Tímto projektem upomíná novinářka Dzenana Halimovic na výročí masakru, během něhož bylo zabito kolem osmi tisíc Bosňáků. Zároveň vyzývá návštěvníky webové stránky, aby se podívali do tváří zavražděných mužů a chlapců. Provokuje otázkou: Nepřipomínají vám někoho, koho vy sami znáte? 

Třetí chlapec zleva v druhém řádku mi připomíná mého strýce Valerije. Zemřel v Podněsterské válce tři roky před genocidou ve Srebrenici. Nebylo mu ani dvacet tři let. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak moc byl mladý. Pro mě byl vždycky tím vysokým a silným strýcem, který mi nosil bonbony. Nejen kvůli tomu jsem jej měla nejraději ze všech strýců. Po válce se stal „národním hrdinou“ — jedna z ulic v Kišiněvě byla pojmenována po něm, stejně tak i škola v jeho rodné vesnici. Ale stačí to? 

Existuje vůbec něco, co by jeho ztrátu naší rodině vynahradilo? A co vynahradí ztrátu dalších tisíců mladých strýčků dalším rodinám? Vždyť pro koho se stal hrdinou? Pro politiky? Pro svou matku? Pro národ? A kdo vlastně tvoří ten „národ“? A je vůbec hrdina, když byl nucený jít do války, kde nejspíš musel zabít někoho jiného, aby sám mohl přežil? Po dvaceti letech se situace v Podněstří jen zhoršila. Každoroční rituální pocta národním hrdinům je o to absurdnější. A bolestivější. 

Jak se vlastně v současnosti vedou války? Kromě techniky se toho moc nezměnilo. Byla jsem naprosto zaskočena, když začala válka na Ukrajině. Tak blízko mé země! Nedokázala jsem si totiž připustit, že se lidé mohou i v dnešní době začít jen tak zabíjet. Nikdy jsem nepoužívala zbraň ani v počítačových hrách typu Call of Duty. Vy si dokážete představit, že dostanete zbraň a někoho zastřelíte, protože to po vás vyžaduje stát? Protože „povinnost volá“?