Šestimilionový Libanon se dlouhodobě potýká s  politickou a společenskou nestabilitou. Ničivou občanskou válku mezi různými náboženskými skupinami (v Libanonu vedle sebe žijí sunnité, šíité, křesťané nebo drúzové) se sice podařilo ukončit v roce 1990, přetrvává však vzájemná nedůvěra a systém politických stran založený na náboženském základě. Do hry navíc vstupují zájmy regionálních mocností — Írán reprezentuje šíitské radikální hnutí Hizballáh, rodina sunnitského premiéra Saada Harírího je zase spjatá se Saúdskou Arábií.

V posledních letech došlo v Libanonu k několika vážným krizím. Parlament zvolený v roce 2009 si sám prodloužil mandát, více než dva a půl roku se nepodařilo zvolit prezidenta a v hlavním městě zcela zkolaboval svoz odpadu, což vedlo k nevídaně masovým protestům v ulicích.

Novinářky Marina Aderová a Nada Maucourant Attalahová, které dlouhodobě působí v Bejrútu, vysvětlují, jak vypadá situace před dlouho odkládanými parlamentními volbami a jaké jsou vyhlídky na překonání náboženských rozdílů v zemi, kde je politické elity využívají k osobním zájmům.

6. května se v Libanonu uskuteční první parlamentní volby od roku 2009. Libanonská politika byla tradičně založená na sektářské bázi. Jakou úlohu hraje náboženství při formování libanonské identity dnes? A v jaké míře se to promítne do voleb?

Nada Maucourant Atallah: Celý libanonský systém už od roku 1943 stojí na sektářském principu. V praxi to znamená, že všechny hlavní funkce ve státě jsou rozděleny na základě náboženské příslušnosti. Prezident musí být například podle zákona křesťanský maronita, předseda vlády sunnitský muslim a tak dále.

Sektářství zároveň přetrvává ve společenských vztazích. První dvě otázky, na které se Libanonec obvykle zeptá, jsou: „jaké je tvoje příjmení“ a  „z jaké vesnice pocházíš“. Protože tímto způsobem si může snadno vyvodit náboženskou příslušnost toho druhého.

To jenom pro ilustraci, jakou důležitost má dosud náboženská identita, která jednoznačně převažuje nad pocitem národní soudržnosti. Jenže jak si vůbec mohli Libanonci vypěstovat pocit občanství a národní identity, když jim zkorumpovaný a nefungující stát nedokáže obstarat ani ty nejzákladnější potřeby, jako je zajištění dodávek elektrické energie, zdravotní péče nebo svozu odpadu?

Přesto mám pocit, že stále více lidem se daří vymanit se ze škatulek náboženské příslušnosti, vidím to alespoň mezi mnoha svými přáteli a příbuznými. To, že se parlamentních voleb poprvé účastní nekonfesní nováčci, značí, že Libanonci mají plné zuby tradičních stran založených na konkrétním náboženství.

Nezávislí kandidáti, s nimiž jsem měla možnost mluvit, říkají, že jejich hlavním cílem je posílení role státu. Jen to umožní vznik identity založené na občanském principu a rozbití náboženských vazeb.

K tomuto posunu mimochodem přispívají i neustálé změny spojenectví mezi tradičními stranami, kdy se z nepřátel rychle stávají nejbližší spolupracovníci a obráceně. To odhalilo, že na první pohled nepřekonatelné náboženské dělení slouží politikům hlavně jako nástroj k prosazení osobních mocenských zájmů.

Libanon bývá často popisován jako jedno z mnoha bojišť mezi íránským a saúdským vlivem v regionu. Zatímco Saúdové byli obviněni z toho, že před pár měsíci „unesli“ libanonského premiéra Saada Harírího, Hizballáh bojuje v Sýrii po boku íránských milic. Jak velkou roli hrají tito regionální hráči na domácí libanonské politické scéně?