Když jsem na konci prosince opouštěla jižní předměstí Bejrútu známé jako Dahíja, tehdy stále ještě pokryté vrstvami prachu a suti v důsledku izraelského bombardování na podzim 2024, mí společníci Hassan a Alexi nepochybovali, že další destrukce je za dveřmi. „Příští válka přijde brzy. Nevím, kde začne, jestli tady nebo v Íránu, ale přijde brzy,“ přemítal bez viditelných emocí dvaadvacetiletý Alexi, kterého izraelské bomby rok předtím připravily o domov. Nebyl zdaleka jediný, kdo prohlašoval, že Libanon nemá s Izraelem v sousedství na mír naději.

Uplynuly pouhé dva měsíce. Alexi a Hassan dnes jakožto dobrovolníci Libanonské civilní obrany opět tráví dny a noci vyjížděním do oblastí zasažených izraelským bombardováním, aby místním poskytovali pohotovostní zdravotnické služby. „Válka bude tentokrát trvat dlouho,“ píše mi Hassan ve spěchu, než usedá za volant sanitky.

Izrael útočil na Libanon takřka denně po celou dobu takzvaného příměří, uzavřeného mezi oběma zeměmi 27. listopadu 2024 — a od konce loňského roku své útoky stupňoval. Šlo nicméně zpravidla o útoky cílené na členy šíitského hnutí Hizballáh na jihu země, případně v údolí Bikáa. Pochopitelně ovšem připravovaly o životy a domovy i civilní obyvatelstvo.

Zlom nastal v noci z 1. na 2. března, kdy Hizballáh vystřelil na Izrael tři rakety a několik dronů v reakci na americko-izraelský atentát na íránského duchovního vůdce Alího Chameneího. Útok Hizballáhu, teprve druhý, k němuž se hnutí od listopadu 2024 přihlásilo, nicméně nenapáchal žádné škody, takže jej mnozí označují za spíše symbolické gesto.

Hned 2. března Izrael vyzval obyvatelstvo více než sedmdesáti oblastí na jihu Libanonu, údolí Bikáa a bejrútské Dahíji k evakuaci, načež na oblasti zaútočil. Toho dne zabil Izrael v Libanonu dvaapadesát lidí a desítky tisíc dalších vyhnal z domovů s životem sbaleným do pár tašek.

Školy se opět proměnily v útočiště pro vysídlené. Bejrútskou pobřežní promenádu, kterou se před pár dny proháněli běžci či děti s kelímkem kukuřice, opět zaplnili uprchlíci choulící se do chlupatých barevných dek.

Do školy se musel už zase ukrýt i můj kamarád Ali, který bydlí na vesnici u největšího šíitského města Baalbek na východě země a jehož bratrance izraelské bomby na podzim 2024 připravily o čtyři děti. Stejně tak musela svůj domov v bejrútské čtvrti Haret Hreik už zase opustit Layla, která mě ještě v prosinci se zářivým úsměvem hrdě prováděla dahíjským knihkupectvím Philosophia Library a kulturní život v démonizované čtvrti prezentovala jako součást odboje proti Izraeli.

Riziko vnitřního konfliktu

Libanonská vláda 2. března v reakci na nedělní útok Hizballáhu veškeré vojenské aktivity šíitského hnutí zakázala a jedinou politickou stranu s ozbrojeným křídlem v zemi vyzvala k odevzdání všech „nelegálních zbraní“. „Rozhodování o válce a míru leží výhradně v rukou státu,“ prohlásil premiér Nawaf Salam.

Zákaz podpořil i Nabih Berri, předseda parlamentu, a hlavně vůdce šíitského hnutí Amal, tedy dlouhodobého spojence Hizballáhu. Ten se měl předešlý den se zástupci Hizballáhu setkat, jak uvádí Middle East Eye, a trvat na tom, aby Hizballáh nezavdával Izraeli příčinu k devastující odvetě.

Zástupci Hizballáhu nicméně poukazovali na to, že Izrael zaútočí tak jako tak. V tom měli zřejmě pravdu, protože dle izraelského televizního kanálu 12+ Izrael schválil útok na Libanon několik hodin před útokem Hizballáhu.

V následujících dnech měla libanonská armáda za držení zbraní několik členů Hizballáhu zatknout, zatímco vojáci nasazení podél hranic se Sýrií mají dle zdrojů serveru Middle East Eye zamezit přeshraničnímu pašování zbraní pro Hizballáh.

O vymahatelnosti zákazu vojenských aktivit hnutí přesto panují pochybnosti. „Zákaz vojenských aktivit Hizballáhu nepřináší v kontextu srpnového schválení plánu na odzbrojení hnutí nic moc nového. Politické vedení země si uvědomuje riziko spojené s případným násilným postupem armády vůči Hizballáhu,“ komentuje analytik a expert na Hizballáh Nicholas Blandford. Rizikem nemá na mysli nic menšího než možnost občanské války.

Libanonský stát však zároveň čelí silnému izraelsko-americkému tlaku, který na sebe vzal tento týden opět podobu otevřené války. „Mezi lidmi panuje napětí, o možném střetu armády a Hizballáhu si šuškáme denně. Snad na něj nedojde,“ potvrzuje během našeho telefonátu Haytham, pracovník v kultuře, s nímž jsme v prosinci bezstarostně upíjeli kávu na terase kavárny v životem pulsující bejrútské čtvrti Hamra při pobřežní promenádě, kde Haytham zároveň bydlí.

„Jde o relativně bezpečnou smíšenou čtvrť, Izraelci sem obvykle neútočí, i za občanské války tu panovalo relativní bezpečí,“ ujišťuje mě. O své duševní zdraví během války prý nadále pečuje plaváním v moři každé ráno. „Ale kdybys viděla ty ulice, to si nedokážeš představit. Všude uprchlíci, zaparkovaná auta, motocykly. Projet autem se dá pouze jedním silničním pruhem,“ líčí.

Rozkol v šíitské komunitě

Značná část libanonské společnosti Hizballáhu za nedělní útok na Izrael spílá. „Je pravda, že Izrael by na Libanon s největší pravděpodobností zaútočil pod záminkou, že Hizballáh stále nebyl plně odzbrojen, tak jako tak,“ připouští Justin Salhani, bejrútský novinář na volné noze, s nímž se dorozumíváme prostřednictvím hlasových zpráv.

„Přesto je mezi lidmi patrná frustrace z toho, že Hizballáh dal Izraeli záminku zaútočit: ať už ji Izrael potřeboval, nebo ne. Útok Hizballáhu šokoval všechny včetně jejich spojenců ve vládě. Což rozhodně neznamená, že by si lidé tady dělali iluze, že by snad Izrael nechal Libanon na pokoji nebýt Hizballáhu,“ pokračuje Salhani.

Hizballáh ztrácí podporu mezi obyvatelstvem mimo šíitskou komunitu od října 2023, kdy na Izrael vypálil rakety v solidaritě s palestinským Hamásem. Ani tehdy Izraeli výrazně neublížil, zatímco libanonské obyvatelstvo neslo následky další války.

Dle Salhaniho ovšem nynější postup Hizballáhu štěpí i šíitskou komunitu: „Někteří zpochybňují načasování útoku. Jiní mi říkají, že kdyby Hizballáh zaútočil v reakci na izraelské bombardování dětí, útok by podporovali. Ale zaútočit po vraždě íránského lídra? Spousta šíitů měla pocit, že je Írán během izraelských útoků na Libanon nechal na holičkách. Ba, dle některých zpráv měl Írán odrazovat Hizballáh od použití určitých zbraní ze strachu, že by se to obrátilo proti Íránu.“

S tím souhlasí i Haytham: „V šíitské komunitě pozoruji velkou změnu, zvlášť mezi střední třídou. Říkají mi: Izrael nás bombardoval denně posledních patnáct měsíců a Hizballáh nereagoval. A když bombarduje Írán, zareaguje hned? Vůbec mu nejde o nás!“

A dle Salhaniho probíhá rozkol i uvnitř Hizballáhu: „Je těžké cokoliv ověřovat, protože jde o poměrně tajnůstkářské hnutí. Množí se nicméně zprávy o tom, že zatímco část hnutí chce proti Izraeli po boku Íránu bojovat stůj co stůj, jiná část hnutí podporuje přeměnu Hizballáhu v pouhou politickou stranu.“

Otazníky nad budoucností Libanonu

Izrael od války na podzim 2024 okupuje pět míst v jižním Libanonu. Jeví se takřka jisté, že rozlohu okupovaných libanonských území nyní hodlá zásadně rozšířit, a to za použití otřepané lži o potřebě „nárazníkového pásma“ na svou ochranu. Od 3. března se na území jižního Libanonu pohybuje rostoucí množství izraelských vojáků.

4. března izraelská armáda vyzvala k evakuaci veškeré obyvatelstvo oblasti mezi hranicí a řekou Lítání — tedy dvěstětisícovou populaci takřka desetiny libanonského území. Jde o tutéž oblast, v níž měla libanonská armáda dle svého prohlášení v lednu úspěšně odzbrojit Hizballáh. Strukturálně podfinancovaná a slabá libanonská armáda se v reakci na postup izraelské armády z oblasti stáhla.

5. března izraelská armáda vyzvala k evakuaci veškeré obyvatelstvo bejrútské Dahíji — tedy další asi půl milionu lidí. Téhož dne izraelský ministr financí Becal'el Smotrič vyhlásil úmysl „proměnit Dahíju v Chán Junis“, tedy město na jihu Gazy. Smysl přirovnání vysloveného jedním z hlavních architektů izraelské genocidy Palestinců snad není třeba blíže vysvětlovat.

Jak zdůrazňuje Salhani, kterákoliv země na světě by měla problém poskytnout dostatečnou podporu stovkám tisíc lidí vysídlených v průběhu pár dní. Tím spíš pak jde o nesplnitelný úkol pro malou zemi s těžce podfinancovanými či zcela nefunkčními veřejnými službami v přetrvávající ekonomické krizi, která se nestačila vzpamatovat ze zkázy poslední války.

Během předchozí války jak stát, tak občanské organizace vybudovaly infrastruktury poskytování humanitární pomoci, které nyní opět rychle zprovoznily. Počet vysídlených lidí však stoupá výrazně rychleji než minule, mnozí pak na podzim 2024 vyčerpali své kapacity vysídleným pomáhat.

Někteří pronajímatelé si mezitím z války činí zlatý důl. „Místo pěti set dolarů za měsíc chtějí třeba trojnásobek nebo pětinásobek, vyžadují šest nájmů dopředu,“ popisuje Haytham, který předešlý den sháněl ubytování pro svou tetu a její tři dcery s manželi a dětmi. Dostupný domek našli až v horách mimo město.

„Množí se zprávy o tom, že se někteří lidé raději vracejí na jih, protože nemají kam jít, že raději umřou v důstojnosti doma,“ doplňuje Salhani. Fronty uprchlíků a uprchlic přešlapují i na hranicích se Sýrií, jejíž vláda slibuje přijmout jak syrské uprchlíky žijící v Libanonu, tak libanonské a jiné občany.

K 6. březnu zabily izraelské útoky v Libanonu 127 lidí. S brzkou izraelskou pozemní invazí do Libanonu se de facto počítá. Za jejím účelem již mělo být do služby povoláno sto tisíc izraelských rezervistů. Oslabený a o přežití bojující Hizballáh nemá šanci Izraeli vzdorovat na nebi, v pozemním boji však dle některých expertů může překvapit — ačkoliv zkušenost z podzimu 2024 tomu spíš nenasvědčuje.

V sázce je nicméně mnohem víc než budoucnost Hizballáhu. „S tím, jak je pozornost upřená na Írán, se válce v Libanonu nevěnuje dostatek pozornosti. Panují obavy, že se Izrael z Libanonu nestáhne ani po konci americko-izraelské války v Íránu a že bude část Libanonu dlouhodobě okupovat tak jako dřív. Ve vzduchu visí budoucnost celé země,“ uzavírá náš rozhovor Salhani.