Americký prezident Donald Trump útokem na Írán před dvěma týdny spustil už druhou vojenskou akci mimo území Spojených států od začátku tohoto roku. Ta první proběhla v lednu, kdy americké speciální síly unesly venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Třetí vojenskou akci — v Grónsku — si, zdá se, Trump rozmyslel až na poslední chvíli.

Prezident, který sám sebe vykresluje jako mírotvorce a požaduje pro sebe udělení Nobelovy ceny míru, jako by až nyní zjistil, že má k dispozici skutečně nejsilnější a technologicky nejpokročilejší armádu na světě, a začal s touto „hračkou“ experimentovat. Problémem pro něj, Spojené státy i zbytek světa ovšem je, že stejně jako lhal a bájil o tom, jaké vojenské konflikty ukončil, a proto si prý zaslouží Nobelovu cenu, nyní lže a bájí o cílech jím nařízených vojenských operací.

Jak útok na Venezuelu, tak útok na Irán se vyznačují nejen tím, že USA obešly zavedené normy mezinárodního práva, ale také tím, že Trumpův Bílý dům zatím nebyl schopný nabídnout srozumitelné vysvětlení, proč je vůbec podnikl. Útok na Venezuelu mohl mít v očích mezinárodního společenství navzdory porušení mezinárodního práva jistý „smysl“, kdyby však byl důsledně veden pod praporem svržení ohavné diktatury a následného obnovení demokracie.

To se ale nestalo. Záminkou byl nejprve boj s narkoterorismem, aby po samotném únosu Madura Trump otevřeně mluvil o tom, že šlo především o získání přístupu k těžbě venezuelské ropy. U moci tudíž ponechal režim, který Maduro vedl, s tím, že Madurovi bývalí spolupracovníci a spolupachatelé zločinů slíbili Trumpovi poslušnost. A dokonce se sám vyhlásil jakýmsi neformálním „vrchním“ prezidentem Venezuely.

Ideologické zastřešení útoku na Venezuelu se pokusil poskytnout americký ministr zahraničí Marco Rubio a další tvůrci Trumpovy zahraniční politiky, když začali prohlašovat, že Spojené státy se rozhodly oprášit Monroeovu doktrínu, podle níž USA mají plně kontrolovat dění na západní polokouli.

Problémem je, že Bílý dům hrozí vojenskými akcemi a anexemi nejen diktaturám, které prokazatelně ohrožují zájmy USA — kupříkladu svou spoluprací s Čínou a Ruskem, nýbrž komukoli, na koho ukážou. Vedle hrozeb Kubě nebo Panamě, jež údajně ponechává volné pole Číně ve správě Panamského průplavu, se tak sílící imperiální ambice USA obrátily i proti Grónsku nebo Kanadě.

Ani odkazování na Monreoovu doktrínu nemůže zastřít, že Trumpově administrativě jde v prvé řadě o suroviny, popřípadě o možnosti využít země, nad nimiž získají kontrolu, k lukrativnímu byznysu. V případě Venezuely tak celá akce skončila ustavením poslušné vlády, která povolila americkým těžebním společnostem obnovení těžby ropy.

V případě Kuby, kde prý brzy dojde ke změně režimu, Trump a lidé okolo něj zase jednou bájí o nové Riviéře — podobně jako to Trump činil, když ospravedlňoval americkou podporu pro vojenské akce Izraele v pásmu Gazy. A o tamní obrovské zásoby surovin šlo zjevně i v případě Grónska.

Co s Íránem?

Probíhající americko-izraelský útok na Írán následoval po loňském masivním americko-izraelském bombardování íránských jaderných zařízení. Tento útok bylo ještě možné ospravedlňovat tím, že Írán zjevně nedodržoval mezinárodní dohody, které mu zakazovaly vývoj jaderných zbraní. Část světového společenství, včetně zemí středovýchodního regionu, sice jaksi „povinně“ upozorňovala, že USA a Izrael ignorovaly při útoku instituce, jako je Rada bezpečnosti OSN, ale ve skutečnosti si mnoho zemí takříkajíc „oddechlo“.

Problémem ovšem bylo, že Trump ve své velikášské snaze portrétovat každou svoji akci jako úspěch, který „historie ještě neviděla“, mluvil o absolutním vymazání íránského jaderného programu, ač bylo jasné, že bez nasazení pozemních sil nic takového není možné. Nicméně tato vojenská akce, stejně jako oslabení různých teroristických organizací a milic podporovaných Íránem v důsledku předešlých vojenských akcí Izraele, otevřela dveře k jisté rekonfiguraci sil na středním Východě.

Trumpova Rada míru, kterou ustavil i s cílem údajně řešit rekonstrukci pásma Gazy, byla však zase jednou spíše karikaturou toho, o co by v případě takové mezinárodní instituce, údajně konkurující OSN, mělo jít. Na jejím ustavení se totiž podíleli především diktátoři, kteří chtějí mít s Trumpem dobré vztahy. Její cíle zůstaly nejasné.

A nejasný je i smysl probíhajícího útoku na Írán. Kdyby jej Trump ospravedlnil snahou o změnu režimu, mezinárodní společenství by nad tím, že americko-izraelský útok ignoroval mezinárodní právo, opět většinově spíše přivřelo oči. Íránský teokratický režim je jeden z nejbrutálnějších na planetě, a samotnému útoku předcházelo kruté potlačení protirežimních protestů, při nichž vláda povraždila možná až desetitisíce lidí.

Jenže Trump po několika náznacích, že cílem útoku může být změna režimu, začal mluvit o jiných prioritách. Jeho poradci a experti mu zřejmě vysvětlili, že neexistuje příklad úspěšné změny režimu jen s pomocí bombardování země „ze vzduchu“.

Zmatená politika

Trump a jeho okolí tedy začali argumentovat, že skutečným cílem útoku je zničení balistických raket v Íránu, íránských leteckých sil a dalších vojenských zařízení. A Trump několikrát mluvil i o potřebě zcela vymazat íránský jaderný program.

Poněkud nelogicky, chce se říct, protože dříve tvrdil, že ho zcela eliminoval už loňský útok. Někteří jeho spolupracovníci přesto dál zmateně tvrdí, že Íránu scházely k vytvoření jaderné bomby jen týdny.

Nejasnosti se začaly kupit i okolo časového plánu. Trump nejprve tvrdil, že k dosažení svých cílů potřebuje jen několik dnů, pak ale otočil, a začal říkat, že má dostatek trpělivosti udržovat vojenskou akci v chodu tak dlouho, dokud USA a Izrael nezvítězí. Mezitím ale několikrát prohlásil, že vítězství už bylo dosaženo, protože íránské síly byly zcela zdecimovány.

Když se zjistilo, že při prvním překvapivém úderu byl vedle desítek členů íránského vedení zabit i nejvyšší vůdce Ali Chámeneí, Trump prohlásil, že nový vůdce může být vybrán jen s jeho vlastním souhlasem. A že pokud bude nový vůdce ustaven bez Trumpovy asistence, je pravděpodobné, že i on bude zabit.

Snaha o prosazení „venezuelského“ scénáře ale selhala. Sbor íránských duchovních totiž mezitím vybral coby nového vůdce syna Ali Chámeneího, a Bílý dům přiznává, že neví, kde se nachází.

Údajně zcela zničené íránské vojenské síly mezitím dál odpalují desítky dronů a raket na státy v okolí Perského zálivu a na Izrael. A libanonské hnutí Hizballáh spustilo po několika dnech bombardování svých pozic Izraelem protiofenzívu právě s pomocí Íránu. V Hormúzském průlivu Írán potápí tankery a další lodi, zatímco Trump tvrdí, že íránské síly byly zdecimovány natolik, že doprava je s jistou dávkou odvahy bezpečná.

Dosavadním výsledkem tak není zjevná porážka Íránu, jak tvrdí Trump, ale chaos na mezinárodních trzích s ropou a plynem, jakož i přerušení některých dodavatelských sítí — ne nepodobné tomu, čeho byl svět svědkem během epidemie covidu-19.

Je přitom stále jasnější, že Trump žádný srozumitelný plán nemá. Nasazení pozemních sil, které by vojensky zajistily přinejmenším oblast v okolí Hormúzského průlivu, se zatím zřejmě nechystá. A ačkoliv pokračující bombardování Írán nepochybně oslabuje, USA těžko porazí zemi s devadesáti milióny obyvatel o rozloze poloviny Evropy jen s pomocí bombardování. Netřeba dodávat, že změna režimu je pravděpodobná ještě méně.

Politická válka doma

V USA s útokem na Írán nesouhlasí významná většina obyvatel. Hlavním důvodem je přitom nejen to, že Írán nepředstavoval pro USA přímou a reálnou hrozbu, ale také nejasné Trumpovy plány. Demokraté těží z toho, že zatímco ve válce s Íránem USA utrácejí zhruba jednu miliardu dolarů denně, 15 miliónů Američanů nemá kvůli škrtům v rozpočtu zdravotní pojištění a stoupají životní náklady.

V důsledku války začaly růst také ceny pohonných hmot, a došlo k povážlivým propadům na akciových trzích. Soukromé penze většiny Američanů jsou přitom v rukou penzijních fondů, které je s výhledem zhodnocení investují na akciových trzích. Jen za poslední týden se však „vypařily“ investice v hodnotě stovek miliard dolarů.

Nemalou část americké veřejnosti irituje i skutečnost, že Bílý dům odmítá mluvit o útoku na Írán jako o „válce“, aby se vyhnul případnému zapojení Kongresu. Jeho rétorika navíc dost připomíná to, co dělá od začátku války na Ukrajině Rusko, když mluví o „speciální vojenské operaci“. V USA se sice zatím ti, kdo slovo „válka“ použijí, vězení obávat nemusejí, Trump se ale několikrát agresivně obořil na novináře, kteří o válce mluvili.

Jelikož Írán nepředstavoval po loňském útoku na jeho jaderná zařízení bezprostřední hrozbu, někteří komentátoři tvrdí, že Trump nyní spustil útok výhradně proto, aby odvedl pozornost od domácích problémů. K nim patří nejen zhoršující se ekonomická situace způsobená chaosem, který Trump vytvořil uvalováním cel na řadu zemí, ale i pokračující skandál okolo Epsteinových složek.

Někteří američtí analytici také upozorňují, že válka, do které se Trump pustil, je v podstatě válkou izraelskou. Izrael o eliminaci íránské hrozby, která pro něj představuje smrtelné nebezpečí, usiluje více než čtyřicet let. Trumpovi předchůdci v prezidentském úřadu sice Izrael všemožně podporovali, odmítali ale nechat se zatáhnout do otevřeného vojenského konfliktu s Íránem. Pravděpodobnost, že by se tak stalo, navíc výrazně poklesly po nezdarech USA v Iráku a Afghánistánu.

Netanjahu pochopil, že Trumpovo osobnostní ustrojení mu nabízí velkou šanci Ameriku do otevřeného konfliktu s Íránem zatáhnout. Využil Trumpova narcismu a infantilní potřebě chvály a začal jej portrétovat jako největšího spojence Izraele v historii a otevřeně podporoval cíle Trumpovy sekty MAGA v USA. Ačkoliv se nyní mluví o americko-izraelském útoku na Irán, podle některých analytiků by se dalo argumentovat, že jde o izraelský útok s podporou USA.

Rozpoutání války s Íránem také posílilo Rusko. Strmému zvyšování cen ropy na světových trzích se Trump pokouší bránit i odvoláním některých amerických sankcí na obchod s ruskou ropou. Ta je přitom hlavním zdrojem peněz pro financování ruské agrese na Ukrajině. Rusko podle různých zpráv přitom Íránu poskytuje zpravodajské informace o pohybu amerických lodí a letadel, jako i o nejlepších cílech pro íránské drony v okolních zemích.

Jisté je, že navzdory Trumpovým tvrzením o již dosáhnutém drtivém vítězství má válka s Íránem velmi nejistý vývoj. Její důsledky přitom mohou být devastující pro světovou a americkou ekonomiku. V jistém slova smyslu tak může jít o pověstnou poslední kapku, která Trumpovo prezidenství pošle do pověstného propadliště dějin i v očích mnoha jeho dosavadních podporovatelů.