Izrael od 23. září nepřetržitě bombarduje Libanon. V první dny shazoval bomby na jih a východ země a jižní předměstí Bejrútu Dahíja, které jsou označované jako bašty Hizballáhu, ale žije tu i civilní obyvatelstvo různorodých náboženských identit a politických příslušností. Jen v bejrútské Dahíje žilo až do současného bombardování až půl milionu lidí. Takzvané „pozice Hizballáhu“ se totiž nachází v obytných čtvrtích — úplně stejně jako třeba ústředí Mosadu.

Izraelská armáda vyzývá obyvatelstvo k evakuaci bez skrupulí i po půlnoci. Zřejmě dobře tuší, že strachy beztak už mnoho nocí nespí. Mapa zasažených oblastí se každý den rozrůstá, a to i o místa mimo kontrolu Hizballáhu. Třeba 29. září Izrael zaútočil na autobusovou stanici Kola v centru Bejrútu, kde jsem před pěti lety o nedělních odpoledních pravidelně čekala na dodávku, která mě po víkendu v Bejrútu zaveze zpátky do Chtoury v údolí Bikáa, kde jsem tehdy pobývala jako dobrovolnice.

Když uprostřed tohoto týdne v noci pršelo, někteří lidé upozorňovali na podmínky všech vysídlených, kterým nezbylo než si ustlat na chodníku — třeba na kdysi živoucí bejrútské přímořské promenádě, kde ještě donedávna korzovaly rodiny s dětmi a kelímkem vařené kukuřice v ruce.

Zatímco lidé spící na pláži se před deštěm schovávali pod slunečníky, jiní se snažili na internetu zjistit, zda je pravda, že v dešti se bombarduje obtížněji, protože by se jim s takovou informací alespoň jednu noc lépe spalo…

Dne 30. září libanonský premiér Nadžíb Mikátí označil současnou situaci za pravděpodobně nejtěžší uprchlickou krizi v historii země. V důsledku izraelských útoků opustil své domovy přibližně milion lidí. A to v šestimilionové zemi, kde už předtím uprchlíci tvořili až třicet procent populace, což je vůbec nejvyšší podíl na světě.

Na libanonsko-syrských hranicích dnes stojí fronty lidí, kteří tudy před několika lety prchali opačným směrem před jinou válkou, jež dodnes pokračuje. Izrael mezitím útočí na silnici spojující Bejrút s Damaškem či na silnici vedoucí k bejrútskému letišti. Titěrnou zemi dnes spojuje se světem jediná aerolinka, jejíž lety jsou na týdny dopředu vyprodané a předražené — a bez víza Libanonci beztak skoro nikam nemohou. Utéct z mizérie není kam.

Také sníte o velkém domě v zemi našich předků?

Dne 1. října izraelská armáda překročila libanonské hranice, čemuž se — navzdory opakovaně naplno obnaženému dvojímu metru západních médií a politické reprezentace — říká invaze, nikoliv „pozemní operace“.

Izraelské Hnutí za osady v jižním Libanonu mezitím začalo na svém webu inzerovat nemovitosti v jižním Libanonu s popiskem: „Po odstranění vedení Hizballáhu… také sníte o velkém domě, výhledu na zasněžené hory a vřelé komunitě v zemi našich předků?“

Nelze se tak divit, že navzdory izraelským povídačkám o dočasnosti či omezenosti „operace“, vyjadřuje libanonské obyvatelstvo hrůzné předtuchy, že izraelská vláda zamýšlí jižní Libanon okupovat dlouhodobě — jak již koneckonců činila mezi lety 1982 a 2000.