Asi se shodneme, že právo je lepší než bezpráví, chaos nebo násilí. Platí to ve vztazích mezi lidmi a platí to také ve vztazích mezi státy. Ty totiž primárně reguluje mezinárodní právo veřejné s velmi dlouhým vývojem a se zřetelnou dynamikou vždy po tragických konfliktech typu druhé světové války.

Veřejné mezinárodní právo cílí k zajištění mírového soužití a rozvoji mezinárodního společenství. A právě v éře zdánlivého soumraku globalizace a mocenské rozpínavosti Ruska, Číny nebo Ameriky bychom měli my, Evropané, velmi důsledně právo před bezprávím bránit a s ním také bránit oběti tohoto bezpráví.

V březnu tohoto roku tak v ojedinělém apelu učinilo sedmasedmdesát německy mluvících expertů na mezinárodní právo, kteří se obrátili na německou vládu s požadavkem, aby dbala principů mezinárodního práva, konkrétně s poukazem na tři oblasti: respektování zatykače Mezinárodního trestního tribunálu na Benjamina Netanjahua, respektování mezinárodního práva v azylové politice a respektování mezinárodního práva při vyjednávání o ukončení ruské agrese vůči Ukrajině.

Mezi signatáři apelu jsou doslova ikony německojazyčného světa mezinárodního práva jako bývalý soudce Mezinárodního soudního dvora Bruno Simma, bývalý soudce německého ústavního soudu Andreas Paulus, bývalý soudce Zvláštního tribunálu pro válečné zločiny v Kosovu Kai Ambus, Kay Hailbronner a sedmdesát tři dalších právních kapacit a legend.

Základní slabinou mezinárodního práva je bohužel skutečnost, že toto právo se velmi složitě vymáhá, respektive při porušení právní normy sankce nepřicházejí vůbec nebo velmi pozdě. Jestliže klasická právní norma obsahuje hypotézu (když), dispozici (tak) a sankci (jinak) a právní stát, se svou policií, prokuraturou, soudy a věznicemi, zpravidla zajistí její dodržení, mezinárodní právo se svými tradičními sankcemi za porušení práva jako jsou represálie, retorze, protiopatření, svépomoc či obecně sankce, je vždy v nevýhodě.