Napadení Íránu je dalším válečným zločinem Spojených států a Izraele

Pavel Čižinský

Zájmem Evropy není podporovat agresory pohrdající mezinárodním právem a rozvracející mezinárodní řád. Sama na to těžce doplatí. Zájmem Evropy, a také její morální povinností, je principiálně stát na straně obětí agresorů.

Čím budou Trump a Izrael ve své brutalitě úspěšnější, tím hůře pro Evropu, pro lidská práva, pro demokracii. Tím hůře pro nás. Foto Adam Gray, Getty Images via AFP

Hlavní vinu za zločin agrese vůči Íránu nese samozřejmě vedení obou států, které se ho dopustily. Ale odpovědni za něj jsou i mnozí lidé v České republice, kteří jejich zločiny — často i veřejně — podporují.

Většinou říkají, že Írán není žádná nevinná oběť. To je samozřejmě pravda. Nikdo není nevinný, ale to neupírá tomu, kdo je napaden, postavení oběti.

Především je třeba mít na paměti fakt, že důvodem k napadení Íránu nejsou chyby Íránu, ani ony hrozné zločiny, které Írán spáchal třeba na civilistech v Sýrii a též na mnohých svých občanech. Důvodem je především to, že Írán se zastává Palestinců a jako jediný v regionu by se jich mohl zastat i vojensky. Útok na Írán má tedy za cíl především to, aby Izrael mohl cítit zcela „bezpečně“ při pokračování genocidy palestinského obyvatelstva.

Vyjednávání je pro Izrael i Trumpa projevem slabosti

Snad málokdy v historii byl princip násilí vyjádřen tak plasticky jako v dnešním jednání Izraele a Trumpa: my jsme po Íránu něco chtěli, on neustoupil, takže proto jsme na něj začali házet bomby. Je to okázalý výsměch nejen diplomacii, ale vůbec principu vyjednávání.

Je to navíc již poněkolikáté, co Izrael s někým vyjednává a během tohoto vyjednávání ho zabije, poněkolikáté, co Spojené státy s někým jednají, a během těchto jednání jej napadnou. Lze se obávat, že vůbec začít vyjednávat s Izraelem a s Trumpem a neustoupit jim, je obecně takřka sebevražedné, neboť vyjednávající již jen účastí na vyjednávání zhorší své šance nebýt zaměřen a zavražděn.

Ve světě trumpismu a izraelské politiky je vyjednávání chápáno jako projev slabosti; rozhodující roli zde hraje síla — holá, někdy i technologicky „inteligentní“, brutalita. Vůči těm, kdo disponují jadernými zbraněmi, a také vůči evropským spojencům Trump uplatňuje cla a různé formy nátlaku: „Nebudete-li kupovat dost amerických zbraní, nechám vás napospas Putinovi!“ Ty ostatní jednoduše bombarduje. A pokud ani poté neustoupí, požaduje po nich „bezpodmínečnou kapitulaci“.

Soudcům mezinárodních soudů, kteří se snaží protestovat, blokuje bankovní účty a ruší emaily. Opravdu chceme žít v takovém světě? Pokud ne, proč tedy Trumpa a Izrael v budování takového světa podporujeme tím, že se nestavíme za napadený Írán? Cožpak nechápeme, že čím budou Trump a Izrael úspěšnější, tím hůře pro Evropu, pro lidská práva, pro demokracii, tím hůře pro nás?

Evropa se musí zastávat obětí, ne se poddávat agresorům

Ano, Evropa už není jen trapný spolupachatel americko-izraelského násilí, nýbrž i jeho oběť. Jen před pár týdny několik států Evropské unie posílalo vojáky, aby bránili Grónsko — před Trumpem! Teď si Trump odskočil do Íránu.

Uspěje-li tam, bude mít více politické síly (vojenské má dost, ale proč plýtvat vojáky, když to jde bez boje) a vezme si i Grónsko. A pak třeba zase zvýší procento HDP, které budeme muset vynakládat na americké zbraně, jinak…! A pak?

Chováme se pošetileji než Poláci, kteří za mnichovské krize podpořili Hitlera tím, že Československu sebrali — ano, velmi sporné, národnostně spíše polské — Těšínsko. Do roka a do dne — skoro přesně — Hitler obsadil i je.

Požadavek postavit se na odpor vůči Trumpovi a Izraeli a zastat se Íránu nic nemění na tom, že Evropa musí nadále podporovat napadenou Ukrajinu. To, že Ukrajina je spojencem — či dnes spíše satelitem agresora, tedy Spojených států — neznamená, že sama není obětí, které se má dostat naší podpory a solidarity.