Po obou stranách silnice zejí mezi mnohapatrovými bytovými domy díry plné sutě, skla a pozůstatků po životech, které tu lidé kdysi žili. „Tady stály tři domy. Podívej, tohle býval gauč,“ ukazuje Alexi na cáry pruhovaného čalounění a kusy šedivého molitanu. Opodál se válejí modré šaty, růžové tričko, černá bota, do černa spálená kostra auta.

Přecházíme na druhou stranu silnice k druhé propadlině. „Tady stál můj dům. Měl dvanáct pater, na každém z nich tři byty,“ hlesne apaticky a ukazuje mi instagramové video z chvíle, kdy sem přišel po válce poprvé, aby tu hledal svoje věci. Video zachycuje, jak mezi sutí našel ohořelé fotografie sebe a své sestry z dětství. Provázejí jej emotikony zlomeného srdce. Alexi v domě prožil jednadvacet z třiadvaceti let svého života.

Jeho dům, stejně jako mnoho domů v okolí, srovnal se zemí izraelský nálet během totální války na podzim 2024, která v Libanonu zasáhla především oblasti obydlené šíitskými muslimy, líčené v médiích jako „bašty Hizballáhu“. Konkrétně jih země při hranicích s Izraelem, údolí Bikáa na východě země a bejrútské jižní předměstí známé jako Dahíja.

Právě do Dahíji jsem se dnes s Alexiem, jeho kolegou Hassanem a kolegyní Rawan vydala. Všichni tři jsou v šedivých uniformách s reflexními pruhy, na límcích mají suchým zipem připnutý černý čtverec s bíle vyšitým typem jejich krevní skupiny — to kdyby se při zásahu zranili. „Vítej v našem druhém životě,“ prohlašuje na uvítanou Hassan.

V civilním životě pracuje vousatý žoviální Hassan jako ajťák, zrzatá věcná Rawan se živí jako dětská psycholožka a světlovlasý cynický Alexi učí tělocvik. Vedle toho ale působí jako dobrovolníci Libanonské civilní obrany, organizace spadající pod ministerstvo vnitra, která poskytuje pohotovostní zdravotnické služby obyvatelstvu v oblastech zasažených bombardováním. Pokud je třeba, poskytnou na místě první pomoc, načež zraněné odvezou sanitkou do nemocnice.

Nejasná dohoda o příměří

Hizballáh, jedna z nejmocnějších politických stran v Libanonu, která si jako jediná strana v zemi po konci občanské války ponechala ozbrojené křídlo, začal Izrael ostřelovat 8. října 2023. Tedy den po útoku palestinského Hamásu na Izrael, po němž Izrael zahájil své genocidní válečné tažení v Gaze. Mezi říjnem 2023 a zářím 2024 nicméně izraelské útoky na Libanon tvořily třiaosmdesát procent vzájemných útoků mezi Izraelem a Hizballáhem.

V září 2024 pak Izrael nejprve spáchal v Libanonu a v Sýrii masový útok pomocí komunikačních zařízení, takzvaných pagerů, jejichž výbuchy zabily dvaačtyřicet lidí, z toho nejméně dvanáct civilistů, a přibližně čtyři tisíce lidí zranily. Nato Izrael začal Libanon bombardovat a podnikl do země pozemní invazi. Válku oficiálně ukončila 27. listopadu 2024 dohoda o příměří.

Jak upozorňuje libanonský novinář na volné noze Justin Olivier Salhani, dle jeho zdrojů dohoda o příměří nebyla formulována jednoznačně: „A to úmyslně — aby ji obě strany mohly interpretovat, jak chtějí. Hizballáh prohlašuje, že v rámci dohody slíbil složit zbraně pouze na jihu země, zatímco Izrael a do jisté míry i Spojené státy tvrdí, že Hizballáh se v dohodě zavázal k odzbrojení v celé zemi.“

Dle dohody se měl Izrael stáhnout z jihu Libanonu. Více než rok poté však dosud okupuje pět míst na jihu Libanonu, kde zároveň staví zeď, která zasahuje do libanonského území. Na Libanon nepřestává takřka denně útočit. Hizballáh odmítá o svém odzbrojení diskutovat, dokud se Izrael z Libanonu nestáhne a nepřestane útočit. Izrael vyhrožuje, že pokud se Hizballáh plně neodzbrojí, udeří znovu se vší silou.

Od posledního izraelského náletu na bejrútské předměstí Dahíja uplynul pouhý měsíc. V neděli 23. listopadu Izrael zaútočil na dům v hustě osídlené čtvrti Haret Hreik, v němž pobýval velitel Hizballáhu Haytham Ali Tabatabai. A to navzdory skutečnosti, že libanonský prezident Joseph Aoun na konci října oznámil vůli zahájit první přímá jednání mezi Izraelem a Libanonem od roku 1983, čímž prolomil dlouholeté politické tabu.

Když Izrael bombardoval Tabatabaiho dům, novinář Mohamed Kleit zrovna ve stejné ulici vedl svého tříletého synka ke svým rodičům. „Ozvala se za námi rána a syn se zeptal, co se děje. Odpověděl jsem, že pouštějí ohňostroje na počest Dne nezávislosti — ten se konal předešlý den,“ líčí nevzrušeně Kleit.

S Kleitem pomalu upíjíme tureckou kávu servírovanou v malých šálcích v kavárně ve čtvrti Badaro, nedaleko Dahíji. Z reproduktorů se line hedvábný hlas světově proslulé libanonské zpěvačky Fairuz. Kleit má na sobě černou pletenou čepici a brýle se silnými černými obroučkami, na krku mu visí řetízek s oválným šedivým kamínkem.

V novinářské komunitě se Kleitovi během války přezdívalo GPS Dahíja. Na bejrútském předměstí strávil většinu života, jako chlapec se tu dennodenně potuloval ulicemi. Když během války zveřejňoval Izrael mapy s plánovanými nálety, ostatní novináři se na něj obraceli s dotazy o zasažených místech: „Jsem hrdý na svou paměť, ale bylo to pro mě bolestivé. Znám tam každý obchod, lidi, kteří tam žijí.“

Dá se tu skvěle najíst a dodnes tu fungují kostely

Dahíja znamená v doslovném překladu předměstí. Jde o území bez jasných hranic o rozměrech patnáct až dvacet kilometrů čtverečních, které zahrnuje několik čtvrtí a samostatných samosprávných celků včetně několika palestinských uprchlických táborů.

Historicky šlo o oblast s významným podílem křesťanského obyvatelstva. Složení populace se zásadně proměnilo v důsledku občanské války mezi lety 1975 a 1990 a následných izraelských invazí a okupace jižního Libanonu mezi roky 1982 a 2000.

Ve válkou rozděleném Bejrútu křesťané začali své domy na jižním předměstí, spadajícím pod převážně muslimský a levicový západní Bejrút, prodávat a migrovat do převážně křesťanského a pravicového východního Bejrútu. Zároveň se v Dahíje usadil asi milion nových obyvatel: muslimů vysídlených ze severovýchodní části Bejrútu, nad níž převzaly moc křesťanské milice, a šíité z jihu Libanonu, okupovaného Izraelem.

Další desetitisíce lidí z jihu Libanonu pak vyhnala poslední válka, v rámci níž Izrael pohraniční vesnice srovnal se zemí. „V mé rodné vesnici to dnes vypadá jako v Gaze. Z tří set domů dnes nestojí jediný, zato tam dodnes působí izraelská armáda,“ popisuje Alexi, který z jihu pochází — stejně jako Hassan a Kleit.

Do rodné vesnice Alexi ještě donedávna jezdil, nyní tam však civilisté nesmějí. Po všem, oč jej izraelské útoky připravily, se mu stýská: po rodné vesnici na jihu, po domě a životě v Dahíje. „Dá se tu skvěle najíst, a to klidně ve tři ráno. I v noci jsou tu ulice plné lidí,“ líčí Alexi. Dnes si s rodinou pronajímá byt v centru Bejrútu. O svých ztrátách vypráví skoro nezúčastněně, bez emocí. Na neustálé ohrožení si zvykl, s opakovanými ztrátami se smířil.

V průběhu občanské války se dominantnímu vlivu nad jižním předměstím, nově charakterizovaném šíitskou většinou, těšilo šíitské hnutí Amal. V osmdesátých letech však postupně nad jádrem čtvrti převzalo moc šíitské hnutí Hizballáh, které vzniklo s podporou Íránu v roce 1982 v reakci na izraelskou invazi.

Některé křesťany z Dahíji vyhnalo až izraelské bombardování v roce 2006, nicméně křesťanská menšina žije na jižním předměstí dodnes. Stále tu ještě funguje pět kostelů a starostou čtvrti Haret Hreik, považované za šíitské jádro předměstí, je křesťan Ziad Waked. Stejně tak tu žijí sunnité a příslušníci různých náboženských sekt — těch je v Libanonu oficiálně osmnáct.

Bašta Hizballáhu? Jak se to vezme

Po skončení občanské války si v Libanonu donedávna znepřátelení velitelé milic plácli a rozporcovali si moc. Dle novináře Salhaniho mimo městské části Bejrútu a k němu přiléhající guvernorát Horský Libanon prakticky stát nefunguje — a tak roli státu v dlouhodobě přehlížených oblastech s šíitskou většinou snadno převzal Hizballáh.

Novinář Kleit popisuje situaci ještě příkřeji: „Politické strany by měly sloužit státu a jeho institucím, že? V Libanonu je to naopak: stát a jeho instituce slouží politickým stranám a jejich zájmům, protože to ony jsou stát.“

Hizballáh od ostatních stran odlišuje existence ozbrojeného křídla a tučná podpora z Íránu. „Většina ostatních stran je financována státem. Některé určitě dostávají podporu ze zahraničí, ale ne v takové míře jako Hizballáh,“ upřesňuje Kleit. Tyto prostředky Hizballáhu umožňují udržovat v kondici milice a zároveň v místech svého vlivu budovat instituce a poskytovat veřejné služby.

„Mimořádně dobré a levné jsou třeba jejich zdravotnické služby. Za těmi do Dahíje dojíždějí i lidé odjinud — jsou totiž přístupné všem, nikoliv pouze členům šíitské komunity. Nedávno jsem si chtěl nechat udělat krevní testy, což by v institucích v okolí mého současného bydliště stálo nejméně padesát dolarů. V Dahíje jsem za totéž zaplatil deset dolarů,“ dokresluje Kleit.

Kleit připouští, že Hizballáh v Dahíje dohlíží i na oblast práva: „Ale většině místních to nevadí. Zvykli si na to, profitují z toho. Vědí, za kým jít, když něco potřebují. Vláda to ví a přijala to jako fakt, neučinila nic, aby to změnila. Když libanonské bezpečnostní složky potřebují dopadnout drogového dealera žijícího v Dahíje, koordinují to s Hizballáhem.“

Je tedy Dahíja „baštou Hizballáhu“? Záleží, co to znamená. „Pokud baštou myslíme místo, kde se soustřeďují podporovatelé hnutí, pak ano. Mnoho stereotypů spojených s tímto slovním spojením však neplatí. Po Dahíje se lze bezpečně a volně pohybovat, ačkoliv zde platí některá specifická omezení — třeba pro novinářskou práci v místě je třeba povolení od Hizballáhu,“ upřesňuje Kleit.

Knihami k odboji!

„Tak co, jak se ti u nás v Dahíje líbí? Jak sis to tu představovala? I lidé z Bejrútu si Dahíju představují jako temné místo, plné černě zahalených žen, kde nikdo nečte,“ vítá mě Layla, zaměstnankyně knihkupectví Philosophia Library v srdci čtvrti Haret Hreik. Její obličej rámovaný světle růžovým hidžábem září širokým úsměvem, na sobě má světle růžovou mikinu s motivem ušatého Disney zvířátka Stitch, nehty má nalakované na vínovo.

V mýty opředené Dahíje bují svébytný kulturní život a po poslední válce tu začalo míst s živou kulturou ještě přibývat. „Jde o součást odboje, způsob, jak dát najevo, že neodejdeme, že tu jsme doma. Máme tu rodiny, byznys, který jsme budovali léta,“ vysvětluje Layla.

Během totální války bylo knihkupectví zavřené — z Dahíji se tehdy na dva měsíce vytratil veškerý život a místní před bombami uprchli do pronajatých bytů v jiných částech Bejrútu či Libanonu. Izrael tehdy zakázal v místě působit i humanitárním organizacím.

Zakladatel knihkupectví Abbas Fakih ale navzdory útokům docházel do svého knihkupectví pro knihy, aby lidem zasílal objednávky. „Během války lidé potřebovali knihy ještě více než obvykle, zvlášť romány nebo knihy o seberozvoji,“ líčí Layla, zatímco mi na telefonu ukazuje stav, v němž knihkupectví našli po válce: vymlácená skla, suť, prach, polámaná dřevěná torza někdejších polic. Trvalo několik měsíců, než mohli znovu otevřít.

Při posledním izraelském náletu na Dahíju zasáhlo osm bomb budovu o dva domy dál. Vybouchly pouze dvě z nich, šest nevybuchnutých bomb zajistila libanonská armáda. Kdyby vybouchly všechny, knihkupectví by dnes zřejmě neexistovalo.

Motorky, plakáty padlých členů Hizballáhu a zkáza

Jádru Dahíji dominují mnohapatrové budovy s omítkou v odstínech latte či písečné béžové, jejichž balkóny zakrývají pruhované hnědobílé a červenobílé závěsy. Mezi budovami visí spletence elektrických drátů a řetězce žároviček. Některé místní mešity se od svých béžových kamenných sester odlišují čarokrásným modrobílým zdobením z keramických mozaik a glazovaných kachlů, typickým pro perskou architekturu.

Na ulicích vysedávají muži na plastových židlích s kávou a vodní dýmkou, na projíždějících motorkách se ženy tisknou k zádům svých partnerů, po ulicích vykračují usmívající se stařenky nebo skupina dívek v bílých hidžábech korunovaných fialovými věnci, což znamená, že jde o jejich vůbec první den v hidžábu. A stejně tak potkávám mnoho prostovlasých žen.

Kleitův kamarád tvrdí, že Dahíju od zbytku Bejrútu na první pohled odlišují pouze dvě skutečnosti: vyšší počet motocyklů, které na hustě osídleném předměstí představují nejspolehlivější dopravní prostředek, a všudypřítomné plakáty ve válce padlých členů hnutí, případně žluté vlajky Hizballáhu či tmavě zelené vlajky hnutí Amal.

Od poslední války k poznávacím znamením přibyla všudypřítomná zkáza. Když projíždíme Dahíjou nejprve s Kleitem a o týden později s dobrovolníky Libanonské civilní obrany, neustále mě upozorňují: „Podívej, tady stávaly dva domy, tady stávaly tři domy, vysoké a široké jako tamhlety domy za nimi.“

Přestože od příměří uplynul více než rok, rekonstrukce ani nezačala. Opravily se pouze silnice a chodníky, někde bagry odklidily suť. V roce 2006 přitom rekonstrukce Dahíji začala už tři měsíce po skončení čtyřiatřicetidenního izraelského bombardování. „V roce 2006 bylo totálně zničených asi pět nebo šest sousedství. Dnes je částečně zničené každé sousedství v Dahíje,“ komentuje Kleit.

Bombardování v roce 2024 zničilo na jižním předměstí asi pět set budov. Přibližně třetina z nich byla zničená „pouze“ zčásti — z jejich zbylé poloviny dodnes visí kovové dráty, které kdysi držely druhou část budovy. Do těchto torz se po válce znovu vrátili lidé. Rozhodně to nevypadá bezpečně.

„Poškozené budovy bude třeba strhnout a znovu postavit — a to bude stát mnoho peněz. Jenže Libanon je ve finanční krizi, Írán je ve finanční krizi a ekonomická podpora od Evropské unie, Spojených států a dalších aktérů je zpravidla podmíněná odzbrojením Hizballáhu,“ pokračuje Kleit.

Evropská unie v červenci oznámila, že libanonskou armádu v zájmu zajištění bezpečnosti a obnovy obzvláště na jihu země podpoří 12,5 miliony eur. Dalších padesát milionů eur pak Unie přislíbila Libanonským vnitřním bezpečnostním složkám, aby se armáda mohla plně soustředit právě na odzbrojování Hizballáhu.

Ve veřejné debatě je unijní podpora armádě a bezpečnostním složkám vykreslována pozitivně, respektive jako nezbytnost. Přislíbené peníze však nemají šanci dlouhodobě a systematicky oslabovanou obranyschopnost libanonské armády zásadně ovlivnit. Je tak otázkou, zda slíbená podpora bude něčím víc než jen unijním alibi: Podporujeme vás vojensky, odzbrojte Hizballáh, jinak vám už nic nedáme.

Výbuch, který cítilo celé město

V zemi před námi zeje hluboká díra, v níž leží dva ohořelé vraky aut. V jejím středu stojí kamenná kostka se stožárem vysokým téměř jako budovy za ním a na něm žlutá vlajka Hizballáhu. Na rozpadající se budově opodál je červeným písmem nasprejováno: „Ať ztratíme cokoliv, z našich pozic neustoupíme.“ Stojíme na místě vůbec nejničivějšího izraelského útoku během poslední války.

Podél prohlubně je natažená plachta, na níž je na modrém pozadí vyobrazena zlatá kopule Skalního dómu v Jeruzalémě a třiadvacet velitelů Hizballáhu v khaki uniformách. V jejich středu stojí s rozzářeným úsměvem a pohledem upřeným do dáli někdejší vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh, hlavní terč atentátu. „Mnoho lidí odmítalo uvěřit, že umřel. Jeho projevy jsme poslouchali třicet let. Lidé věřili, že se ukryl do bezpečí, v pravý čas se objeví a prohlásí, že jsme vyhráli,“ líčí Kleit.

Sedmadvacátého září 2024 Izrael shodil na šest budov, v nichž se tehdy scházel Nasralláh s veliteli Hizballáhu, během pár minut více než osmdesát bomb, a to včetně těžkých, takřka tunových munic. Výbuchy cítilo celé město a lidé se tehdy napříč čtvrtěmi vyděsili, že Izrael bombarduje jejich sousedství.

Bomby strhly k zemi i dvě protější budovy, třetí se zřítila samospádem před několika dny. Z hromádky čerstvě napadené sutě dosud vychází tenký proužek kouře.

Automechanik z dílny za rohem nás zve na kávu. Svou dílnu prý opustil patnáct minut před atentátem na Nasralláha. Kdyby se v práci zdržel, dnes by pravděpodobně nežil. Tak jako většina místních po atentátu svůj podnik zavřel a z Dahíji na dva měsíce odešel.

Během války tak vůbec nepracoval a ještě platil nájem jinde. Jeho ekonomická situace se nepřestává zhoršovat: s ohledem na přetrvávající finanční krizi a sílící existenční nejistotu si místní raději kupují ojeté pneumatiky, případně investují do rekonstrukce domů. „Mám sbalené tašky, kdybychom museli zase narychlo odejít. Raději ani neplním lednici, o mnoho jídla jsem přišel už během palivové krize,” popisuje nad cigaretou.

O definitivním odchodu však neuvažuje: má tu rodinu, byznys, laskavé sousedy. „Místní se k sobě chovají solidárně. Když nám třeba doma netekla voda, sousedka nás nechala vyprat u sebe doma,“ líčí.

Hustý provoz na silnici i na nebi

Zatímco se s dobrovolníky Libanonské civilní obrany procházím Dahíjou, odpolední dopravní šrumec přehlušuje pronikavé bzučení. „Slyšíš to? To jsou izraelské drony Mk,“ upozorňuje mě poučeně Hassan. Alexi mezitím na telegramovém kanálu zjišťuje, že dnes létají nad Dahíjou tři. „Létají zpravidla mezi každým čtvrtkem a nedělí. Kazí nám víkend,“ doplňuje Rawan.

Podobně jako ostatní lidé na ulici zakláníme hlavy. Po chvíli mžourání na jasně modré obloze zahlédneme kroužící bílé tělo jednoho z dronů. „Dnes je hustý provoz — na silnici i na nebi,“ žertuje Hassan.

Jak upozorňuje libanonský výzkumník a hudebník Mohammad Safa, který se zabývá dopady zvukových doprovodů války na civilní obyvatelstvo, lidé v Libanonu se za desetiletí prožitá ve válce naučili rozpoznávat jednotlivé s válkou spojené zvuky. Zároveň si ze zvukových třesků či bzučení dronů tropí cynické žerty — třeba formou memů. „Kdybychom si z toho nedělali legraci, museli bychom jen bez přestání brečet. Tohle je náš způsob, jak se s tím vyrovnat,“ doplňuje Hassan.

Rawan nás zve na čaj k sobě domů, do čtvrti Bourj el-Barajneh. Její tatínek se narodil tady, jeho rodiče však pocházejí z Palestiny, odkud je v roce 1948 vyhnala armáda nově vzniklého státu Izrael.

Přidává se k nám Rawanina mladší sestra Lea, teenagerka s piercingem v nose, oblečená do „svého oblíbeného vánočního pyžama“ — červeného teplákového kabátku a tepláků s bílým lemem. Nadšeně mi ukazuje videa z předchozího Štědrého dne — jejich obývacímu pokoji dominuje stříbrně se lesknoucí stromeček zdobený modrými a stříbrnými koulemi. Své kočičce Muni uháčkovala k Vánocům modrou čepičku s bambulí. Rawan uvařila majestátní večeři: lasagne, salát s vlašskými ořechy, pečené brambory, plněné vinné listy.

„Víš, jak vypadá stereotypní teenagerka? To jsem přesně já! V přírodě vydržím maximálně hodinu, pak chci do nákupního centra. Víš, co bych dělala, kdybych měla peníze? Nic, koukala bych se na seriály a spala!“ směje se rozverně. Postupně se však ukazuje, že koníčků má dost: háčkuje, čte, píše básně a obzvlášť ráda se hádá s lidmi, kteří se „vyjadřují netolerantně vůči odlišným lidem“.

Na viděnou v příští válce

Rawanina rodina trávila dva měsíce totální války v pronajatém bytě v Zahle na východě Libanonu. „Stýskalo se mi po Dahíje a po místních lidech, zvykl jsem si tu. My odsud odejít nechceme,“ říká k tomu lámanou angličtinou tatínek. „Pardon, mluvíte snad francouzsky? Co máte na mysli tím ‚myʻ?“ rozesměje se naoko popuzeně Lea.

„Kvůli Lee jsme odešli do Zahle ještě před začátkem války. Nemohla spát,“ doplňuje Rawan. Ještě před pozemní invazí Izrael libanonskou populaci terorizoval zvukovými třesky a příležitostnými nálety. „Byly jsme s kamarádkou venku, ale změnily jsme náš původní plán. O pár minut později na místo, kam jsme chtěly původně jít, zaútočili,“ vzpomíná Lea na příčiny své nespavosti.

Lea touží odejít. „Je to tu přelidněné, hlučné a moc mírumilovné!“ glosuje ironicky a rukou mávne k obloze, z níž se nepřestává ozývat bzučení dronu. „Já žiju ze dne na den,“ krčí rameny tatínek na otázku, jak se s neustálým ohrožením válkou vyrovnává. „Vzdali jsme to, přijali jsme to jako fakt,“ přidává se Rawan. Alexi s Hassanem souhlasí: Libanon nemá na mír a bezpečnost naději.

V žertu se bavíme o tom, co bychom dělali, kdybychom vyhráli loterii. Rawan by se vydala na cestu okolo světa — s pasem palestinské uprchlice v Libanonu se ale necestuje snadno.

Hassan a Alexi by si postavili farmu, ideálně na rodném jihu Libanonu, kde jejich rodiny kdysi pěstovaly olivy a tabák. „Jenže to nemůžu, moje pozemky okupuje Izrael,“ vrtí hlavou Alexi. „Okupuje celou naši zemi, naše pozemky v Jaffě!“ povzdechne si Rawan.

Loučíme se, Hassan a Alexi mě vezou domů. Až se prý do Libanonu vrátím, zajdeme na drink a na vodní dýmku. S tím, že se do Libanonu jako reportérka vrátím, počítají, prý tu budu mít co dělat. Objímáme se a oni se se mnou loučí se slovy: „Tak na viděnou v příští válce!“