Asi se shodneme, že právo je lepší než bezpráví, chaos nebo násilí. Platí to ve vztazích mezi lidmi a platí to také ve vztazích mezi státy. Ty totiž primárně reguluje mezinárodní právo veřejné s velmi dlouhým vývojem a se zřetelnou dynamikou vždy po tragických konfliktech typu druhé světové války.

Veřejné mezinárodní právo cílí k zajištění mírového soužití a rozvoji mezinárodního společenství. A právě v éře zdánlivého soumraku globalizace a mocenské rozpínavosti Ruska, Číny nebo Ameriky bychom měli my, Evropané, velmi důsledně právo před bezprávím bránit a s ním také bránit oběti tohoto bezpráví.

V březnu tohoto roku tak v ojedinělém apelu učinilo sedmasedmdesát německy mluvících expertů na mezinárodní právo, kteří se obrátili na německou vládu s požadavkem, aby dbala principů mezinárodního práva, konkrétně s poukazem na tři oblasti: respektování zatykače Mezinárodního trestního tribunálu na Benjamina Netanyahua, respektování mezinárodního práva v azylové politice a respektování mezinárodního práva při vyjednávání o ukončení ruské agrese vůči Ukrajině

Mezi signatáři apelu jsou doslova ikony německojazyčného světa mezinárodního práva jako bývalý soudce Mezinárodního soudního dvora Bruno Simma, bývalý soudce německého ústavního soudu Andreas Paulus, bývalý soudce Zvláštního tribunálu pro válečné zločiny v Kosovu Kai Ambus, Kay Hailbronner a sedmdesát tři dalších právních kapacit a legend.

Základní slabinou mezinárodního práva je bohužel skutečnost, že toto právo se velmi složitě vymáhá, respektive při porušení právní normy sankce nepřicházejí vůbec nebo velmi pozdě. Jestliže klasická právní norma obsahuje hypotézu (když), dispozici (tak) a sankci (jinak) a právní stát, se svou policií, prokuraturou, soudy a věznicemi, zpravidla zajistí její dodržení, mezinárodní právo se svými tradičními sankcemi za porušení práva jako jsou represálie, retorze, protiopatření, svépomoc či obecně sankce, je vždy v nevýhodě.

Důkazem jsou robustní sankce vůči režimu zločince Putina nebo mnohaleté sankce vůči Íránu či Kubě. Dotčené země časem vlivem sankcí zchudnou, to však autokratům v jejich čele nevadí, protože mezitím oni a jejich rodina zázračně zbohatnou a ukryjí své majetky v zahraničí, nejraději ve Švýcarsku. Sankční nedostatečnost a zdánlivá beztrestnost se bohužel týká také regionálního mezinárodního práva v našem prostoru — práva Evropské unie.

Orbán a Fico se při impotenci národních soudů mohou stále hřát na výsluní, okrádat daňové poplatníky. Po nějakých pěti až deseti letech od porušení práva totiž možná z Bruselu přijde pokuta či pozastavení výplata unijních peněz. A o své nadřazenosti nad jakýmkoli právem či soudem je také skálopevně přesvědčen Donald Trump.

Evropa selhává

Právě nyní je nutné, aby se Evropa ujala hlavní role při obraně mezinárodního práva, mezinárodních institucí a mezinárodního pořádku. Je třeba důsledně trvat na dodržování mezinárodních smluv na ochranu lidských práv, důsledně se vymezovat vůči porušování práva a chránit oběti represí ze strany mocných. To je ostatně i jeden z hlavních úkolů právníků a institucí typu Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU).

Připomínat je třeba také základní pravidlo vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva v českém ústavním pořádku: Schválená mezinárodní smlouva má přednost před národním právem. Pravidlo platné také v kontextu práva unijního.

Příklady selhávání mezinárodního práva u nás Evropanů uvádí zmíněná deklarace německých právních expertů:

Izrael za sedmnáct měsíců genocidy v Gaze zavraždil nejméně 15613 palestinských dětí, celkových obětí izraelské „protiteroristické operace“ je podle Reuters více než 50 tisíc. Minulý týden se podařilo z písku vyhrabat těla patnácti zdravotníků z Gazy, které Izraelci spoutali a zavraždili neozbrojené jednoho po druhém.

Izraelské lži o tom, že se chovali podezřele a byli neosvětleni, byly vyvráceny video a audiozáznamy tohoto masakru — auta byla osvětlena, se znaky záchranářů a k zadržení a zavraždění mediků došlo ještě před setměním. Česká republika, plná ústa Havla a Masaryka, už rok a půl k útrapám dvou miliónu civilistů v Gaze mlčí a ministr Lipavský hlasuje s Izraelem, kdekoli je to možné.

Mezinárodní uprchlické právo se otřásá v základech nejméně posledních dekádu. Evropské státy mnohde na hranicích v rozporu s Ženevskou úmluvou a zásadou obyčejového mezinárodního práva non-refoulement uprchlíky vracejí. Evropská komise a evropská sedmadvacítka v duchu hesla cizinec není našinec mlčí, v horším případě, jako třeba tom českém, tomuto bezpráví, bití a okrádání rodin uprchlíků na hranicích někde v Makedonii „solidárně pomáhá“.

Schválený Migrační pakt EU je z právního pohledu nikoli na hranici, ale daleko za hranicí mezinárodního práva — fikce ne-vstupu na území, schválené věznění v detencích i pro malé děti (usilovně prosazované českým ministerstvem vnitra) prostě ve světle Ženevské úmluvy a Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neobstojí.

Právo je nedělitelné

Evropským státům je však i toto málo a některé země nyní narychlo schvalují ještě horší, zjevně neústavní a s mezinárodním právem rozporné azylové předpisy. Ty umožní odmítnout vstup v podstatě kterémukoli uprchlíkovi, případně zavřít za mříže z mnoha a mnoha důvodů de facto každého žadatele o azyl. Takové předpisy přijalo v poslední době Polsko a Finsko, Česká republika se překotně přidává a vládní koalice se snaží narychlo protlačit již v prvním čtení podobný právní paskvil s odkazem na povinnou implementaci Migračního paktu EU.

Ostatně s dodržováním rozsudků evropských soudů nebo Nejvyššího správního soudu mají čeští úředníci mnohaletý problém a ani náš proevropský a aktivní ministr vnitra Rakušan (STAN) nesebral odvahu vlastní úřednictvo za tuto svévoli sankcionovat.

Také poslední apel německy mluvících právníků je velmi relevantní. Odměnit agresora tím, že mu ukradené území v zájmu „míru“ ponecháme a nad mnoha tisícovkami mrtvých ukrajinských civilistů zavřeme obě oči, je z hlediska mezinárodního práva nepřípustné. Příště totiž přimhouří obě oči politik ve Francii či USA, až podobný vývoj dějin dorazí k nám.

Jako právníci v nevládním sektoru máme svou roli jasně vymezenou — chránit oběti porušování mezinárodního práva před úřady a před soudy, tyto kauzy vyhrávat, medializovat a stále dokola zdůrazňovat univerzalitu lidských práv a mezinárodního práva. V Organizaci pro pomoc uprchlíkům se nám to ostatně stále daří velmi dobře.

Právo před bezprávím by ovšem měl bránit každý z nás, představitelé státu na prvním místě. Ti by však měli navíc trvale připomínat naše vlastní závazky vůči mezinárodnímu právu a spojovat se v obraně před sílícími diktátory a autokraty.