Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku (SDEU) na konci července jasně vymezil hranice snění evropských politiků o rychlém odmítání azylových žádostí a o přehazování odpovědnosti států EU za procesování azylových žádostí na jednotlivé země.

Šlo konkrétně o případ dvou uprchlíků z Bangladéše, kteří si stěžovali na neoprávněné přemístění z Itálie do „inovativního“ azylového centra pro pouze muže, provozovaného italskými úředníky v Albánii. Soudní dvůr EU suše konstatoval, že aby země původu mohla být považována za bezpečnou, musí být bezpečná pro všechny obyvatele dané země, a to na základě otevřených a veřejně dostupných informační zdrojů. Itálie tedy tyto uprchlíky přemístila do Albánie neoprávněně.

Rozsudek SDEU vyvolal vlnu nevole zejména v zemích, které vehementně prosazují takzvaná inovativní řešení v migraci, spočívající v přehazování vlastní odpovědnosti za ochranu uprchlíků na v podstatě kterýkoli stát, který se nechá uplatit a přemluvit, aby se stal skladištěm uprchlíků pro Evropany. Lze si totiž stěží představit, že justice přimhouří obě oči a strpí, aby takzvané bezpečné třetí země (safe third countries), které by podobnou migrační dohodu s EU podepsaly, nemusely ve skutečnosti tento standard bezpečnosti a otevřenosti dodržovat.

Italská premiérka Giorgia Meloniová obratem rozsudek SDEU zkritizovala jako nepřípustné vměšování justice do odpovědnosti politiků. Zřejmě si neuvědomila, že justice řeší případy, které k ní dorazí, a prostě jen chrání právo a zcela správně vychází z ústavní a unijní přednosti mezinárodního a evropského práva nad právem národním. Jinak by si totiž třeba Orbán nebo Fico mohli prosadit do právního řádu jakýkoli protiprávní a korupční nesmysl.

Přednost mezinárodního a unijního práva platí v ústavních pořádcích napříč zeměmi EU včetně Itálie nebo České republiky. Mimochodem, čeští úředníci a odpovědný ministr tuto skutečnost již déle než dva roky ignorují, když protiprávně odmítají žádosti ukrajinských uprchlíků o dočasnou ochranu v ČR, pokud byli kdykoli registrováni k ochraně v jiné zemi Evropské unie. Takový postup je jasně v rozporu s právem EU, ale českým úředníkům a politikům se evropský předpis zkrátka nelíbí, a tak se rozhodli právo obcházet a na soudech stále dokola prohrávat. Jen v Organizaci pro pomoc uprchlíkům jsme vyhráli takových soudních sporů mnoho desítek.

Italská vláda tak daleko v porušování práva zatím nešla a stále se snaží status center v Albánii nějak upravovat. Když s tímto nápadem Georgia Meloniová několikrát narazila u soudů, z center pro žadatele o azyl se obratem stala návratová centra pro odmítnuté žadatele o azyl. Časem možná zmizí jakákoli zmínka o azylu, až nějaký příští soud zjistí, že návrat byť i odmítnutého žadatele o azyl například do Súdánu vážně není bezpečný. Raději stranou pozornosti inovátorů zůstává zjištění výzkumu Univerzity v Bari, že jeden den provozu italského centra v albánském Gjaderu a Shengjinu stojí 114 tisíc eur a zřízení jednoho lůžka v těchto detencích vychází na pěkných 150 tisíc eur.

Lídři skupiny zemí EU ve své snaze zbavit se odpovědnosti za uprchlíky přesto neutuchají. Aktuálně stojí v čele podobných snah dánský ministr pro imigraci Kaare Dybvad Bek. Ten na červencovém neformálním summitu EU v Kodani opět plédoval za návratová centra či procesní azylová centra ve třetích zemích. A to poté, co se těmto zastáncům politiky tvrdé linie v EU podařilo zrušit v budoucí úpravě k Migračnímu paktu takzvané kritérium jakéhokoli spojení uprchlíka s danou třetí zemí, třeba že danou zemí projížděl. Žádné země, ochotné stát se tímto skladištěm uprchlíků pro Evropu, tento dánský vizionář nejmenoval, ale hromada evropských peněz pro sebe a svou rodinu jistě nějakého diktátora ve Rwandě nebo v severní Africe k podobnému experimentu přesvědčí.

Nepřesvědčí však soudní orgány v jednotlivých zemích EU ani soudní orgány celoevropské, tedy Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku a Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. I na ten si skupina devíti zemí — v žádné z těchto nehumánních aktivit samozřejmě nechybí Česká republika, Itálie a Dánsko — stěžovala v otevřeném dopise z května tohoto roku. V něm kritizovala soud ve Štrasburku v přístupu k migraci a žádala jej o novou a otevřenou diskusi o interpretaci textu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1951.

Zvlášť v dnešní rozbouřené době právního ignoranta Trumpa, agresivního Ruska, genocidního Izraele nebo zapomenuté katastrofy Súdánu by se měli politici mít na pozoru před trefováním se do soudů, ne-li rovnou ignorováním jejich rozsudků. Naopak měli by velmi důsledně hájit právní stát, humanismus a univerzální lidská práva obsažená v ústavním pořádku, v úmluvách mezinárodního společenství a v základních smlouvách Evropské unie. A možná si také uvědomit, že migraci nelze zastavit — jen ji dobře nebo špatně řídit.