Je jich pět, vládnou jim arabští monarchové a jsou bohaté. Přitom však nechtějí přijímat syrské — tedy veskrze rovněž arabské — uprchlíky. Řeč je o Bahrajnu, Kataru, Saúdské Arábii, Kuvajtu a Spojených arabských emirátech, zemích Perského zálivu, jejichž HDP se rovná belgickému, rakouskému či irskému, a v přepočtu na obyvatele je dokonce předčí. Počet uprchlíků, které se tyto ropné monarchie uvolily přijmout, je přitom v součtu jen trojciferný — v porovnání s Evropou tedy velice malý.

Proč se tak děje? Státy Zálivu sice neratifikovaly Úmluvu o právním postavení uprchlíků OSN, a tudíž nemusejí de iure zacházet s uprchlíky stejně jako země EU, ale přesto: čím to, že syrským uprchlíkům nepomáhají alespoň srovnatelně jako Evropa?

Odpověď na vnucující se otázku hledala v posledních měsících řada analytiků. To, co zjistili, přitom nevyznívá tak jednoznačně, jak se může na prvním zamyšlení zdát.

Argumenty proti

Představitelé dotčených monarchií — politikové, jejich mluvčí nebo prorežimní novináři — hájí přístup svých zemí v zásadě třemi argumenty: za prvé principem, že pomáhat uprchlíkům je třeba zejména na místě, tedy v Sýrii a v táborech v okolních státech, což monarchie v Zálivu činí; za druhé skutečností, že náklady na život v ropných emirátech jsou daleko vyšší než v evropských zemích, a uprchlíci by tak téměř určitě živořili; a za třetí připomínkou, že města v Zálivu jsou už dnes přeplněna ekonomickými migranty, většinou Indy nebo Pákistánci, a to řádově více než města v Evropě.

Podle analytiků má každý z uvedených argumentů určitou váhu — arabské monarchie skutečně vydávají na provoz uprchlických táborů v Sýrii a okolí obdobné částky jako nejbohatší země EU. Štědře dotují také jordánské, turecké i irácké uprchlické fondy a přispívají islámským charitám. I v českých médiích se sice občas objeví zprávy typu, že Saúdská Arábie nechce pomáhat uprchlíkům, ale je ochotna zaplatit v Německu 200 mešit. Ty se však obvykle ukážou jako smyšlené.

Rovněž ceny jsou v zemích Zálivu opravdu výrazně vyšší, a to jak u spotřebních věcí, tak u dopravy nebo potravin. Arabské monarchie navíc nemají sociální systém typu welfare state a z oné stovky či dvou stovek uprchlíků, jež každá z monarchií ročně přijímá, se stávají občané třetí kategorie — lidé odkázaní zcela na charitu.

Zřejmě nejpádnější je však dle analytiků argument přelidněnosti. Země Zálivu se v poslední dekádě otevřely gastarbeiterům a dalším migrantům do té míry, že počet zahraničních rezidentů v každé z nich s výjimkou Saúdské Arábie dnes přerůstá počet občanů dané země. Například v Kataru žije už takto pětkrát více cizinců než rodilých Katařanů. Počet obyvatel Spojených arabských emirátů se zase od roku 2005 zdvojnásobil.

Připočte-li se, že Katar je velký přibližně jako Středočeský kraj, Kuvajt jako severní a střední Morava a Bahrajn jako Praha s okolím, přičemž okolí měst tvoří zejména poušť, je možné si snadno představit, do jakého prostředí by ony deseti- či statisíce uprchlíků přišly.

Relativně větší Spojené arabské emiráty přijaly v minulých letech už 150 tisíc Syřanů, kteří do země přicestovali s turistickými či pracovními vízy. A v rozlehlé, avšak nehostinné Saúdské Arábii žije dnes Syřanů více než milion.

Přes poušť, lákání a vlastní rozhodnutí

Sami analytikové z renomovaných institucí dodávají k uvedeným ještě další objektivní důvody. Směrem k Perskému zálivu by například museli utečenci prchat přes čistě pouštní oblast, v níž všechny cesty kontroluje Dáeš, tedy samozvaný Islámský stát. Syrští Arabové jsou také tradičně politicky emancipovanější než Arabové v Zálivu a tamní režimy mají logicky strach ze sil, které vyvolaly před čtyřmi lety takzvané arabské jaro.

Dále je třeba uvážit, že země v Zálivu nemohou poskytnout odbornou pomoc té části uprchlíků, která si přináší z domova psychická traumata způsobená válkou, jelikož postrádají potřebnou zdravotní infrastrukturu. A konečně — ovšem snad především — je třeba vzít v potaz vůli uprchlíků samotných, kteří spatřují šanci na lepší život pro sebe a své děti právě v Evropě, nikoliv v nesvobodných ropných monarchiích.

Arabské země v Zálivu k sobě uprchlíky ze Sýrie nezvou, nezvala je však ani žádná vláda v Evropě. S výjimkou slavného sporného výroku Angely Merkelové, že Německo nebude syrské utečence vracet, který je dosud vykládán jako pozvání, se žádné oficiální vábení nekonalo.

A když před časem OSN vyzvala k přesídlení alespoň deseti procent ze čtyř milionů utečenců z přeplněných táborů v Turecku, Libanonu a Sýrii, nabídly všechny státy světa dobrovolně místa pouze pro 1,7 procenta uprchlíků dohromady. Současná uprchlická vlna pak dorazila do Evropy sama o sobě.

Přístup států v Zálivu je dnes kritizován i z morálně-solidárního hlediska nebo z hlediska odpovědnosti — všech pět zemí zároveň podporuje a vyzbrojuje některé ze skupin v syrském konfliktu, a tak mají podíl i na důsledcích války.

Ani tato skutečnost ovšem nemění nic na vlastní situaci. Pokud se dají uprchlíci do pohybu, míří stále ve velké většině na Západ, na devadesát procent utečenců ovšem zůstává stále buď přímo v Sýrii, nebo v Turecku a okolních arabských zemích: Jordánsku, Iráku a Libanonu. Právě na tento fakt radí analytikové při hodnocení přístupu muslimských zemích k uprchlické krizi nezapomínat především.

Text vyšel původně v říjnu 2015 v Evropských rozhledech — elektronickém zpravodaji o hlavním z dění v EU, který připravuje DR pro starosty a krajské zastupitele.