Šestimilionový Libanon se dlouhodobě potýká s  politickou a společenskou nestabilitou. Ničivou občanskou válku mezi různými náboženskými skupinami (v Libanonu vedle sebe žijí sunnité, šíité, křesťané nebo drúzové) se sice podařilo ukončit v roce 1990, přetrvává však vzájemná nedůvěra a systém politických stran založený na náboženském základě. Do hry navíc vstupují zájmy regionálních mocností — Írán reprezentuje šíitské radikální hnutí Hizballáh, rodina sunnitského premiéra Saada Harírího je zase spjatá se Saúdskou Arábií.

V posledních letech došlo v Libanonu k několika vážným krizím. Parlament zvolený v roce 2009 si sám prodloužil mandát, více než dva a půl roku se nepodařilo zvolit prezidenta a v hlavním městě zcela zkolaboval svoz odpadu, což vedlo k nevídaně masovým protestům v ulicích.

Novinářky Marina Aderová a Nada Maucourant Attalahová, které dlouhodobě působí v Bejrútu, vysvětlují, jak vypadá situace před dlouho odkládanými parlamentními volbami a jaké jsou vyhlídky na překonání náboženských rozdílů v zemi, kde je politické elity využívají k osobním zájmům.

6. května se v Libanonu uskuteční první parlamentní volby od roku 2009. Libanonská politika byla tradičně založená na sektářské bázi. Jakou úlohu hraje náboženství při formování libanonské identity dnes? A v jaké míře se to promítne do voleb?

Nada Maucourant Atallah: Celý libanonský systém už od roku 1943 stojí na sektářském principu. V praxi to znamená, že všechny hlavní funkce ve státě jsou rozděleny na základě náboženské příslušnosti. Prezident musí být například podle zákona křesťanský maronita, předseda vlády sunnitský muslim a tak dále.

Sektářství zároveň přetrvává ve společenských vztazích. První dvě otázky, na které se Libanonec obvykle zeptá, jsou: „jaké je tvoje příjmení“ a  „z jaké vesnice pocházíš“. Protože tímto způsobem si může snadno vyvodit náboženskou příslušnost toho druhého.

To jenom pro ilustraci, jakou důležitost má dosud náboženská identita, která jednoznačně převažuje nad pocitem národní soudržnosti. Jenže jak si vůbec mohli Libanonci vypěstovat pocit občanství a národní identity, když jim zkorumpovaný a nefungující stát nedokáže obstarat ani ty nejzákladnější potřeby, jako je zajištění dodávek elektrické energie, zdravotní péče nebo svozu odpadu?

Přesto mám pocit, že stále více lidem se daří vymanit se ze škatulek náboženské příslušnosti, vidím to alespoň mezi mnoha svými přáteli a příbuznými. To, že se parlamentních voleb poprvé účastní nekonfesní nováčci, značí, že Libanonci mají plné zuby tradičních stran založených na konkrétním náboženství.

Nezávislí kandidáti, s nimiž jsem měla možnost mluvit, říkají, že jejich hlavním cílem je posílení role státu. Jen to umožní vznik identity založené na občanském principu a rozbití náboženských vazeb.

K tomuto posunu mimochodem přispívají i neustálé změny spojenectví mezi tradičními stranami, kdy se z nepřátel rychle stávají nejbližší spolupracovníci a obráceně. To odhalilo, že na první pohled nepřekonatelné náboženské dělení slouží politikům hlavně jako nástroj k prosazení osobních mocenských zájmů.

Libanon bývá často popisován jako jedno z mnoha bojišť mezi íránským a saúdským vlivem v regionu. Zatímco Saúdové byli obviněni z toho, že před pár měsíci „unesli“ libanonského premiéra Saada Harírího, Hizballáh bojuje v Sýrii po boku íránských milic. Jak velkou roli hrají tito regionální hráči na domácí libanonské politické scéně?

Marina Aderová: Jak Saúdská Arábie, tak Írán jsou skutečně klíčovými hráči v libanonské politice. Rodina Harírí například vždy udržovala úzké vztahy se Saúdskou Arábií. Saadův otec Rafík Harírí, který byl ve funkci premiéra v roce 2005 zavražděn a založil jednu z hlavních politických stran v Libanonu, přišel ke svému bohatství právě v Saúdské Arábii. Členové jeho klanu mají zpravidla jak saúdské, tak libanonské občanství.

Únos premiéra Saada Harírího v roce je skvělým příkladem toho, že se Saúdská Arábie občas chová k Libanonu, jako kdyby to byla jejich provincie. Harírí byl proti své vůli držen v Rijádu, protože se Saúdům nezamlouvala údajně přílišná povolnost k Hizballáhu, který je momentálně součástí tak zvané vlády národní jednoty. Saúdská Arábie si chtěla Harírího únosem zajistit znovuzískání dominantního postavení v Libanonu, když momentálně prohrává na bojištích v Jemenu a v Sýrii.

NMA: Ale dost se přepočítala. Libanonci byli opravdu v šoku a představitelé všech stran, sunnité, šíité i křesťané, jednomyslně odsoudili takový útok na národní suverenitu. Vzpomínám si, že Harírího portréty s nápisy jako „chceme našeho premiéra zpátky“ nebo „jsme s tebou“ byly prostě všude. Dokonce i účastníci bejrútského maratonu rozdávali pláštěnky s jeho fotografií, pod kterou bylo napsáno: „běžíme pro tebe“.

MA: Co se Íránu týče, Hizballáh tradičně hraje roli jeho prostředníka na libanonské politické scéně a je součástí strategické aliance mezi Íránem a syrským režimem Bašára Asada, kterého vojensky podporuje. Na jihu a východě země je navíc Hizballáh fakticky jediná politická síla, a když se jiné šíitské strany pokoušely vést v těchto místech předvolební kampaň, musely čelit vyhrožování a fyzickému násilí.

Spojení s Íránem a Sýrií mimochodem pěkně ilustrují všudypřítomné plakáty vylepené právě v těchto oblastech, na kterých se objevují obličeje „mučedníků“ Hizballáhu ze syrského bojiště bok po boku s portréty současného íránského ájatolláha Chameneího nebo zesnulého ájatolláha Chomejního.

Tentokrát se bude volit podle nového volebního zákona. Jak se změny projeví?

MA: Loni se skutečně po osmi letech diskuzí a nelegálního prodlužování mandátu současného parlamentu konečně podařilo přijmout nový volební zákon. Ten je oproti předchozí praxi založen na poměrném zastoupení. Prosadily se také tři další klíčové změny.

Zaprvé se překreslila mapa volebních okrsků, z nichž na každý připadá předem určený počet mandátů v parlamentu. Okrsky jsou dále rozděleny mezi jednotlivé náboženské komunity. Například na okres Sidón-Džezín na jihu země připadá pět poslaneckých mandátů: dva mandáty pro sunnity v Sidónu a v Džezínu, dva mandáty pro maronity a jeden pro řecké katolíky. Nové okrsky jsou menší a počet mandátů je příliš nízký na to, aby mohl být skutečně široce reprezentativní.

Zadruhé byl zaveden volební práh, který se vypočítává na základě poměru mezi počtem voličů a počtem poslaneckých mandátů. V některých okrscích musí politická strana získat až dvacet procent hlasů pro získání poslaneckého mandátu, což přirozeně snižuje naděje nezávislých kandidátů a menších politických stran.

Poslední významnou změnou je možnost udělovat preferenční hlasy. Po vybrání konkrétní kandidátky může volič dobrovolně zakroužkovat oblíbeného kandidáta, přičemž výsledné pořadí zvolených poslanců se počítá na základě počtu preferenčních hlasů.

Někteří analytici vyjadřují obavy, že nový volební zákon zvýhodní právě radikální hnutí Hizballáh. Jsou opodstatněné?

NMA: Volební zákon byl navržen celou současnou politickou elitou, a to takovým způsobem, aby neohrozil její dominantní postavení. Je ale pravda, že možná o něco více poškodí sunnitské a křesťanské strany, protože jsou fragmentovanější a zároveň mohou být ohroženy novými politickými soupeři, zatímco Hizballáh nemá v určitých částech země vůbec žádnou konkurenci.

Jaká je vůbec současná role Hizballáhu v libanonské politice?

NMA: Popravdě řečeno je Hizballáh silnější než kdy dřív. Hnutí, které vzniklo s podporou Íránu v roce 1982 jako ozbrojená milice bojující proti izraelské okupaci jižního Libanonu, se za ta léta proměnilo v mocnou politickou stranu. Od roku 2005 spolu se svými spojenci zasedalo v různých vládách národní jednoty a v posledních parlamentních volbách získalo 57 ze 128 křesel, což Hizballáhu zajistilo více než třetinu všech ministrů zasedajících ve vládě za šíitsko-křesťanskou „Alianci 8. března“.

To, že se stal loni prezidentem Michel Aoun, jen dokazuje míru jejich vlivu. Hizballáhu se totiž na dva a půl roku dařilo zablokovat zvolení hlavy státu, dokud nebyl zvolen člen jejich koalice. Není možné zapomínat ani na vojenskou sílu hnutí, které fakticky vede svou nezávislou zahraniční politiku a jehož členové bojují v Sýrii od roku 2013 po boku Bašára Asada.

Libanon byl naposledy ve středu zájmu světových médií před třemi lety během masových protestů, které započaly kvůli krizi s nevyvezenými odpadky. Vzniklo z tohoto hnutí něco trvalejšího, co by mělo potenciál v nadcházejících volbách proměnit libanonskou politiku a společnost?

NMA: Když se v srpnu roku 2015 tisíce Libanonců bez ohledu na vyznání nebo společenské postavení vydaly do ulic, aby protestovaly proti zamoření Bejrútu a okolí odpadky, které celé měsíce nikdo nevyvezl, bylo to něco výjimečného. Vždyť o Libanoncích se říkalo, že si po letech na permanentní selhávání státu při poskytování základních služeb prostě zvykli.

Vzepětí bohužel netrvalo dlouho, hnutí se rozpadlo na různé zájmové skupiny, které nedokázaly vytvořit ucelenou politickou alternativu. Přestože se celou situaci dosud nepodařilo dlouhodobě vyřešit a nový systém svozu odpadu je snad ještě zkorumpovanější a ekologicky ničivější než ten předchozí, lidé rychle přestali demonstrovat.

Přesto je možné pozorovat určité dlouhodobé dopady. Masové protesty zaprvé vedly k desakralizaci politické třídy. Jak mi říkali tehdejší aktivisté, bylo to poprvé v historii, kdy se Libanonci odvážili zesměšňovat své nedotknutelné vůdce. Ať už to bylo prostřednictvím všudypřítomných satirických sloganů, nebo třeba ostřelováním parlamentu odpadky za pomocí doma vyrobených katapultů.

Na politické scéně se pak několik měsíců po skončení demonstrací objevila nová hnutí vycházejících z nitra občanské společnosti, jež se neopírala o náboženský základ a neměla nic společného s tradiční politickou elitou. Koalice Bejrút Madinati v místních volbách v hlavním městě v květnu roku 2015 získala na čtyřicet procent a dnes, dva roky poté, kandiduje v patnácti volebních okrscích široká občanská koalice Kelna Watani.

Nedomnívám se, že tato nová politická hnutí vycházejí přímo z mobilizace proti odpadkové krizi, tehdejší nadšení ale podle mě vytvořilo prostor pro vzepětí občanské společnosti a na dříve bedlivě střeženou politickou scénu se tlačí noví hráči. Myslím, že tento vývoj už nebude možné zvrátit, ať už letošní volby dopadnou jakkoli.

FRANTIŠEK KALENDA