Před všemi českými humanisty teď stojí velká výzva, která je součástí civilizační krize i humanistického vzepětí posledních měsíců: prosadit zrušení detencí. Jistěže to nebude snadné, ale lidskost, bratrství a soucit nikdy nekráčely po snadných stezkách. Je to — podle všech podstatných vnějších atributů — demokratický stát, náš stát, který se záludně a účelově dopouští systematického porušování lidských práv běženců. O to je velká výzva těchto dnů naléhavější.

Zadržování tranzitujících uprchlíků ve věznicích, vyhýbavě nazývaných detencemi, bylo od počátku nezákonné, nelogické, nepřesvědčivé a hlavně nelidské. Proudem uprchlíků byly zaskočeny všechny země, přes které začaly nekonečné davy válečných vyhnanců procházet. Většina států ale dříve či později dala přednost lidskosti před právními předpisy, na které se státy vždy umějí dobře vymlouvat, když chtějí.

Ze všech evropských států, jimiž migrační trasy procházejí nebo se jich jen dotkly, pouze Česká republika uprchlíky vězní, ačkoliv tolikrát zmiňované a u nás alibisticky zneužívané nařízení Evropského parlamentu a Rady EU známé jako Dublin III platí ve všech státech Evropské unie (a prostřednictvím sítě readmisních dohod obdobně také v nečlenských státech bývalé Jugoslávie), čili po celé migrační trase na evropském území včetně ostrovů.

Neboli: kdyby každý stát měl tolik zlé vůle jako Česká republika, uprchlíky by věznili ve všech státech evropské migrační trasy. A proč nevězní? Inu především proto, že očividně chápou Nařízení (Dublin III) — zejména v podmínkách současné velké uprchlické vlny — zcela jinak, než jak jej zlovolně vykládá české ministerstvo vnitra. Nesčetněkrát opakované tvrzení, že uprchlíky musíme zadržovat právě kvůli tomuto nařízení EU, je lživé.

Uprchlíky zadržuje zlá vůle. Od okamžiku, kdy Německo začalo přijímat všechny uprchlíky, kteří překročili jeho hranice, převzalo na sebe právě v souladu s tímto nařízením z vlastního rozhodnutí závazek posoudit u běženců žádost o mezinárodní ochranu, i když není státem příslušným podle kritérií uvedených v Nařízení (stále míněn Dublin III). Od toho okamžiku se bez další potřebné argumentace stalo zadržování v detencích nejen věcně, ale i mezinárodněprávně neobhajitelné, pomineme-li už zmiňovanou nezákonnost zabudovanou v samotném českém systému detenčního zadržování, spočívající především v nepřípustném hromadném aplikování paušální obavy z vážného nebezpečí útěku běžence. Od té chvíle se Česká republika nemůže na Dublin III vymlouvat a dělat z něj záminku pro svůj nezákonný postup.

↗

Uprchlíky u nás zadržuje především zlá vůle. Repro DR

Víme, o co jde. Česká republika se rozhodla stát se pro uprchlíky obávaným a extrémně nevlídným státem, kterému se budou vyhýbat. A to za cenu porušování práva (obava z vážného nebezpečí útěku cizince, kterého stát zamýšlí vrátit, musí být doložena u každého jednotlivce zvlášť, a to přezkoumatelným výčtem okolností, které se týkají jeho osoby, chování a osobních poměrů), za cenu porušování civilizačních norem (věznění dětí a celých rodin), za cenu četných lží a manipulací. Za cenu poškození vztahů se státy nejvíce zasaženými příchodem běženců, za cenu podlomení svých vyjednávacích pozic v rámci Evropské unie.

Určitá část vrcholné české politické elity nadbíhá lecjakým odpudivým protihumanistickým náladám v české společnosti, vybuzeným provokatéry, kteří by se rádi sami politiky stali, a to bez ohledu na pověst vlastní země, bez ohledu na hrozící újmu na bezbranných lidech, využívajících odvěkého a všeobecně platného práva na ochranu po útěku z vlastní země.

Nadbíhajícím a podléhajícím politikům je třeba opakovat, že ani pravda, ani právo, ba ani blízká budoucnost nejsou na jejich straně. Oportunismu se v českém prostředí tradičně dobře daří, takže se nedivme, že ovládl ty, jejichž osobnostní mravní základ je plytký, jejichž vzdělání je jen nakupením neuspořádaných jednotlivých znalostí a páteř jejich hodnotového systému je z materiálu, který se jmenuje želé.

Události posledních týdnů docela přesně dokládají, že odpovědní činitelé ministerstva vnitra jsou si všech aspektů nezákonnosti detenčního věznění uprchlíků velice dobře vědomi. Po prohlášení vysokého komisaře OSN pro lidská práva Zajda Raada Husajna z dvaadvacátého října, který kritizoval Českou republiku mimo jiné právě za systematické (ani náhodné, ani osamocené) porušování lidských práv běženců a za jejich umisťování v detencích v ponižujících podmínkách, došlo k rychlému poklesu počtu zadržovaných cizinců.

Zdálo se dokonce, že rychlé propuštění může pokračovat a že touto tichou cestou by mohly být detence zrušeny dříve, než vysoký komisař OSN stačí Českou republiku navštívit. Jenže právě překotné snižování počtu zadržených situaci zdramatizovalo. Noční převoz skupiny přibližně čtyřiceti zadržovaných uprchlíků z tábora v Drahonicích na dosud nezjištěné místo (v noci z pondělí na úterý v tomto týdnu) vyvolal mezi zbylými zadržovanými obavu, že se v případě nočního transportu mohlo jednat o navrácení jejich druhů do země původu. Proto se sami začali obávat, že by mohli být navráceni zpět do svých zemí a v zoufalé snaze o protest a odpor zahájili hladovku. Jejich působivé prohlášení jen dokládá hloubku jejich beznaděje a také zvůli, jaké jsou prodlužovaným bezdůvodným vězněním vystaveni.

↗

Události posledních týdnů docela přesně dokládají, že odpovědní činitelé ministerstva vnitra jsou si všech aspektů nezákonnosti detenčního věznění uprchlíků velice dobře vědomi. Foto Sociální odbor Libereckého kraje

Tito běženci, nepochybně alespoň jejich většina, se nakonec v některé z evropských zemí usadí. Budou našimi blízkými sousedy. Jaký vztah budou mít k naší zemi? K zemi, která jim jako jediná na jejich riskantní a trýznivé pouti do vlídných zemí bez chaosu a válek vzala měsíce jejich života. S trapnou, avšak vehementně šířenou lží, že přece porušili zákon, jako by bylo v kterékoliv demokratické zemi světa možné zbavit člověka svobody jen pro podezření z přestupku!

Nebýt dobrovolníků a jejich obětavého nasazení, soucitu a akceschopnosti, nebyl by na roli naší země v uprchlické krizi pěkný pohled. Naštěstí se většina uprchlíků na závěr svého pobytu u nás setká právě s dobrovolníky.

Detenční zadržování není jakousi projekcí neutrálních právních norem. Naopak, je byrokratickou verzí té nenávisti, kterou čítáme v internetových diskusích a ve veřejných vystoupeních ambiciózních provokatérů. Můžeme, ba měli bychom umět pochopit strach, který mnozí lidé cítí v zahlcení televizními záběry přicházejících zástupů z válečných zón či nefunkčních států. Nemůžeme však pochopit a nesmíme přijmout nenávist, která by ráda vrátila lidství o staletí zpět, před velkou civilizační pouť, kterou naši předkové za velkých obětí dokázali ujít.

Proti jazyku nenávisti máme mocnou zbraň: jazyk lidskosti, v němž je obsažena univerzalita lidských práv a důstojnost všech, kteří jsou součástí lidského společenství. Nebojme se o lidských právech běženců mluvit jako o samozřejmé a nezpochybnitelné součásti českého právního řádu, navzdory všem, kteří by rádi přiznávali lidská práva jen těm, kteří vypadají jako oni sami.

Věřím, že společnými silami dokážeme vytvořit tlak, který povede ke zrušení detencí. A také k otevření humanitárního koridoru pro ty běžence, kteří přece jen zvolí trasu přes české území. Je to proveditelné. Právně, technicky i organizačně.

Trvat na tom, že naše země je součástí civilizovaného světa a moderní Evropy, a že se podle toho také musí chovat, je ostatně největší službou, kterou můžeme svému státu dát. Každý jednotlivý hlas je v této věci důležitý. Je totiž také skoro jisté, že právě podle našich nynějších postojů k právům uprchlíků a podle naší empatie k jejich osudům a potřebám nás jednou budou posuzovat ti, kteří přijdou po nás.