„Malá blízkovýchodní zemička, čelící hrozbě arabských států ve svém okolí …“ Tento slogan dlouhodobě používají izraelští píáristé. Jenže v těchto dnech je daleko více platný pro úplně jinou zemi v regionu — Katar. Čtyři blízkovýchodní arabské státy — Saúdská Arábie, Egypt, Spojené arabské emiráty (SAE) a Bahrajn — se totiž rozhodly letos 5. června drakonickým způsobem Katar izolovat: přerušily diplomatické styky, uzavřely pro katarskou civilní dopravu svůj letecký prostor i přístavy a vyloučily malý emirát i z dalších druhů kooperace a spolupráce.

Některé další země se k této koalici navíc ještě přidaly (například Jemen, libyjská „východní“ vláda a Maledivy). Arabské země zdůvodnily takto razantní krok „katarskou podporou terorismu a různých náboženských frakcí, které destabilizují region“.

Katar, který je poloostrovem v Perském zálivu o velikosti Středočeského kraje, bude takto razantním krokem nesporně citelně zasažen. Přinejmenším Saúdská Arábie a Egypt totiž patří k těm nejtěžším vahám blízkovýchodních zemí, co se vojenské i ekonomické síly týká. Navíc jediná suchozemská hranice Kataru je právě se Saúdskou Arábií a SAE. I přestože malý emirát disponuje velkým bohatstvím zemního plynu, jsou pro něj jeho sousedé ekonomicky velmi důležití, a to i z hlediska importu potravin.

Kataru ale v současné krizi některé trumfy zůstaly. Například samotné Spojené státy mají přímo v hlavním městě Dauhá velmi důležitou vojenskou základnu As-Sílíja a nedaleko od ní letiště Al-Adíd. Ty pro ně mají klíčový význam při přepravě vojenského materiálu do Iráku a Afghánistánu. Katar má také velmi dobré vztahy s Tureckem, které na jeho území rovněž plánuje výstavbu základny. Dobré diplomatické či ekonomické vztahy má též s Kuvajtem, Německem, Ruskem, Čínou a řadou dalších zemí.

Podpora terorismu, Írán a vztahy s Muslimským bratrstvem

Katar rozhodně není nějakým blízkovýchodním otloukánkem. Jeho vliv — často skutečně rozporuplný — mnohonásobně přesahuje jeho geografickou velikost. To ho odlišuje třeba od zeměpisně obdobně situovaného Bahrajnu, který víceméně sleduje saúdskou zahraničněpolitickou linii.

Naopak katarská politika je dlouhodobě autonomní a vyznačuje se například i komunikací s těmi, kterým Saúdská Arábie nemůže přijít na jméno. To je i příklad Íránu, jejího hlavního regionálního soka. Společně s Íránem měl Katar například velké ekonomické plány (a Írán se nyní snaží pomocí potravinových dodávek katarskou situaci zlepšit). V této souvislosti je však zvláštní, že jeden z iniciátorů bojkotu Kataru — SAE, má rovněž velmi čilé a historické styky s Íránem.

Kromě íránských vazeb se už velmi dlouho hovoří také o tom, že katarské konexe a podpora mohly jít až k Al-Káidě a k jejím frakcím, jako je například syrská fronta An-Nusra, či dokonce k ISIS.

Tyto vazby skutečně nelze vyloučit. Paradoxní ale je, že podobná obvinění související s napomáháním a financováním radikálně islamistických skupin se vynořila i v souvislosti se SAE a ještě více v případě Saúdské Arábie, tedy jedněch z hlavních zastánců izolace Kataru s ohledem na podporu terorismu. Tato tvrzení se ta v konečném důsledku mohou proti oběma dvěma těmto zemím obrátit.

Co na Kataru irituje nejvíce zase Egypt, je fakt, že poskytuje azyl různým islamistickým formacím navázaným na Muslimské bratrstvo. V době takzvaného Arabského jara začal Katar jeho egyptskou frakci i některé jemu další příbuzné organizace podporovat. Po volební výhře Bratrstva se s ním však egyptský armádní establishment velmi rychle dostal do křížku, což znamenalo brzký pád jeho vlády, jeho zákaz i uvěznění nejvyšších představitelů, včetně prezidenta Mursího. Do jisté míry je tak dnešní proti-katarská koalice i „kontrarevoluční“ aliancí proti řadě změn Arabského jara i proti posílení islamistů právě typu Muslimského bratrstva.

Muslimské bratrstvo je samo o sobě nepochybně rozporuplným řetězcem organizací a stran po celém Blízkém východě, ale jeho vliv na dnešní dění v regionu je často přeceňován. Nejedná se totiž o žádnou nadnárodní chobotnici, ale spíš o řadu různých uskupení či politických stran, které často už spojuje jen název, případně některé základní ideologické rysy.

Pověst Muslimského bratrstva má jisté podobné znaky s konspiračními fámami o takzvaném „mezinárodním židovském spiknutí“: lze na něj totiž svést úplně vše a není k tomu ani třeba mít nějaké hmatatelné důkazy. Dnešní Blízký východ je navíc plný konspiračních fám a politici arabských zemí se sami bohatě uchylují k jejich šíření.

Nečiní tak ovšem jen oni. Začátkem loňského roku se i náš prezident Zeman nechal slyšet, že „uprchlickou vlnu na Západ řídí Muslimské bratrstvo“. Tuto informaci Zeman převzal právě od některých arabských politiků, se kterými se setkal na svých blízkovýchodních cestách. Protikatarské sankce mohou potěšit třeba i Izrael, protože Katar poskytoval delší dobu azyl exilovému vedení Hamásu, který se až donedávna k Muslimskému bratrstvu také hlásil.