Izrael od 23. září nepřetržitě bombarduje Libanon. V první dny shazoval bomby na jih a východ země a jižní předměstí Bejrútu Dahíja, které jsou označované jako bašty Hizballáhu, ale žije tu i civilní obyvatelstvo různorodých náboženských identit a politických příslušností. Jen v bejrútské Dahíje žilo až do současného bombardování až půl milionu lidí. Takzvané „pozice Hizballáhu“ se totiž nachází v obytných čtvrtích — úplně stejně jako třeba ústředí Mosadu.

Izraelská armáda vyzývá obyvatelstvo k evakuaci bez skrupulí i po půlnoci. Zřejmě dobře tuší, že strachy beztak už mnoho nocí nespí. Mapa zasažených oblastí se každý den rozrůstá, a to i o místa mimo kontrolu Hizballáhu. Třeba 29. září Izrael zaútočil na autobusovou stanici Kola v centru Bejrútu, kde jsem před pěti lety o nedělních odpoledních pravidelně čekala na dodávku, která mě po víkendu v Bejrútu zaveze zpátky do Chtoury v údolí Bikáa, kde jsem tehdy pobývala jako dobrovolnice.

Když uprostřed tohoto týdne v noci pršelo, někteří lidé upozorňovali na podmínky všech vysídlených, kterým nezbylo než si ustlat na chodníku — třeba na kdysi živoucí bejrútské přímořské promenádě, kde ještě donedávna korzovaly rodiny s dětmi a kelímkem vařené kukuřice v ruce.

Zatímco lidé spící na pláži se před deštěm schovávali pod slunečníky, jiní se snažili na internetu zjistit, zda je pravda, že v dešti se bombarduje obtížněji, protože by se jim s takovou informací alespoň jednu noc lépe spalo…

Dne 30. září libanonský premiér Nadžíb Mikátí označil současnou situaci za pravděpodobně nejtěžší uprchlickou krizi v historii země. V důsledku izraelských útoků opustil své domovy přibližně milion lidí. A to v šestimilionové zemi, kde už předtím uprchlíci tvořili až třicet procent populace, což je vůbec nejvyšší podíl na světě.

Na libanonsko-syrských hranicích dnes stojí fronty lidí, kteří tudy před několika lety prchali opačným směrem před jinou válkou, jež dodnes pokračuje. Izrael mezitím útočí na silnici spojující Bejrút s Damaškem či na silnici vedoucí k bejrútskému letišti. Titěrnou zemi dnes spojuje se světem jediná aerolinka, jejíž lety jsou na týdny dopředu vyprodané a předražené — a bez víza Libanonci beztak skoro nikam nemohou. Utéct z mizérie není kam.

Také sníte o velkém domě v zemi našich předků?

Dne 1. října izraelská armáda překročila libanonské hranice, čemuž se — navzdory opakovaně naplno obnaženému dvojímu metru západních médií a politické reprezentace — říká invaze, nikoliv „pozemní operace“.

Izraelské Hnutí za osady v jižním Libanonu mezitím začalo na svém webu inzerovat nemovitosti v jižním Libanonu s popiskem: „Po odstranění vedení Hizballáhu… také sníte o velkém domě, výhledu na zasněžené hory a vřelé komunitě v zemi našich předků?“

Nelze se tak divit, že navzdory izraelským povídačkám o dočasnosti či omezenosti „operace“, vyjadřuje libanonské obyvatelstvo hrůzné předtuchy, že izraelská vláda zamýšlí jižní Libanon okupovat dlouhodobě — jak již koneckonců činila mezi lety 1982 a 2000.

Třetího října se počet zabitých pohyboval okolo dvou tisíc. Jsou mezi nimi ženy, děti, zdravotníci, hasiči i novináři. Čtvrtého října dokonce čtyři nemocnice oznámily, že kvůli útokům, které zabily i desítky zdravotníků, zavírají.

Má ale vůbec cenu držet se zajetých novinářských rutin a uvádět zde každým dnem stoupající počet lidí, které izraelské útoky v posledních dnech prokazatelně zabily? Kolik lidí bude v diskusi pod tímto textem zpochybňovat nevinnost zabitých?

Možná je zkrátka načase zemřít

Poprvé v životě sleduji, jak bomby pustoší zemi, kterou osobně znám. Postupně si vybavuji další a další lidské bytosti, které jsem v Libanonu poznala. Na mnohé jsem ztratila kontakt, jiným v tyto dny píšu poprvé po dlouhé době zprávu.

Jenže co píše člověk lidem, kteří žijí ve válce? Jak se máš?

„Já se tu teď učím otázku ,Jak se máš?‘ přeformulovávat. Většinou se lidí ptám: ,Jak se máš dneska?‘ nebo ,Jak se máš v tuhle hodinu?‘ Někdy si z toho děláme legraci a ptáme se navzájem: ,Jak se máš v těchto pět vteřin?‘, protože se to zkrátka neustále mění. Už by mě nepřekvapil ani přílet mimozemšťanů,“ píše mi antropoložka Layla Bartheldiová, která žije v městě Tripolis na severu Libanonu.

Z Layliny reportáže pro Voxpot z minulého týdne mi utkvěly v hlavě tyto věty: „Lidé na svém útěku volí různé strategie. Ti, kteří nemají možnost se dostat ze země, stojí před dilematem, zda rozdělovat své rodiny. Někteří zůstávají pohromadě, aby případně pohromadě také zemřeli. Další se pokoušejí každé ze svých dětí poslat do jiné lokality, aby zvýšili šanci na přežití alespoň některých z nich.“

Nakonec volím pro komunikaci se známými formulaci: „Doufám, že jsi ty a tví blízcí alespoň prozatím v bezpečí.“

Ali mě kdysi přivedl do svého skromného domu v rodné vesnici, kde mě jeho matka s pokornýma průzračně modrýma očima vzala za ruku a nabídla mi, že můžu žít s nimi. Jejich vesnice leží nedaleko Baalbeku, největšího šíitského města, kde dnes izraelské bomby ohrožují nejen životy civilního obyvatelstva, ale i tisíce let staré historické památky.

Ali mi odpovídá fotografií čtyř dětí svého bratrance, které byly předešlý den zabity. Bomby prý padaly nedaleko od domu, kde jsem s Aliho rodinou kdysi večeřela. Se zbytkem své rodiny teď přebývá v krizovém centru zřízeném ve škole. „Děkuji za starost, drahá, a snad na viděnou po válce!“ zakončuje svou zprávu.

„Neboj se o nás. Možná je zkrátka načase v tomto životě zemřít a začít život jinde. Doufám, že zůstaneme silní,“ odpovídá přes hlasovku svým konejšivě hlubokým hlasem Amir, který během mého pobytu pracoval ve stejné občanské organizaci jako já. Jeho největší vášní tehdy bývaly kočky, kaktusy a dnes již udušené snahy o politickou revoluci v zemi, kterou stíhá katastrofa za katastrofou.

Země, která nikdy nemá klid

Zatímco já prsty nejistě přešlapuji po klávesnici ve snaze nalézt vhodná slova pro komunikaci s lidmi ve válce, dospělé libanonské obyvatelstvo nezažívá válku poprvé. „Jsem už na tuhle situaci zvyklý, zažil jsem válku s Izraelem v roce 2006. Ale mám samozřejmě obavy o každého člověka, kterého znám. Každý, kdo zná dějiny Izraele, má obavy,“ odpovídá poněkud rezignovaně Bob, který pracuje v hudebně-kulturním centru v Tripoli.