Před všemi českými humanisty teď stojí velká výzva, která je součástí civilizační krize i humanistického vzepětí posledních měsíců: prosadit zrušení detencí. Jistěže to nebude snadné, ale lidskost, bratrství a soucit nikdy nekráčely po snadných stezkách. Je to — podle všech podstatných vnějších atributů — demokratický stát, náš stát, který se záludně a účelově dopouští systematického porušování lidských práv běženců. O to je velká výzva těchto dnů naléhavější.

Zadržování tranzitujících uprchlíků ve věznicích, vyhýbavě nazývaných detencemi, bylo od počátku nezákonné, nelogické, nepřesvědčivé a hlavně nelidské. Proudem uprchlíků byly zaskočeny všechny země, přes které začaly nekonečné davy válečných vyhnanců procházet. Většina států ale dříve či později dala přednost lidskosti před právními předpisy, na které se státy vždy umějí dobře vymlouvat, když chtějí.

Ze všech evropských států, jimiž migrační trasy procházejí nebo se jich jen dotkly, pouze Česká republika uprchlíky vězní, ačkoliv tolikrát zmiňované a u nás alibisticky zneužívané nařízení Evropského parlamentu a Rady EU známé jako Dublin III platí ve všech státech Evropské unie (a prostřednictvím sítě readmisních dohod obdobně také v nečlenských státech bývalé Jugoslávie), čili po celé migrační trase na evropském území včetně ostrovů.

Neboli: kdyby každý stát měl tolik zlé vůle jako Česká republika, uprchlíky by věznili ve všech státech evropské migrační trasy. A proč nevězní? Inu především proto, že očividně chápou Nařízení (Dublin III) — zejména v podmínkách současné velké uprchlické vlny — zcela jinak, než jak jej zlovolně vykládá české ministerstvo vnitra. Nesčetněkrát opakované tvrzení, že uprchlíky musíme zadržovat právě kvůli tomuto nařízení EU, je lživé.

Uprchlíky zadržuje zlá vůle. Od okamžiku, kdy Německo začalo přijímat všechny uprchlíky, kteří překročili jeho hranice, převzalo na sebe právě v souladu s tímto nařízením z vlastního rozhodnutí závazek posoudit u běženců žádost o mezinárodní ochranu, i když není státem příslušným podle kritérií uvedených v Nařízení (stále míněn Dublin III). Od toho okamžiku se bez další potřebné argumentace stalo zadržování v detencích nejen věcně, ale i mezinárodněprávně neobhajitelné, pomineme-li už zmiňovanou nezákonnost zabudovanou v samotném českém systému detenčního zadržování, spočívající především v nepřípustném hromadném aplikování paušální obavy z vážného nebezpečí útěku běžence. Od té chvíle se Česká republika nemůže na Dublin III vymlouvat a dělat z něj záminku pro svůj nezákonný postup.