Hawar stojí u sporáku v téměř nevybaveném bytě na okraji Mardinu. Místností se ozývá prskání oleje při smažení bochánků z vajíček smíchaných s moukou a petrželkou. Z topení sice kape voda, ale i když za oknem padají velké vločky sněhu, v bytě je vcelku teplo. Během posledních pár dnů se na jihu Turecka ochladilo k nule a proti všem tradicím začalo sněžit už na začátku prosince — minimálně o měsíc dříve, než tu běžně sněží.

Vděčný za svou současnou situaci Hawar vypráví, jak před třemi lety po příchodu ze Sýrie do Turecka žil týdny v rozestavěných domech kolem města. Na ubytování neměl peníze a najít práci bylo téměř nemožné.

Hawar se omlouvá a zvedá telefon. Volají mu ohledně práce na zítřek. Studoval sice na ropného inženýra v syrském Homsu, ale rok před zakončením studií začala občanská válka.

„Měli jsme zrovna psát test, když se najednou ozval tak silný výbuch, že vysklil okna ve třídě. Vyučující nám řekla, že dnes raději půjdeme domů a zkoušku napíšeme příště, “ vzpomíná pětadvacetiletý Hawar na svůj poslední den na univerzitě. Test se už nepsal. Začala válka a univerzitu obsadili povstalci. Z Homsu se tedy vrátil domů, do městeřka Eziziye v Kurdy obývané oblasti při hranicích s Tureckem.

„Měli jsme farmu, ale dva roky po sobě se přes nás přehnaly boje a z úrody nic nezbylo. Našetřené peníze rodině pomalu došly, a tak jsem se vypravil do Mardinu,“ vysvětluje, jak se před třemi lety ocitl se sedmdesáti lirami v kapse v Mardinu — tureckém městě, odkud pocházela část jeho rodiny. Někteří členové rodiny tam údajně ještě měli žít. Neměl na ně žádný kontakt, ale nakonec jej od nekonečného hledání práce a přebývání po stavbách přecejen zachránilo, když matka sehnala telefonní číslo na příbuzné. Ti jej vzali k sobě.

„Zůstal jsem u nich asi dva měsíce. Pomohli mi najít práci a já jsem se postavil na vlastní nohy,“ popisuje, jak začal pro firmu rodinného známého malovat byty a dělat drobné opravy.

Postupem času se vypracoval a začal brát zakázky bez smlouvy na sebe. Lidem se líbily jeho nástěnné malby a sádrové grafiky, a tak začali oslovovat přímo jeho. Díky tomu dnes živí sebe a k tomu rodinu, která zůstala v Sýrii. Na telefonu mi ukazuje obrázky své práce. Má talent, který se vidí málokdy. Hawar uznává, že bez něj by měl život daleko těžší.

„Turecko pro nás udělalo nejvíc ze všech zemí světa, když nám otevřelo hranice. Nechalo nás přijít a žít tu,“ říká a směje se, že když přijde policie a chce pracovní povolení, stačí říct, že je Syřan. Jinak je ale skutečnost, že pochází ze Sýrie naopak na obtíž.

„Turci vnímají Syřany asi tak nadšeně, jako vnímali v padesátých letech lidé v USA černochy,“ říká a vypráví mi příběh, jak se před několika měsíci spřátelil s místní Kurdskou dívkou. Než spolu měli jít poprvé ven, napsala mu její starší sestra, že ji se Syřanem nikam nepustí, a románek tím skončil.

„Když jsem byl v Sýrii, všichni se na mě dívali jako na Kurda. Říkal jsem, že jsem Syřan, že je to i moje země. Nikdo mě moc neposlouchal. Teď jsem odešel ze Sýrie do tureckého Kurdistánu. Všichni se tu na mě samozřejmě dívají jako na Syřana a ne jako na Kurda,“ kroutí pobaveně hlavou nad tím, že snad nikdy nenajde zemi, kde by se cítil jako doma.

I tak Hawar říká, že měl štěstí, které většina Syřanů v Turecku neměla. Obvykle lidé nacházejí práci tak, že zaměstnavatel vyhodí původního tureckého zaměstnance, který dostával ze zákona zhruba 50 lir na den (necelých 500 korun). Na jeho místo vezme pak Syřana bez pracovního povolení, který dostává na den 20 lir.

„Turci jsou naštvaní, že přicházejí o práci a Syřani tu živoří, protože nemají jinou možnost. V Turecku není dost práce pro všechny — když jeden člověk práci získá, často to znamená, že ji někdo jiný ztratí,“ popisuje.

Hawar by rád začal podnikat, nebo si našetřil na vlastní byt. Ani jedno není pro uprchlíky ze Sýrie možné. Status hosta, který zde Syřané prchající před válkou dostali, jim umožňuje v zemi přežít. Mají právo na zdravotní péči a děti mají právo na vzdělání ve školách zbudovaných v blízkosti pětadvaceti uprchlických táborů rozprostřených při hranicích se Sýrií. Co se ale týče vyhlídek do budoucna, je situace podstatně horší.