Od konce občanské války v roce 1990 je Libanon spravován nekompetentními zkorumpovanými příslušníky náboženských stran. Třicet let systematického rozkrádání země doprovázené svérázným finančním inženýrstvím během posledního roku vyústilo v řetězec neštěstí. Libanonská libra ztratila osmdesát procent své hodnoty, nadpoloviční většina obyvatel se ocitla pod hranicí chudoby. Srpnovou explozi v bejrútském přístavu následovaly přinejmenším dva další menší výbuchy ve městě.

Je tomu rok, co proti nenasytnosti a bezohlednosti politických elit a dělení moci mezi náboženské sekty, demonstrovaly v ulicích statisíce Libanonců. V reakci na protesty tehdy odstoupil premiér Saad Harírí. V premiérském křesle se mezitím vystřídali dva další. Po jejich neúspěších byl na konci října těsnou většinou do čela země opět jmenován Harírí.

Rodiče libanonské režisérky Ruby Atiyehové se během občanské války, probíhající mezi lety 1975 a 1990, angažovali v progresivním hnutí, které se snažilo popsanému scénáři zabránit. Prohráli.

Ještě za války matka s tehdy šestiletou Atiyehovou uprchla do Jordánska poté, co shořel jejich dům. Do Libanonu se vrátila až v devadesátých letech kvůli studiu.

„Vyrůstala jsem se pocitem prohry. Ale to ty jsi prohrála,“ vysvětluje Ruba své matce v dokumentu Vlastní domov, který měl evropskou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. „A je snad někdo, kdo v občanské válce neprohrál?“ odpovídá jí matka.

S Rubou, která se ve svých filmech věnuje pocitům odcizenosti druhé generace imigrantů, jsme hovořili o tom, co pro ni znamená domov i o trpké současnosti její země.

Co na váš film říká vaše matka?

Ještě ho neviděla celý, ale myslím si, že se jí nelíbí. Moje matka nerozumí tomu, co je to porážka. Nevěří v ní. Vnímá ji jako pouhou změnu.

Právě útržky rozhorů s vaší matkou a vzpomínky na válku tvoří jádro snímku. Příběh vaší rodiny však z filmu není úplně zřejmý. Můžete nám jej přiblížit?

Já jsem ani nechtěla vyprávět příběh své rodiny. Chtěla jsem dát dohromady střípky ze svého dětství, které si pamatuji a které předurčily osud celého regionu.

Pocházím z rodiny, která se za občanské války angažovala v progresivním hnutí, sdružujícím sekulární strany. Moje matka, která stejně jako otec pocházela z privilegované rodiny, rezignovala na znamení nesouhlasu se sektářským systémem na lukrativní post na ministerstvu hospodářství.

Když se do občanské války vložil Izrael a zahájil v roce 1982 invazi do Libanonu, uteklo z Bejrútu mnoho lidí. Tehdy jsme ještě žili v našem domě na východě země v údolí Bikáa a některé utečence jsme ubytovali u nás doma. Někteří zůstali delší dobu, jiní uprchli do Evropy, válka trvala dalších osm let… Lidé, které si pamatuji z dětství, toho strašně moc obětovali. A činili tak s radostí, protože věřili v jakési vyšší dobro.

Byli však poraženi. Moc v zemi převzaly sektářské strany a Libanon se vydal cestou konzumerismu. Bejrút získal novou tvář, plnou billboardů. Stal se mělkým a zároveň sektářským. Byl plný jak fundamentalistů, tak žen s tvářemi barbín. Vůbec nevypadal jako hlavní město země, za niž lidé z mého dětství bojovali. Proto se začali cítit tak odcizeně. Velký sen skončil a oni byli vyřazeni ze hry.

Znamená to, že pocit odcizenosti, s nímž ve svých filmech často pracujete, nevychází ani tak ze zkušenosti s životem v exilu, ale spíš ze ztráty naděje ve vlastní zemi?

Přesně tak. Ale to jsem pochopila, až když jsem se vrátila do Libanonu.

V jedné scéně vás matka přesvědčuje, že se v Bejrútu nebudete cítit doma, že Libanon není vaše země. Měla pravdu?

Neměla. A mám pocit, že to ve skutečnosti ani nemyslela vážně. Jen se snažila umlčet moje vyptávání se. Jak v Jordánsku, tak v Libanonu se cítím tak trochu odcizeně, ale současně tak trochu doma. Není to o tom, kde je vaše zem. Pokud nevěříte, že dobrá místa existují na celém světě, nebudete se nikdy nikde cítit doma.

Natáčením snímku jste se snažila porozumět své identitě. Našla jste, co jste hledala?

Ano. Když se vracíte ve svých vzpomínkách — a soustředíte se na to, co si skutečně pamatujete, ne na to, co vám někdo řekl — uvědomíte si, co vás formovalo. Během prvních let mého života stále mnoho lidí věřilo v sen o novém Libanonu a usilovalo o jeho uskutečnění.

Bylo mi pět, nerozuměla jsem tomu, o co přesně jde, ale pocity druhých se do mě vepsaly. Po návratu do Libanonu jsem věřila, že se opět stanu součástí komunity plné lásky a solidarity. Jenže žádná taková už nebyla. Nikoliv proto, že by se snad lidé stali horšími, ale proto, že se změnil systém. Cosi se zhroutilo.

Zároveň jsem však zjistila, že existují lidé, kteří hledají totéž a kteří ve svém nitru podstoupili stejnou cestu. Našla jsem jich docela dost a jsme si velmi blízcí. Právě s nimi jsem konečně objevila svůj domov.

Připadá mi, jako byste mluvila o nevratném procesu. Nevěříte tedy, že by mohla vzniknout podobná komunita jako za vašeho dětství, která by bojovala za změny?

Někteří bojovat nepřestávají, ale bojují pod jiným jménem a jinými vlajkami — buď náboženskými, nebo importovanými. Dlouho nepřežijí.

Mluvíte o revolučním hnutí, předpokládám.

Ano. Spousta mých přátel si uvědomuje, že je to slepá cesta. A přesto bojují pod vlajkami, ke kterým nepatří, protože věří, že není jiná možnost. Mezi lidmi z revolučního hnutí na severu země se například objevovaly turecké vlajky, protože je ovlivňovaly turecké islamistické strany.

I média se snažila revoluční hnutí podpořit, ale dosáhla pravého opaku. Ze všech reportáží čišelo, jak moc hnutí chybí ucelená a sdílená vize. Mikrofon putoval od člověka k člověku s otázkou „Co požadujete?“. Nikdo z dvaceti lidí neodpověděl stejně, nikdo z dvou set lidí nedokázal přijít s jasným konkrétním programem.

Takže revolučnímu hnutí schází k tomu, aby mělo šanci na úspěch, především jasná sdílená vize?

Ano, jasná vize, kterou rozvinou sami lidé. Což není snadné. Kdykoliv v Libanonu přijdete s vizí, první, na co se vás zeptají, je: Kdo vás platí?

Pracujete-li pro neziskovou organizaci, jste placeni někým ze zahraničí. Pracujete-li ve vzdělávacím systému či kdekoliv ve veřejném sektoru, zeptají se: Kdo vás sem dosadil? V Libanonu nezískáte pozici ve veřejném sektoru, pokud nepatříte k jedné ze sektářských stran.

Je tomu měsíc, co byl premiérem opět jmenován Saad Harírí, který přitom na post před rokem rezignoval v reakci na masové demonstrace…

Ano. Přesně toho jsme se obávali. Příslušníci politické třídy ho prosili, aby se vrátil. Své podporovatele má i mezi občany a není jich málo. Prodá naši zem nadnárodním společnostem. Proti vládě se dá alespoň demonstrovat. Vláda může padnout. Ale co zmůžeme proti velkým korporacím?

Loňská rezignace Harírího dosud představovala jediný ústupek vlády revolučnímu hnutí, jeho návrat se jeví jako ta nejhorší možná potupa revolucionářů… Povedlo se revolučnímu hnutí přesto něčeho dosáhnout?

Právě naopak. Pár měsíců před počátkem demonstrací měl Harírí ohavný projev, v němž de facto oznamoval, že celou zemi prodá Světové bance, Mezinárodnímu měnovému fondu, a tak dále. Mluvil o tom, na čem všem budeme muset šetřit. Lidé byli tak naštvaní!

Uběhl rok, krize se prohloubila, Harírí je zpátky se stejným programem a tentokrát mu už nikdo nebude oponovat. Jsme unavení.

PETRA DVOŘÁKOVÁ