Nad památníkem genocidy ve Srebrenici zapadá slunce, ale na pohled idylické místo posledního odpočinku v sobě ukrývá děsivou historii. Jsou zde uloženy pozůstatky bosenských muslimů, brutálně zavražděných v červenci roku 1995 srbskými vojáky pod velením později odsouzeného válečného zločince Ratka Mladiče.

Stojím uprostřed pláně plné náhrobních kamenů, obklopuje mě hluboké ticho. V těchto hrobech leží těla mužů a chlapců, které srbští vojáci oddělili od žen a jednoho po druhém postříleli.

V groteskní snaze zakrýt své zločiny Srbové těla zavražděných narychlo házeli do masových hrobů, takže se stávalo, že těla zabitých byla rozptýlena na více míst. Některé zdejší hroby tak v sobě ukrývají jen část pozůstatků zemřelého.

Jedenáctého července loňského roku bylo při uctění památky genocidy ve Srebrenici pohřbeno čtrnáct dalších lidí. Identifikovat se podařilo i jedenáct dalších souborů ostatků, ale bosensko-hercegovinský Institut pro pohřešované osoby čekal na schválení od pozůstalých. Rodiny často doufají, že se podaří nalézt více ostatků, než své nejbližší pochovají.

Návštěva památníku genocidy ve Srebrenici ve mně zanechala hluboký dojem, podtrhovala totiž selhání mezinárodního společenství dodržet závazek „nikdy více“. Holokaust měl sloužit jako důrazné memento, kam až může vést nespoutaná nenávist, jenže pozdější historie takových opakovaných pochybení ukazuje celou řadu.

Každý rok se 11. července scházejí přeživší, pozůstalí a lidé z celého světa, aby uctili památku více než osmi tisíc bosenských muslimů zavražděných ve Srebrenici. Pietní připomínka masakrů není jen poctou obětem, ale také naléhavou připomínkou hrůz etnického násilí a apelem na to, abychom zůstávali ostražití před projevy nenávisti a nesnášenlivosti.

Válka v Bosně a Hercegovině bývá považována za nejhorší konflikt v Evropě od konce druhé světové války a Srebrenica za poskvrnu našeho společenství, které připustilo, aby se na evropské půdě znovu odehrála genocida. Mezinárodním soudům trvalo roky, než se jim podařilo postavit pachatele před spravedlnost, a reakci mezinárodního společenství mnozí kritizují za to, že přišla příliš pozdě.

Nikdy více?

Genocida v Bosně trvala téměř čtyři roky a mezinárodní společenství za celou dobu nehnulo prstem, aby násilí zastavilo. Závazek „nikdy více“, předsevzetí zabránit jakékoli budoucí genocidě, jako by představoval příliš vysoký nárok. Někdy si říkám, jestli je toto heslo opravdu míněno univerzálně, nebo je jeho uplatnění spíše selektivní.

Zatímco se v tichosti zastavujeme, abychom uctili památku zavražděných během genocidy ve Srebrenici, odehrává se dva tisíce kilometrů odtud jiná strašlivá tragédie — genocida v Gaze, jež má své kořeny v dekády trvající okupaci Palestiny. Tato skutečnost zůstává často ve stínu, místo toho se západní političtí představitelé soustřeďují na události sedmého října, kdy Hamás podnikl svůj útočný vpád do Izraele.

Západ často přičítá vinu Palestincům, přičemž přehlíží historický kontext jejich utrpení, které začalo v době britské imperiální nadvlády a Balfourovy deklarace. Disproporční brutalitu, s níž Izrael v Gaze postupuje, západní političtí vůdci nepovažují za genocidu, naopak k ní mlčí, a stávají se tak jejími spolupachateli.

Pod vládou premiéra Benjamina Netanjahua útočí izraelské vojenské síly na civilisty, zabíjejí i pacienty v nemocnicích a označují je za členy Hamásu, místo aby připustili, že se jedná o civilisty a lidské bytosti.

Právní zástupce Izraele u Mezinárodního soudního dvora Tal Becker obhajoval stanovisko své země proti žalobě vznesené Jihoafrickou republikou s tím, že pojem „genocida“ by se neměl zneužívat. Argumentoval, že toto označení původně vzniklo pro popsání zvěrstev holokaustu. Mluvit v případě jednání Izraele o genocidě prý znamená podkopat význam tohoto pojmu a záměr, s nímž vznikl — totiž předejít takovým hrůzám, jako byl právě holokaust.

Není příliš překvapivé, že izraelští představitelé zaujímají kontroverzní postoje k jiným genocidám než k holokaustu. Izraelský velvyslanec v Srbsku Jahel Vilan se nechal slyšet, že označení masového vraždění ve Srebrenici za genocidu „zlehčuje význam tohoto pojmu“.

Tato perspektiva odráží širší tendenci vyhrazovat označení „genocida“ pro holokaust a zpochybňovat uznání jiných masových zločinů — navzdory tomu, že masakr ve Srebrenici prohlásil v roce 2004 za genocidu Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní soudní dvůr shledal Srbsko vinným z toho, že této genocidě nezabránilo.

Pokrytectví Západu

Mnozí upozorňují, že závazek mezinárodního společenství „nikdy více“ bývá uplatňován selektivně, nikoli jako univerzálně platná zásada. To se ukazuje při bližším pohledu na různé případy hromadného násilí v posledních desetiletích a na to, jak na ně mezinárodní společenství reagovalo — případně nereagovalo.

Jako příklad lze uvést masakr osmi set tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů ve Rwandě, kdy mezinárodní společenství navzdory varováním a zprávám o eskalaci násilností nezasáhlo včas, aby genocidě zabránilo. Je-li skutečně smyslem principu „nikdy více“ nedopustit, aby se strašná historie holokaustu opakovala, je případ Rwandy zjevným selháním — a dalšího selhání jsme svědky dnes v Gaze, kde Izrael vyvražďuje Palestince a ničí jejich kulturní dědictví tak, aby zmizely veškeré stopy jejich přítomnosti v jejich vlastní zemi.

Rozsah a charakter mezinárodních intervencí obvykle diktují národní zájmy a geopolitické aliance. Státy mají sklon zasáhnout nebo naopak zůstat stranou podle toho, v čem spatřují své strategické zájmy. V případě Bosny, země s muslimskou většinou, většina států v devadesátých letech utrpení jejích obyvatel jednoduše přehlížela. Zdálo se, že prioritou je spíše rozdělení Bosny než ukončení krveprolití. Něco podobného se dnes odehrává v Gaze.

Holokaust se stal jakýmsi rámcem pro to, jakým způsobem se k pojmu genocida vztahovat, avšak následné případy masového zabíjení odhalují výrazné nedostatky v uplatnění principu „nikdy více“. Disproporční reakce na pozdější případy hromadných masakrů ukazují, že strategické, ekonomické a politické faktory často zastíní univerzální morální imperativ, jímž je povinnost zabránit genocidě všemi dostupnými prostředky a potrestat její pachatele.

V Gaze utrpěla věrohodnost Západu zásadní trhlinu. Západní země už nikdy více nebudou mít morální autoritu, aby mohly odsuzovat porušování lidských práv kdekoli na světě — všechny totiž selhaly a trestuhodně mlčely, zatímco se na našich obrazovkách promítaly obrazy zvěrstev. Toto pokrytectví vrhá stín pochybnosti na samotné principy spravedlnosti a humanismu, k nimž se Západ alespoň naoko hlásí.

Genocida ve Srebrenici je trýznivou připomínkou krutosti, jíž jsou lidé schopni, a katastrofických důsledků nenávisti a nesnášenlivosti. Když se dnes v myšlenkách vracíme k tragédii, která se odehrála v červenci roku 1995, uctíváme památku více než osmi tisíc bosenských mužů a chlapců, kteří tu přišli o život.

Tato temná kapitola dějin nám naléhavě připomíná, jak důležité je dbát na dodržování lidských práv a zabránit opakování podobných zvěrstev v budoucnu. Pokud budeme udržovat povědomí o minulosti, vzdělávat se a usilovat o spravedlnost, snad nám to pomůže vytvořit svět, ve kterém se tyto hrůzy nebudou opakovat. Odkaz srebrenické genocidy nechť slouží jako výzva k činům, které budou formovat spravedlivější a citlivější svět — nikoli svět, který pasivně přihlíží, zatímco jsou Palestinci vyhlazováni.

Z anglického originálu War on Gaza: Did we learn nothing from the Srebrenica genocide, vydaného v roce 2024 serverem Middle East Eye a upraveného s ohledem na časový odstup od publikace originálu, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.