspory: pravicoví monarchisté, kteří podporují Spojené státy a Izrael.

To nic nemění na tom, že v ulicích napříč zemí demonstrovali skuteční oprávněně zoufalí lidé, kteří autenticky touží po svobodnějších pořádcích. A že tisíce z nich Islámské revoluční gardy prachsprostě zavraždily.

Lidskoprávní íránská organizace sídlící ve Spojených státech HRANA k 15. únoru ověřila zabití více než sedmi tisíc lidí — z toho více než dvou set nezletilých — a dalších jedenáct tisíc případů prověřuje. Sám íránský režim připouští zabití více než tří tisíc lidí — i to je děsivě moc. Rodiny byly mnohdy nuceny hledat své zavražděné blízké mezi ostatními mrtvolami.

Jak trefně shrnuje ve svém podcastu The Fire These Times výzkumník a novinář Elia Ayoub: „Je pravda, že západní propaganda se s ohledem na své zájmy pokouší Írán vykreslit jako masově vraždící fašistickou diktaturu. Jenže Írán jí usnadnil práci, když se jako masově vraždící fašistická diktatura zachoval.“

Izrael a Spojené státy osnovaly válku proti Íránu už předtím. A Islámské revoluční gardy jim svým násilím nahrály na smeč.

Válkou rozdělená společnost

Lednové brutální potlačení protirežimních protestů představovalo pro protirežimně naladěné Íránce a Íránky jak uvnitř země, tak v diaspoře zlom. Nemalou pozornost a odezvu, které se íránským protestům dostalo ve světových médiích, označovali za nedostatečnou.

Několik známých z Íránu mi vyčetlo, že jakožto novinářka nesdílím příspěvky, které mi posílají a které srovnávaly záběry z íránských márnic se záběry z holocaustu nebo tvrdily, že íránský režim během týdne zavraždil více lidí než Izrael v Gaze. A že zato hojně sdílím „propalestinskou propagandu“.

Rozumím, proč se jim v kontextu žité zkušenosti s íránskou teokracií jeví informování o útlaku na Izraelem okupovaných palestinských územích jako propaganda. Už to bylo mnohokrát podotknuto jinde, ale přece to zopakuji: na genocidě a okupaci Palestinců Izraelem se na rozdíl od útlaku íránského lidu jejich režimem nepodílejí západní vlády. Což neznamená, že si íránští protestující nezasluhují naše uznání a solidaritu.

Hlavně však značná část protirežimně smýšlejících Íránců přestala v důsledku lednové represe věřit, že mohou režim porazit bez „pomoci“ zvenčí. V první den války jsem psala kamarádce, s níž jsem kdysi strávila tři dny procházkami a rozhovory v půvabném Šírázu na jihu země a která krátce nato emigrovala do Kanady. Ptala jsem se, jak se cítí, a dodala, že doufám, že jsou její blízcí v bezpečí. „Doufáme v to nejlepší,“ napsala mi s usměvavým smajlíkem, kterému stéká po tváři slza.

Když jsem o pár dní později sdílela na Instagramu příspěvek se svědectvími civilní populace, který argumentoval, že žádná válka nezasahuje pouze režimní struktury, napsala mi: „Láme mi srdce sledovat, jak moje země čelí útokům. Ale určitě nezabijí tolik lidí, kolik za všechna ta léta zabily Islámské revoluční gardy. (...) Všichni víme, co je za touto válkou a kdo z ní bude profitovat. Ale jediné, na čem záleží je, že z ní budeme profitovat i my!“

Jiný íránský kamarád, žijící v Šírázu, reagoval na můj příspěvek o útoku na dívčí školu v Minábu slovy: „To je buď fake news, nebo práce Íránu. Prosím, nesdílej tyto fake news.“ Trumpovo tvrzení, že školačky zavraždil Írán, „o němž přece víme, že je velmi nepřesný“, přitom investigace zatím nejvražednějšího momentu války vyvracejí.

Tíž lidé před osmi měsíci rámovali dvanáctidenní americko-izraelskou válku vloni v červnu jako zdroj úzkostí a strachu, která pro íránský lid nemůže dopadnout dobře. A vskutku, ačkoliv i tuto válku Trump částečně maloval jako osvobozující misi, ta v důsledku zcela očekávatelně naopak přikrmila paranoiu režimu. Dle Amnesty International bylo mezi loňským červnem a zářím v Íránu zadrženo přes dvacet tisíc lidí: disidentů, novinářů, lidskoprávních aktivistů, uživatelů sociálních sítí.

Nechci brát svým známým radost z vraždy íránského duchovního vůdce Chameneího. Snažím se chápat kontext, v němž viděli světlo na konci tunelu v bombách vybuchujících v jejich rodné zemi. I současná válka nicméně v důsledku posiluje radikální část íránské politické garnitury, která — bohužel pravdivě — upozorňuje, že Západ v čele se Spojenými státy není důvěryhodným vyjednávacím partnerem.

Zatímco předešlá válka íránskou společnost tváří v tvář hrozbě sjednotila, ta nynější ji bohužel spíš rozděluje, a to především v diaspoře. Slýchám zprávy o přátelstvích ztracených v důsledku rozdílných názorů, o zablokovaných kontaktech v telefonu.

Nejde jen o Írán

V kontextu války nyní mnozí Íránci na sítích apelují, aby lidé, kteří mlčeli k jejich masakrování režimem, nesdíleli příspěvky o dopadech války na civilisty jenom proto, že to zapadá do jejich geopolitického světonázoru. Ruku na srdce — všichni na sítích sdílíme především příspěvky, které zapadají do našeho světonázoru. Část mých íránských známých v diaspoře dodnes sdílí především příspěvky o útlaku režimu, nikoliv zprávy o toxickém dešti nad Teheránem.

Nemám jim to za zlé. Snažím se rozumět jejich rozhořčenému dojmu, že z nich západní levice dělá naivní užitečné idioty, kteří nevědí, že Izraeli a Spojeným státům jde o jejich vlastní zájmy, nikoliv o svobodu Íránců.

Povýšené zneuznání jejich žitých zkušeností částí západní levice navíc Trumpovi a monarchistické části íránské diaspory umožňuje vykreslovat levici jako souputníka íránské teokracie, a takto ji delegitimizovat. A nikoho to nebolí víc než právě Íránce a Íránky smýšlející levicově.

Podobně arogantní je nicméně rámovat hořící ropou otrávený vzduch, který dýchají všichni na místě bez ohledu na jejich vztah k režimu, z pohodlí diaspory jako spravedlivou pomstu režimu. Ač se strach některých protirežimně smýšlejících lidí v Íránu v první dny války mísil s opatrnou nadějí, že by snad přece jen v jejím důsledku mohl padnout režim, gradující útoky jejich doufání rychle dusí.

„Válka se zhoršuje. Útočí i na základní infrastrukturu, na elektrickou infrastrukturu. Včera v noci ztratilo mnoho lidí přístup k elektřině. Nevím, kam až to může zajít nebo jestli tu pro nás vůbec něco zbyde, pokud přežijeme,“ psala mi 9. března kamarádka z Teheránu. Toxický dým na obloze nad Teheránem se prý mezitím převlékl do bílého odstínu.

Hlavně však v současné válce nejde pouze o Írán a jeho populaci. Konflikt zasáhl už čtrnáct zemí, jelikož Írán v souladu se svými předválečnými varováními zasahuje americké a izraelské cíle v okolních zemích.

Íránské útoky na sousední země mimochodem šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová jednoznačně odsoudila — na rozdíl od izraelsko-amerického útoku na Írán či takřka denních izraelských útoků na sousedy. A dala tak opět za pravdu radikálům v Íránu, že Západ měří dvojím metrem a nelze se na něj spolehnout.

Izrael mezitím ve stínu války v Íránu stupňuje svůj teror vůči obyvatelstvu Libanonu a Palestiny. V Libanonu již stihla nová izraelská válka vysídlit více než osm set tisíc lidí, tedy téměř patnáct procent populace. V Gaze Izrael opět uzavřel hranice a opět tak jeho obyvatelstvo odřízl od humanitární pomoci. Zároveň strmě rostou případy násilí izraelských osadníků vůči Palestincům na Západním břehu, který se Izrael pokouší anektovat.

Kdyby býval Izrael výše popsané soustavně s podporou Západu nečinil, íránský režim by pro svoje působení v regionu neměl pádné argumenty. A stejně tak by část západní levice neměla důvod útlak Íránců režimem relativizovat.

Jde o bezpečí všech suverénních států, o rozložení moci ve světě, v němž se nejmocnější státy přestaly namáhat předstíráním, že je zajímá mezinárodní právo. Jak zaznělo již mnohokrát: současná válka potvrzuje, že nikdo neohrožuje bezpečnost a stabilitu v regionu tak moc jako Izrael ruku v ruce se Spojenými státy. Bez ohledu na totalitní povahu íránského režimu je proto v zájmu budoucnosti celého světa, aby v Íránu neuspěly.