Tři slova z projevu premiéra, která zaujala, doslova uhodila do uší. V pršlavém dopoledni, kdy ti, kteří se chystali na odpolední demonstrace a manifestace, vyráběli papírové zbraně - hesla a obrazy -, aby je pak proti sobě vystrkovali ve válce symbolů, ten necharismatický člověk nás svým zoufale monotónním hlasem vyzval, možná dokonce poprosil, abychom dělali něco docela jiného, než vyráběli hesla: abychom poslouchali příběhy lidí.

Právě proto, že v zemi je strach a on o něm ví. Odpoledne se setkal s těmi, kteří lidem s příběhy pomáhají. Aby jim konečně někdo z politiků poděkoval. Hle, na chvíli se v českých zemích objevil evropský politik!

Strach máme z davu, ne z lidí s příběhy, které chceme vyslechnout. I když se nám to třeba nepodaří. Ale už teď víme, že každý bude nejspíše jiný, i když mají prý skoro všichni mobily. Výzva premiérova je výzvou proti strachu, který narůstá s každým paušalizováním: a jak jsou všichni dobře oblečení! A dobře živení! A mladí a při síle! Změřit jim tak testosteron…

Později odpoledne jiný projev, dramaticky pronášený, plný abstrakt, odborných anglických termínů a českých vykřičníků. Samá silná, paušalizující slova. Spíše vykřikovaná než vyslovovaná. Žádné slovo v tom projevu není tak obyčejné jako třeba slovo příběh. Samá taková, který by se slušelo psát s velkými písmeny: národ, můj národ.

Národ a ti, kteří s ním manipulují, ačkoli ničemu nerozumějí…, národ, který je můj a já, který jsem jeho. Národ a já tak najednou splývají. My, národ, bychom tu nebyli — oni. Oni, ti, kteří tu na mne loni řvali (a už jsme zařídili, aby se sem nedostali). Bez nich by řečníkův národ nebyl k uvěření. Hle, jeden z vůdců, jakých se dnes vystrašená Evropa chystá nabízet desítky.

Ti dva řečníci, to byli/jsou vůdcové jedné a téže strany? Co je to za stranu? A co její dnešní ministr vnitra? Naslouchá také příběhům lidí? Proto si je obežene žiletkovými stěnami, aby je lépe slyšel?

Jistě, nic mi do toho není, ale přece jen: ta strana možná nevyhraje příští volby. Měla by však i proto dbát své hlavní, vlajkové cti, své nejdelší, nejlepší a nejvěrohodnější tradice evropského socialismu: solidarity se slabšími.