↗

Na osobní rovině mohu říct, že jsem za svých deset let s Iniciativou Hlavák nesmírně vděčná. S čistým svědomím mohu potvrdit, že během směn jsem byla svědkem toho nejlepšího z lidství — ze strany lidí na útěku, dobrovolnic a dobrovolníků, ale i spontánně zapojujících se kolemjdoucích či spolupracujících organizací. Foto archiv autorky

Ve středu 3. září uplynulo deset let od vzniku Iniciativy Hlavák, která poskytuje humanitární a informační podporu lidem na útěku přicházejícím na pražské Hlavní nádraží. Ze svépomocně organizované skupiny přátel, kteří rozdávali základní pomoc v igelitových taškách, vznikla širší komunita. Za dobu svého fungování poskytla jídlo, oblečení, jednorázový nocleh, zprostředkovala lékařskou péči a další podporu desetitisícům lidí na útěku.

Společně jsme se učili, jak svoji pomoc systematizovat, aby byla udržitelná i v dobách, kdy téma migrace tolik nepřitahuje pozornost veřejnosti. Jak poskytovat soustavnou podporu, aniž by dobrovolníci byli vyčerpáni? Jak naslouchat diasporám a zajistit, aby na ně nepřepadala nepřiměřená zátěž?

Učili jsme se také, jak balancovat mezi nejasnou a často rozpornou rolí, kdy jako poskytovatelé pomoci potřebujeme být v kontaktu s klíčovými institucemi a zároveň jsme nezřídka svědky diskriminace a systémového rasismu, proti němuž se chceme veřejně ozývat.

Mezi naše úspěchy patří například spolupráce na otevření dočasné noclehárny provozované Centrem sociálních služeb, která byla dostupná i pro uprchlíky bez dokladů — ve střední a východní Evropě vzácný, ne-li bezprecedentní krok. Za sebou máme také řadu protestních akcí, zejména proti různým podobám systémového rasismu.