Rozhovor s libanonskou režisérkou: naše revoluční hnutí ničeho nedosáhlo

Petra Dvořáková

V Libanonu neštěstí střídá leda tak zmar. S tamější režisérkou Rubou Atiyehovou, jejíž snímek Vlastní domov měl evropskou premiéru na festivalu Ji.hlava, jsme hovořili o současné situaci i pocitech odcizenosti ve vlastní zemi.

Režisérka Ruba Atiyehová se svou matkou v dětství uprchla z Libanonu do Jordánska kvůli občanské válce. Ve svých snímcích pracuje s pocitem odcizenosti. Foto FB Facebook IEFTA

Od konce občanské války v roce 1990 je Libanon spravován nekompetentními zkorumpovanými příslušníky náboženských stran. Třicet let systematického rozkrádání země doprovázené svérázným finančním inženýrstvím během posledního roku vyústilo v řetězec neštěstí. Libanonská libra ztratila osmdesát procent své hodnoty, nadpoloviční většina obyvatel se ocitla pod hranicí chudoby. Srpnovou explozi v bejrútském přístavu následovaly přinejmenším dva další menší výbuchy ve městě.

Je tomu rok, co proti nenasytnosti a bezohlednosti politických elit a dělení moci mezi náboženské sekty, demonstrovaly v ulicích statisíce Libanonců. V reakci na protesty tehdy odstoupil premiér Saad Harírí. V premiérském křesle se mezitím vystřídali dva další. Po jejich neúspěších byl na konci října těsnou většinou do čela země opět jmenován Harírí.

Rodiče libanonské režisérky Ruby Atiyehové se během občanské války, probíhající mezi lety 1975 a 1990, angažovali v progresivním hnutí, které se snažilo popsanému scénáři zabránit. Prohráli.

Ještě za války matka s tehdy šestiletou Atiyehovou uprchla do Jordánska poté, co shořel jejich dům. Do Libanonu se vrátila až v devadesátých letech kvůli studiu.

„Vyrůstala jsem se pocitem prohry. Ale to ty jsi prohrála,“ vysvětluje Ruba své matce v dokumentu Vlastní domov, který měl evropskou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. „A je snad někdo, kdo v občanské válce neprohrál?“ odpovídá jí matka.

S Rubou, která se ve svých filmech věnuje pocitům odcizenosti druhé generace imigrantů, jsme hovořili o tom, co pro ni znamená domov i o trpké současnosti její země.

Co na váš film říká vaše matka?

Ještě ho neviděla celý, ale myslím si, že se jí nelíbí. Moje matka nerozumí tomu, co je to porážka. Nevěří v ní. Vnímá ji jako pouhou změnu.

Právě útržky rozhorů s vaší matkou a vzpomínky na válku tvoří jádro snímku. Příběh vaší rodiny však z filmu není úplně zřejmý. Můžete nám jej přiblížit?

Já jsem ani nechtěla vyprávět příběh své rodiny. Chtěla jsem dát dohromady střípky ze svého dětství, které si pamatuji a které předurčily osud celého regionu.

×