Před pár dny jsem se vrátil z další cesty do Libanonu - jednoho z nejbizarnějších států na světě. Bejrút, stejně jako celá země, je rozdělen do oblastí podle hlavních náboženských skupin: v západních čtvrtích vládnou sunité, jih má pod kontrolou šíitský Hizballáh, na východě převažují maronitští a ortodoxní křesťané, v horách nad městem pak vládnou drúzové.

Slovo vládnou myslím celkem doslova: v zemi není žádný jednotný občanský zákoník, každý člověk se řídí pravidly své náboženské komunity. Kromě již zmíněných pěti hlavních jde o další odnože a sekty, celkem je jich oficiálně uznáno osmnáct (čtyři muslimské, dvanáct křesťanských, drúzové a konečně i judaismus). Libanonský občan bez výjimky musí mít v dokladech uvedenu jednu z nich, ke které přináleží a jejímiž pravidly se tedy řídí: ve věcech svateb, dědictví a dalších náležitostí.

Stejně tak je mezi hlavní náboženské komunity rozdělena vláda i celé země. Podle nepsaných, ale mnohá desetiletí respektovaných dohod, je prezidentem zástupce maronitů, předseda parlamentu šíita, premiér sunitský muslim, vicepremiér a místopředseda parlamentu ortodoxní křesťan. Drúzové tradičně drží post náčelníka generálního štábu.

Bizarní je, že nikdo oficiálně neví, jaká je demografická struktura těchto osmnácti náboženství: poslední sčítání obyvatel proběhlo v roce 1932 a od té doby se nekoná z obav, že by mohlo vyjít najevo, kolik je příslušníků kterého vyznání, což by mohlo narušit křehkou rovnováhu v zemi.

Je to zároveň stát, ve kterém nemáte volbu být ateistou: jednu víru si prostě vybrat musíte. Kamarádi mi vyprávěli o smíšeném páru, muž byl drúz a žena šíitka. V Libanonu nebyl způsob, jak by se mohli oficiálně vzít: konvertovat ke drúzúm ani jejich víru opustit prostě nejde.

Svatba v zemi by ale musela proběhnout buď podle jedněch, nebo druhých náboženských pravidel... Nakonec to vyřešili tak jako řada dalších Libanonců - odletěli se nechat oddat na Kypr, jehož úřední sňatek libanonské úřady následně uznávají.

Návštěvníkovi Bejrútu neujdou viditelné pozůstatky občanské války, zejména domy, které mají dodnes fasády rozryté od kulek. Nejvíc je jich podél Damašské třídy (Damascus Road), která dělí západní Bejrút od východního a byla během konfliktu zemí nikoho: ostřelovači obou stran zabili každého, kdo se tam ukázal.

Nechci příliš zabíhat do historických výkladů, ostatně sám se se spletitou minulostí Libanonu pořád seznamuji. Kdo chce, dohledá si informace sám.

Pokud se chcete s tehdejším děním seznámit jinak než čistě faktograficky, vřele doporučuji poetický, pokud to lze vůbec v téhle souvislosti říct, film „West Beirut“ (https://www.csfd.cz/film/123045-zapadni-bejrut/prehled/), který počátek šíleného konfliktu a jeho eskalaci sleduje skrze zážitky tří teenagerů, jedné křesťanské dívky a jejích dvou muslimských kamarádů.

Při mé první cestě do Bejrútu před pár lety - shodou okolností to bylo v prosinci - mi tamější kamarádka při jízdě Damašskou cestou s jemnou dávkou ironie říkala: „Vidíš, tady nalevo od nás lidi slaví Vánoce, napravo od nás zrovna nic - ale aspoň po sobě už nestřílejí.“

Dětství prožila právě v pekle občanské války, do které zasáhla i válka s Izraelem, ale o traumatizujících zážitcích se zmíní jen zřídka. Pochází ze šíitské rodiny a myslím, že i díky pokrokovému tatínkovi, který odmítal náboženský fundamentalismus a v rámci možností byl bezvěrec, z ní vyrostla silná, emancipovaná žena skeptická vůči náboženstvím všech směrů. Úplně jí rozumím.

Jiný kamarád - drúz - se nedávno vrátil z návštěvy rodiny v Brazílii. Když jsem se s údivem ptal, jak se stalo, že jeho rodina skončila právě v Brazílii, vyprávěl mi, jak během občanské války jeho rodiče v zoufalé snaze zachránit svému dospívajícímu synovi život jej propašovali z hor do přístavu a tam někoho uplatili, aby se dostal na palubu první lodi, která odplouvala - nezáleželo na tom, kam míří, hlavně že to bylo někam pryč. Tak se stalo, že jeho bratr skončil v Brazílii, kde se usadil; později se za ním přestěhovali i rodiče.

Patnáctiletou občanskou válku ukončily vlády cizích zemí, které mají v Libanonu své zájmy: zejména Saúdové a Američané. Ukončení vraždění dosáhly díky tomu, že štědře uplatili velitele válčících stran a zaručily jim beztrestnost. Na každé straně ale dodnes zůstávají hluboké jizvy: nejen mrtví, ale i desítky tisíc bratrů a otců, kteří byli uneseni jako rukojmí některou z jiných frakcí a už je nikdy nikdo nespatřil.

Křehký mír v zemi udržuje jen slabě ozbrojená státní armáda, jež se ale třeba neodváží do míst pod kontrolou Hizballáhu, který je vojensky mnohem silnější. Podstatnou roli hrají tajné bezpečnostní služby - pochopitelně dodnes rozdělené do znesvářených táborů podle náboženských sekt - financované z velké části zahraničními vládami. Nemají sice zbraně, ale zato disponují prvotřídními zpravodajskými sítěmi a vybavením.

Během jedné z mých návštěv díky tomu například na poslední chvíli zmařili sebevražedný atentát v jednom z barů na ulici, na které jsem shodou okolností ten stejný večer s několika kamarády ochutnával drinky různých podniků. Lidi v Bejrútu si umí skvěle užívat života mimo jiné proto, že si nikdy nemůžou být jisti tím, co přijde zítra - nebo i v příštím okamžiku.

Je tam určitě bezpečněji než dřív, ale i tak zůstává tohle podivuhodné město kulturně i psychologicky rozdělené. Vyhnete-li se opravdu tvrdému jádru území Hizballáhu, prakticky žádné zvláštní nebezpečí tam nehrozí. Navzdory tomu se i mladí lidé drží spíš v té oblasti města, kterou znají a kam přísluší.

Většina mých tamních kolegů jsou křesťané a nikdo z nich třeba nebyl ve vyhlášeném jazzovém baru na okraji Hamry, která je jedním z center nočního života a moderní zábavy - prostě proto, že „tam už žijí šíité“. Naopak muslimská kamarádka nikdy nebyla v části křesťanské čtvrti Mar Mikhael, kde to večer taky slušně žije.

Na Bejrútu je fascinující jeho kulturní rozmanitost - každá čtvrť vypadá úplně jinak - a taky místní kuchyně, která je podle mne jedna z nejlepších na světě. Patrně i díky tomu, že mísí to nejlepší z tureckých, arménských, palestinských a syrských ingrediencí.

Stejně jako všechna jiná místa, kam cestuji, i Bejrút nejraději objevuji pěšky a náhodně, bez předem načtených turistických průvodců. Díky tomu jsem objevil malou zapadlou čtvrť Ghabi - stojí na kopci, kde se tísní úzké uličky a strmá schodiště, a byla původně ghettem Arménů po jejich útěku z Osmanské říše.

Když jsem se tudy brouzdal před týdnem, pozvali mne na oslavu narozenin jednoho ze svých kamarádů místní arménští revolucionáři. Nad grilovanou zeleninou, humusem a plackami zapíjenými jejich arakem jsme si užili několik krásných hodin. Do Bejrútu se budu vždy rád vracet.