Saúdský „únos“ libanonského premiéra v aktuálním i dějinném kontextu
Pavel KantnerPavel Kantner se vrací k záhadné internaci Saada Harírího při státní návštěvě Saúdské Arábie na sklonku minulého roku. Obsáhle vysvětluje, o co Arábii v Libanonu jde, specifika tamní politiky i roli, jíž hraje ve všem hnutí Hizballáh.
Zatímco svět sleduje na Blízkém východě především války v Sýrii a Iráku, a s trochou štěstí zbude prostor ještě pro Jemen či Saúdskou Arábii, zůstává stranou pozornosti maličký Libanon. Právě tam se přitom děly v posledních měsících věci jen o něco méně dramatické.
Dne 4. listopadu loňského roku oznámil libanonský premiér Saad Harírí, tou dobou na státní návštěvě v Saúdské Arábii, nečekaně svoji rezignaci. Zmínil obavy o svou bezpečnost a připomněl vraždu svého otce, za níž dle všeho stálo libanonské šíitské hnutí Hizballáh.
Saúdská Arábie souběžně prohlásila, že Libanon, v jehož vládě má Hizballáh velkou sílu, jí vyhlásil válku a varovala, že je připravená bránit se všemi dostupnými prostředky. Argumentovala účastí Hizballáhu na regionálních konfliktech v Sýrii a z malé části i v Jemenu, konkrétně raketovým útokem, vypáleným pravděpodobně příslušníky Hizballáhu z území ovládaného jemenskými Houthis.
Dále vyčetli Saúdové libanonské vládě laxnost a nedostatek ochoty aktivity Hizballáhu zkrotit, jakož i skutečnost, že se zmíněná organizace podílí na vládě i přímo, dvěma ministerskými posty.
Hizballáh vyjádřil v reakci domněnku, že Harírí byl Saúdskou Arábií zadržen jako rukojmí. Tento názor přijali i mnozí komentátoři a další libanonští političtí představitelé, včetně křesťanského prezidenta Michaela Aúna. Rezignaci proto odmítli akceptovat.
Harírí se ze Saúdské Arábie vrátil až dva týdny po plánovaném konci návštěvy, Saúdská Arábie však obvinění z únosu odmítla s tím, že se jednalo o dobrovolný politický azyl. Sám Harírí se odmítl ke svému pobytu v Saúdské Arábii vyjadřovat a řekl, že si přeje, aby jeho podrobnosti zůstaly tajemstvím. Po svém návratu zopakoval zájem rezignovat, ale toto rozhodnutí dočasně odložil, aby jej nakonec 5. prosince odvolal.
Datum saúdského pobytu premiéra Harírího se přitom krylo s probíhajícím královským autopřevratem ve vlastní Arábii, při kterém byli mnozí saúdští princové a další politici za nejasných okolností uvrženi do sice luxusního, leč přesto izolačního domácího vězení.
Chování Saúdské Arábie tak lze vnímat jako snahu o zastrašení Libanonu, potažmo Hizballáhu, nebo naopak jako jeho provokaci a snahu o vyvolání konfliktu, či jako prosté odvedení pozornosti od domácích čistek a neúspěchů v Jemenu.
Libanonské reálie jsou ale komplikovanější. Jak je možné, že jedna z libanonských politických stran se aktivně účastní válek v několika státech? Je vůbec Hizballáh politickou stranou? A proč s ním premiér Harírí spoluvládne, když je podle všeho zodpovědný za smrt jeho otce?
Teprve s odpověďmi na tyto otázky lze vyjasnit kontext posledního dění obklopujícího jednu z nejsložitějších zemí regionu.
Libanonská občanská válka a nástup teroristů
Podle toho, jak hluboko do minulosti hodláme zajít, můžeme hledat kořeny dnešní situace v arabském jaru, nepokojích z let 2005-2008, nebo samotném současném uspořádání Libanonu stvrzeném roku 1989 Dohodou z Taifu.
Dohodě z Taifu předcházela válka, která vypukla v Libanonu na začátku sedmdesátých let a je považována za jeden z nejméně přehledných konfliktů moderních dějin. Zúčastnily se jí desítky milicí, tři znepřátelené vlády a nespočet zahraničních aktérů.
Tradičně se jako datum jejího počátku uvádí 13. duben 1975. Krvavé boje však probíhaly již od počátku sedmdesátých let. Předehrou války byly izraelské vojenské operace z let 1972-1973, které významně rozjitřily emoce Libanonců, a jim předcházející činnost palestinských teroristických skupin, které podnikaly útoky na Izrael a pustošily jižní Libanon od roku 1970, kdy byly vytlačeny právě do Libanonu z Jordánska.
Samotná libanonská občanská válka zapůsobila jako šok pro celý svět. Slavného akademika libanonského původu, Nassima Nicholase Taleba, inspirovala k napsáni knihy Černá labuť. Tímto pojmem označuje přelomové historické události, které se v kontextu své doby jeví jako zhola nemožné, avšak zpětným pohledem jako nevyhnutelné.
Dnes se zdá logické, že zpolitizování otázky palestinských uprchlíků v Libanonu, volný pohyb po zuby ozbrojených členů hned několika teroristických skupin a svévolné vojenské zásahy sousedního státu vedly k občanské válce. Tehdy však byl Libanon vnímán jako nejvyspělejší a nejvzdělanější blízkovýchodní země, kde žily v míru nejrůznější etnické a náboženské skupiny po několik století. Zdálo se proto neuvěřitelné, že relativně banální krize s „pouhými“ stovkami obětí a vzájemné obviňování několika politických vůdců z odpovědnosti je počátkem mnohaletého válečného konfliktu, který zanechá přes sto tisíc mrtvých.
Válka v Libanonu znamenala mezník v dějinách mezinárodního terorismu. Rozvrácená země přitáhla pozornost teroristů z celého světa. Ve snaze vytvořit si bezpečnou základnu a získat zkušenosti z boje se do Libanonu přesunula dokonce i Japonská rudá armáda vyhnaná z japonských ostrovů nebo arménská ASALA útočící na turecké diplomaty ve snaze přinutit Turecko k přijetí zodpovědnosti za genocidu Arménů po 1. světové válce. S palestinskými teroristy v Libanonu spolupracovali rovněž západoněmečtí levicoví teroristé z RAF.
Jak už bylo nastíněno, kromě zahraničních teroristů se zapojila do libanonské vnitřní války také celá řada zemí, které sledovaly své vlastní zájmy a krizi prohloubily, ať už se jednalo o Saúdskou Arábii, Irák, Írán nebo západní země jako USA či Francii. Zřejmě největší škody napáchala syrská armáda v těsném závěsu následovaná izraelskou.
Vlivem politické agitace, zneužití náboženských rozdílů a antisemitismu se hněv obyvatel obrátil zejména proti Izraeli. Ten provedl řadu nevybíravých vojenských zásahů, z nichž nejvýznamnější byla tzv. Operace Lítání, která vedla roku 1978 ke smrti dvou tisíc Libanonců a vyhnání na čtvrt milionu lidí z domovů. V roce 1982 přitom zahájila izraelská armáda plnohodnotnou okupaci jižního Libanonu.
Právě v reakci na krutost izraelských okupačních sil se plně konstituoval roku 1985 s íránskou podporou Hizballáh. Hnutí si získalo podporu především v jižních oblastech Libanonu jako jediná síla schopná porážet izraelské okupanty a zajistit po čas války sociální služby i relativní bezpečnost. Hizballáh na rozdíl od většiny politických stran aktivně spolupracoval s mnohými teroristickými skupinami, které se však zároveň nebál umravnit a přimět k ohleduplnějšímu chování vůči libanonskému obyvatelstvu.
Kým vším je Hizballáh dnes
Hizballáh bývá tradičně označován jako ozbrojená skupina. Toto tvrzení je de facto pravdivé, avšak bez dalšího upřesnění zavádějící. Hizballáh vznikl jako politická strana odštěpením od šíitské konzervativní strany Amal a navenek není reprezentován polními veliteli a samozvanými důstojníky, nýbrž politickými představiteli. V době, kdy byl založen, však probíhala v Libanonu občanská válka a bylo nutnou podmínkou existence každé politické strany, aby měla zároveň své vojenské křídlo — milici.
Válka skončila už zmíněnou Dohodou z Taifu, která nejenže nebyla vůbec ideálním řešením konfliktu, ale navíc nebyla respektována v plném znění. Jeden z bodů hovořil o povinnosti rozpustit všechny stranické milice, přičemž Hizballáh dostal výjimku díky obezličce, že není stranickou milicí, nýbrž „hnutím odporu“.
V tento moment došlo k jakémusi schizmatu, kdy se postavení Hizballáhu stalo nejasným. Problém posílil pokračující konflikt mezi Hizballáhem a Izraelem, který porušil podmínky Dohody a zprvu se odmítal stáhnout z jižního Libanonu. Následně Dohodu porušil i Hizballáh, když v roce 2000 po odchodu Izraele nepředal území pod správu vlády, nýbrž sám převzal moc a začal organizovat bezpečnostní složky a další instituce státu.
Dnes je tak Hizballáh souběžně politickou stranou, kvazistátní entitou v jižním Libanonu s vlastní zahraniční i bezpečnostní politikou, charitativní organizací šířící svou ideologii skrze dobročinnost i ozbrojenou skupinou, která se aktivně účastní válek v jiných zemích, zejména v Sýrii na straně Bašára Assada a menší míře i v Jemenu na straně Houthis.
Dalším oblíbeným leč poněkud zavádějícím tvrzením je, že ideologií Hizballáhu je šíitský islamismus. Hizballáh s podporou revolučního Íránu skutečně vznikl jako islamistické revoluční hnutí, které se odlišilo od Amalu důrazem na islamistickou formu vlády. Postupně ale Hizballáh přijal za své myšlenky náboženské rozmanitosti Libanonu. Islámskou rétoriku nadále využívá, zdůrazňuje však islámskou toleranci a společného boha muslimů i křesťanů. Nejsilnějším pojítkem zůstává hluboká nenávist k Izraeli, který je Hizballáhem obviňován za veškeré libanonské vnitrostátní neshody a označován zásadně jako „sionistická entita“.
Hizballáh nadále nachází podporu převážně mezi šíity. Nejedná se však o nábožensky exkluzivní skupinu, jak bývá někdy nesprávně prezentován. Naopak lze hovořit o široké podpoře mezi libanonskými křesťany. Tu posílila zejména válka v sousední Sýrii, kde Hizballáh nejen bojuje na straně Asadova režimu, ale též zabezpečuje syrsko-libanonskou hranici před pronikáním radikálů zmanipulovaných propagandou extremistických skupin sunnitské opozice.
V uplynulých letech si tak Hizballáh získal věhlas, když na obranu země před izraelskou armádou navázal bojem s Islámskými státem a dalšími teroristickými či sunnitsko-fundamentalistickými skupinami. Skutečnost, že Saúdská Arábie nemálo těchto bojůvek aktivně podporovala, a některé pravděpodobně stále podporuje, je jednou z příčin prudkého zhoršení vztahů mezi Hizballáhem a Saúdskou Arábií v posledních letech a svým způsobem z části i poslední krize.
Politika v novém Libanonu, boje o Bejrút a cedrové protesty
Dnešní politické uspořádání Libanonu je křehkým dědictvím ne zcela respektované Dohody z Taifu, která ukončila výše přiblíženou libanonskou občanskou válku, a tří politických krizí a konfliktů z let 2005, 2006 a 2008. Ty přitom lze vnímat i jako jednu vleklou krizi.
Dne 14. února 2005 byl v zemi zavražděn otec současného premiéra Saada Harírího, Ráfik Harírí. Obecně panuje přesvědčení, že za atentátem, při němž zahynulo celkem dvaadvacet lidí, stál právě Hizballáh ve spolupráci se syrskými složkami. Napovídají tomu jak pokusy o vyšetření události, tak chování Hizballáhu, který soustavně brání v práci vyšetřovacímu tribunálu.
Smrt oblíbeného politika, který byl hlavním architektem obnovy Libanonu po občanské válce, rozpoutala krevní mstu a sérii politicky motivovaných vražd s dalšími násilnostmi. Zároveň vyprovokovala zformování lidového protestního hnutí, které požadovalo omezení vlivu Sýrie a Hizballáhu v zemi a nezávislé vyšetření událostí.
Po událostech z předjaří 2005, které vešly ve známost jako cedrová revoluce, opustila Libanon nakonec okupační armáda Syrské arabské republiky, která měla podle Dohody z Taifu odejít o třináct let dříve, a padla rovněž tehdejší prosyrská vláda.
Právě za cedrové revoluce došlo též k rozdělení libanonského politického spektra na dvě znesvářené aliance: Alianci 8. března, kterou přivedla dohromady podpora syrské okupace a snaha o udržení statusu quo, a Alianci 14. března tvořenou stranami, jež sjednotila podpora protestního hnutí a opozice proti syrské nadvládě.
Ani následné vítězství protisyrské a protihizballáhské aliance však nepřineslo konec násilností. V červenci 2006 se rozhodl Izrael zahájit útok na jižní Libanon ve snaze zlikvidovat opěrné body Hizballáhu po vyklizení jeho politických pozic na celostátní úrovni.
Hizballáh nadcházející válku vyhlížel jako příležitost napravit si pošramocenou reputaci a záměrně přispěl k jejímu rozpoutání přeshraničním nájezdem. Dostalo se mu masivní íránské a syrské podpory a Izrael, který cílil i na civilní infrastrukturu, proti sobě opětovně popudil obyvatele jižního Libanonu, jichž vyhnal z domovů téměř milion.
Dojednané příměří sice formálně donutilo Hizballáh pustit na jih země libanonskou armádu a mírové sbory OSN, fakticky z něho však vyšel silnější. S íránskou podporou jeho vojenské kapacity mnohanásobně předčily možnosti libanonské armády i slaboučké mírové mise, a navíc získal v očích obyvatel nálepku hrdiny-obránce, který zastavil izraelský útok.
Od té doby se stal Hizballáh háklivý na další pokusy o omezování své moci. Dva roky toleroval aktivity znesvářené a prozápadní vlády Aliance 14. března, která oslabovala jeho pozice ve státní správě. Když se však na jaře 2008 rozhodla z popudu Saada Harírího přerušit jeho komunikační sítě a odvolat z bejrutského letiště bezpečnostního kontrolora, který zodpovídal za ilegální pašování vojenského vybavení Hizballáhu, zahájil Hizballáh útok na Bejrút.
Při tehdejších bojích zemřely desítky lidí a situaci vyřešilo až pětidenní jednání všech libanonských politických stran v Kataru, které změnilo libanonský politický systém směrem k velkým koalicím a sdílení vládní moci všemi politickými silami — tedy i s plným zapojením Hizballáhu.
Zpátky do současnosti
Jak už bylo naznačeno, v současné době zůstává libanonská politická scéna v důsledku cedrové revoluce rozdělena do dvojice znesvářených aliancí, nejen však takto. Aliance dovnitř sjednocuje především pohled na zahraniční politiku. Jinak jsou tvořeny stranami z levé i pravé části politického spektra a napříč náboženskými afilacemi. Ke sporům tak dochází často i uvnitř bloků.
Po stažení syrských vojsk, a zejména pozdější paralýze Sýrie v občanské válce, přitom zahraničněpolitické pojivo aliancí oslabilo. Bloky tak už drží při sobě spíše nejrůznější osobní a korupční vazby než jakýkoliv světonázor.
Právě rozsáhlá systémová korupce a spory rozdrobeného politického spektra, které paralyzují základní funkce státu, včetně například svozu odpadků, podnítily vznik další protestního hnutí, tentokrát zejména mladých nespokojenců. To navázalo na protesty opomíjeného libanonského arabského jara, které se vymezovaly především vůči maření práce tribunálu pro vyšetření atentátu na Ráfika Harírího, a korupčním praktikám Hizballáhu i jeho křesťanských spojenců, avšak ve svém důsledku vedly naopak k jeho posílení.
Současný libanonský premiér Saad Harírí, který předsedá protisyrské Alianci 14. března už od roku 2005, vystupuje v posledních deseti letech velmi opatrnicky. Snad má strach, aby ho nepotkal stejný osud jako otce. Snad má v paměti stále ponížení po bojích o Bejrút v roce 2008.
Po svém prosincovém návratu ze Saúdské Arábie slíbil na každý pád, že Libanon zachová neutralitu ve vztahu ke všem regionálním konfliktům. Zda obsah slibu vymyslel sám, nebo mu byl nadiktován Saúdskou Arábií, není jasné. A stejně tak nakolik, popřípadě jak, má v plánu tato slova dodržet.
Libanonská vláda stále nemá moc nad celým státním územím. Okolí syrské hranice a celý jih zůstávají pod kontrolou Hizballáhu. Hizballáh nadále disponuje silnějšími vojenskými kapacitami než libanonská armáda, nadále na něm závisí ochrana Libanonu před teroristickými skupinami vycházejícími z extremistických výkladů sunnitské verze Islámu (které jsou mnohdy v tichosti podporovány právě Saúdskou Arábií) a nadále se aktivně účastní válek v Sýrii i Jemenu na opačné straně, než kterou podporují Saúdové.
Nyní na konci ledna 2018 se zdá, že krize naznačená Harírího zajetím byla zažehnána. Otázkou ovšem je, na jak dlouho. Mimo jiné i proto, že zemi čekají 6. května po devítiletém odstupu parlamentní volby a nezdá se příliš pravděpodobné, že by předvolební kampaň proběhla bez násilí a pokusů zahraničních mocností, zejména mnohokrát skloňované Saúdské Arábie a Íránu, o ovlivnění výsledků.
Nejpravděpodobnějším scénářem pro blízkou budoucnost Libanonu tak zůstává výhled, v němž z něj obě regionální mocnosti učiní další jeviště svého proxy-konfliktu o Blízký východ. Nepotvrzené, ale často se opakující dohady naznačují, že celá poslední krize byla v tomto smyslu především odstartováním letošní předvolební kampaně.
Je možné, že Francie se bude snažit posílit svou roli na Blízkém východě. Když Donald Trump prohlásil Jeruzalém za hlavní město Izraele, a vyřadil tak do budoucna USA z role prostředníka mezi izraelskou vládou a Palestinci, vypadalo to, že opět Emmanuel Macron je prvním, kdo si připravuje půdu, aby onu roli převzal.
Teď zrovna se nicméně nezdá, že by se Francouzi chtěli nějak veřejně vyjadřovat k situaci v Libanonu. Stejně tak nijak výrazně nevystoupili proti tureckému útoku na Afrín, spokojili se s mlhavým bezzubým odsouzením, „pokud by se ukázalo, že jde o agresi, a ne o protiteroristickou operaci,‟ stejně jako všichni ostatní dosavadní spojenci Kurdů v boji proti Islámskému státu. Tak uvidíme — stejně nám asi nezbude nic moc jiného než se jen bezmocně dívat.
Zkouším si představit, že u nás máme parlamentní a vládní stranu, která má větší vojsko, než je česká armáda, je štědře podporovaná cizí velmocí, vede boje v sousedních zemích a ve znaku má vztyčenou paži svírající samopal........ a moc mi to nejde.