Letos 11. července uběhlo osmadvacet let od masakru ve Srebrenici. Ten představoval nejbrutálnější fázi genocidy, již spáchaly bosenskosrbské ozbrojené síly v letech 1992 až 1995.

Za podpory srbského režimu zaútočily na jaře 1992 bosenskosrbské povstalecké jednotky na legitimní a mezinárodně uznaný stát Bosna a Hercegovina a rozpoutaly teror proti místnímu muslimskému obyvatelstvu. Nesmírně těžkou situaci ještě zhoršilo zbrojní embargo vyhlášené OSN, které výrazně omezilo obranné možnosti Bosny. Výsledkem byla nejhorší zvěrstva spáchaná v Evropě od druhé světové války.

V létě 1992 se několika odvážným západním novinářům podařilo proniknout do koncentračních táborů provozovaných bosenskými Srby v severozápadní Bosně a podat o nich zprávu. Pohled na vyhublé muže a chlapce za ostnatým drátem — v Evropě na konci 20. století! — probudil mnoho hlasů na podporu Bosňáků a podnítil úsilí o ukončení války mezi lidmi ve Spojených státech amerických i jinde. Koncentrační tábory Prijedor, Omarska a Keraterm se staly symboly smrti a mučení.

Zlehčování genocidy

Ve východní Bosně podél řeky Driny blízko srbské hranice páchaly bosenskosrbské síly a jejich podporovatelé ze sousedního státu nevýslovná zvěrstva. Symboly masového utrpení a vyvražďování bosňáckého obyvatelstva se v této části země stala místa jako Zvornik, Visegrad a Foca.

Hlavní město Sarajevo bylo obléháno více než tři a půl roku — nejdéle v moderních dějinách. Podmínky ve městě byly zoufalé, jeho obyvatelé byli terorizováni ostřelováním z děl i kulkami dálkových ostřelovačů.

Události ve Srebrenici patří k nejsurovější etapě genocidy a byly nejlépe zdokumentovány — zabito zde bylo více než 8 000 bosňáckých mužů a chlapců. Masakr spáchaný v tomto východobosenském městě během několika dní v červenci 1995 však nebyl izolovaný. Ve skutečnosti byl vyvrcholením tři a půl roku trvajícího projektu, jehož cílem bylo vyhladit bosňácké obyvatelstvo na území, na němž chtěli bosenští Srbové vytvořit vlastní stát.

Přestože novináři, pozorovatelé, akademici a aktivisté na počátku devadesátých let popsali genocidu na celém území Bosny, v průběhu let se prosadil jiný narativ. Genocida z let 1992—1995 byla časově i geograficky zredukována na události ve Srebrenici.

V průběhu let se na zlehčování či popírání genocidy podílela řada aktérů. Pachatelé zločinů a jejich podporovatelé s tím začali už na počátku války v roce 1992 a pokračují dodnes. Odpůrci mezinárodní vojenské intervence v Bosně, zejména z Evropy, se na místo pojmu genocida uchylovali k používání termínu „etnická čistka“, neboť termín genocida zakládal odpovědnost mezinárodního společenství jednat na základě Úmluvy o genocidě z roku 1948.

Po válce pak začala rozsah a závažnost genocidy zlehčovat také řada občanských organizací působících v Bosně a financovaných ze Západu. Populárním pojmem se stalo „usmíření“, a proto bylo podle těchto organizací genocidu lepší nepřipomínat. Navíc některé z nich zastávaly postmoderní představy o existenci „více pravd“ a o „alternativních vyprávěních“, čímž přispívaly k popírání genocidy — šlo vlastně o předchůdce „alternativních faktů“.

Svůj podíl na zlehčování genocidy měl od roku 2001 i Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V procesu s Radislavem Krstićem shledal tribunál tohoto bývalého pobočníka bosenskosrbského generála Ratka Mladiće vinným z genocidy ve Srebrenici, čímž se vytvořil vzorec, na jehož základě následné verdikty uznávaly genocidu výlučně ve Srebrenici, aniž by tímto termínem označovaly obdobné zločiny spáchané na jiných místech Bosny.

Navzdory přesvědčivým důkazům, vědeckým pracím a soudním rozsudkům je popírání bosenské genocidy stále velmi rozšířené. Naděje, že mladá generace v bosenském správním celku Republika srbská dokáže přijmout pravdu, se ukázaly nesmírně bláhové. Genocidu popírají dokonce i dva mladí politici, které mezinárodní pozorovatelé a dokonce i někteří Bosňáci považovali za příslib lepší budoucnosti — starosta Banja Luky Draško Stanivuković a jeho spojenkyně a posléze soupeřka Jelena Trivićová.

Rozšířit povědomí o genocidě na mezinárodním poli

Tváří v tvář popírání genocidy vyvstala pochopitelně naléhavá otázka, jak mu čelit. Řada nevládních organizací v Bosně léta věřila — nebo to přinejmenším tvrdila —, že nejlepším způsobem, jak se s popíračstvím vypořádat, je zapojit mladou generaci napříč národnostmi, podpořit výměnné pobyty mládeže a rozvíjet vzájemný dialog. Tyto snahy nicméně nepřinesly nikterak valné výsledky.

V případě bosenské genocidy je proto zapotřebí zvolit odlišný přístup. Cestou není zapojení popíračů — těm je naopak zapotřebí se vyhnout. Abychom se posunuli dále, nestačí jen místní a regionální angažovanost. Bosenští intelektuálové, aktivisté, politici a další lidé se musí zasazovat o to, aby se bosenská genocida uchovala v paměti celého světa.

Zhoubným důsledkům jejího popírání můžeme čelit totiž jedině tak, že vzpomínka na ni překročí hranice Balkánu.

Akademici, výzkumníci a novináři by měli více publikovat v prestižních anglickojazyčných médiích a nakladatelstvích. Bosenští filmaři by měli vyprávět příběhy koncentračních táborů a života a smrti v Sarajevu a Srebrenici prostřednictvím celovečerních filmů v angličtině. Hollywoodské zpracování v celovečerním filmu, které by vyprávělo příběh bosenské genocidy, by významně pomohlo představit ji celosvětovému publiku.

Bosenští politici by se měli také zasadit o to, aby parlamenty v různých státech světa genocidu uznaly a vyhlásily 11. červenec za Den památky obětí bosenské genocidy. Bosenští starostové by měli vyzvat své kolegy v USA, Evropské unii a na Blízkém východě, aby ve velkých městech pojmenovali některou z ulic po Srebrenici. Městské rady mohou přijmout usnesení o připomínání 11. července.

Bosenští nebo Bosně naklonění podnikatelé mohou na uznávaných univerzitách v USA financovat katedry studia bosenské genocidy, aby paměť o ní mohla být zprostředkována mladé generaci studentů.

Dost bylo planých nadějí, že běh času popírání genocidy utlumí. Jen pokud podnikneme maximum konkrétních kroků za hranicemi Bosny, zabráníme tomu, aby svět na genocidu, jež se odehrála v devadesátých letech dvacátého století v Evropě, zapomněl.

Z anglického originálu Srebrenica anniversary: How to counter Bosnian genocide denial publikovaného internetovým magazínem Middle East Eye přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.