S Markem Čejkou nad situací v Sýrii: Asad válku zase tak úplně nevyhrává
Petr JedličkaZnámý analytik blízkovýchodního dění přibližuje DR v rozhovoru svoji reflexi války v Sýrii a aktuální situace v zemi. Nedávným pádem Rakká podle něj konflikt zdaleka nekončí.
Když se podíváme na aktuální mapy konfliktu v Sýrii, vidíme, že síly režimu Bašára Asada kontrolují jednoznačně největší část země. Jejich teritorium se navíc stále rozšiřuje. Jenom za letošek vyhnaly ISIS z okolí Palmýry, prolomily obklíčení Dajr az-Zauru na Eufratu a na jihu země dorazily až k irácké hranici. Proto mne překvapilo, když jsem zaznamenal váš názor, že Asad válku zase tak úplně nevyhrává. Jak jste to myslel?
Je pravda, že z bojujících stran je na tom dnes ta „asadovská“ relativně nejlépe. V pomyslném žebříčku hned za ní následují syrští Kurdové, pak protiasadovské — hlavně sunnitské — skupiny a nakonec teritoriálně již téměř poražený ISIS. Konflikt v Sýrii ale nelze podle mě vnímat jen touto optikou. Před válkou byl Asad nekompromisním vládcem celé Sýrie. Během dlouhodobého konfliktu si sice nakonec zajistil přežití a moc ve výrazné části země, ale celkově je jeho pozice slabší než před válkou.
Na úkor koho?
Asad, který byl před rokem 2011 bezmála samovládcem, je dnes v podstatě vazalem Ruska a Íránu. Bez nich by politicky a možná ani fyzicky nepřežil. Obě dvě velmoci mu přitom nepomáhaly zadarmo a nárokují si posílení postavení v „asadovských“ částech Sýrie.
Pro Rusy znamená Sýrie strategickou pozici v srdci Blízkého východu. Pro Írán je Sýrie dalším důležitým polem šachovnice, o kterou se utkává se Saúdskou Arábií a jejími spojenci. Když k tomuto všemu přihlédneme, nedá se pak mluvit o nějakém rozhodném Asadově vítězství. Konflikt navíc není stále u konce.
Nelze také zapomínat, že svou pozici v Sýrii etablovali také nejrůznější warlordi a lokální vládci, kteří během války získali vliv a pozice, které nikdy předtím neměli. Dále jsou zde síly a struktury typu právě syrských Kurdů, které ovládly území, jehož se jen tak nevzdají. A nakonec tu máme i původní protiasadovské povstalce, kteří stále kontrolují některé významné oblasti.
Nejvýznamnější zónou povstalců je dnes provincie Idlíb, kde vládne džihádistická aliance Tahrír aš-Šám, dříve An-Nusra. A tam nedávno vstoupily turecké jednotky, které podle Ankary mají dohlédnout na vznik bezpečnostní zóny dohodnuté při jednáních v Astaně. V Sýrii mají navíc v některých oblastech své vojáky a speciální síly také USA a některé blízkovýchodní země.
Asadova Sýrie před rokem 2011 je tedy zcela zřetelně něco jiného než Sýrie 2017. Dnešní Asadovu situaci zřejmě nelze charakterizovat jako „Pyrrhovo vítězství“, ale rozhodně není jednoznačným pánem situace na mnoha místech Sýrie.
Oč tedy podle vás nyní režimu Bašára Asada jde?
O totéž co po celou dobu války: O udržení si co největšího dílu moci a o potlačení všech druhů opozice.
Otázka budoucího vývoje Sýrie je podle mne úzce svázána s tzv. rojavským experimentem, kde se mísí kurdský nacionalismus, odpor vůči baathistickému režimu či odpor vůči turecké okupaci s apoistickou vizí … ale čeho že vlastně?
Zvolna a postupně sílící aliance (převážně kurdských) milicí YPG, zřízených rojavskou samosprávou, s některými sousedícími, s výjimkou tzv. Armády rebelů převážně arabskými skupinami FSA, následně ustanovila svou oficiální vojenskou (Síly Demokratické Sýrie - SDF) a politickou (Rada Demokratické Sýrie - SDC) reprezentaci a vyhlásila jednoznačný cíl – nastolení sekulární a demokratické vlády v Sýrii. Její největší zbraní je společným bojem získaná vzájemná důvěra jednotlivých a možná zdánlivě nesourodých frakcí.
Apoisté mají často nálepku separatistů, ačkoliv jimi deklarovaný cíl je samospráva v současných hranicích, zatímco o nezávislém Kurdistánu nyní mluví šéf samosprávy v iráckém Kurdistánu Barzání, ekonomicky provázaný s rodinou Erdoganů. Velkou roli bude hrát to, jak se ke konfliktu po pádu Islámského státu postaví sunitské arabské kmeny, které koneckonců představují největší část obyvatel Sýrie. Pro ty, kdo netouží po Asadovi ani po Erdoganovi, může být podpora SDC volbou nejmenšího zla, pokud prokáže schopnost se bránit.
Otevřenou debatu zbavenou předsudků a pochopitelně i iluzí na téma apoismu dluží Západ nejen Kurdům, ale především sám sobě.Tohle již není pouze kurdská otázka, ale jakési zrcadlo naruby postavené před západní civilizaci, které se ptá – co je vám vlastně přednější, vámi samotnými hlásané zásady nebo čistě mocenské kalkuly.