Když zemřel můj otec, ihned jsem odletěla do Kišiněva a po jednu noc jsem spala v jeho bytě. Mezi sousedy jsem rozdělila jeho obleky a kravaty. Jeho knih jsem se nedotkla. Když jsem měla za to, že jsem vše vyřídila, sedla jsem si na kraj postele a pustila jsem si televizi.

Naladil se nějaký ruský kanál. Mladá žena tam zpívala o lásce. Vyděsilo mě to natolik, že jsem vmžiku vyskočila a dálkový ovladač odletěl někam do rohu. Otec nenáviděl ruštinu a nenáviděl Rusy. Bylo naprosto nemyslitelné poslouchat píseň o lásce v ruštině v domě člověka, který teď byl sice mrtvý, ale který celý život z toho bytu bojoval proti sovětskému systému a který toužil po jediném jazyku — po rumunštině.

V tom okamžiku jsem ho spatřila zřetelně před sebou: jak stojí jako stařec plný zármutku, se sevřenými pěstmi a jak má ruštinu jako cizí jazyk uvázaný kolem krku jako oprátku. Teprve v tu chvíli jsem se naplno rozplakala, pro všechno, co musel prožít.

Jestli jsem kdy opustila Sovětský svaz, stalo se to této noci. Neprostupná zeď mezi mnou a mým otcem nevznikla proto, že jsem se mu narodila v jeho pozdním věku. Příčinou byla ruština.

Otec mi nikdy neodpustil, že jsem ani poté, co Moldavsko v devětaosmdesátém vyhlásilo nezávislost a Moldavané získali zpět latinku, za kterou bojovali a pro kterou někteří dokonce i zemřeli, neudělala to, co jsem podle něj udělat měla — zbavit se všech vazeb na Rusko. Podle něj jsem už nikdy neměla mluvit rusky, neměla číst v ruštině, neměla mít ruské kamarády.

Dokonce jsem se o to pokusila, ale přiznávám, že se mi to nepodařilo. Bylo těžké přít se o to s mým otcem a s jeho kamarády, kteří museli prožít nejlepší roky svého života jen napůl, zčásti v úkrytu, trvale ve strachu. Viděla jsem, jak postupně ztrácejí zdraví, práci, důstojnost — všechno ve jménu stejného ideálu: opustit SSSR a sjednotit se s Rumunskem.

V jakékoli debatě mě rozdrtili svými pádnými argumenty: prarodiče deportovaní na Sibiř, matka, která se narodila v gulagu, všudypřítomné perzekuce. Kdo jsem v takovém kontextu byla já, kým jsem se rozhodla být? Tu otázku jsem si kladla po řadu let. Proč pro mne bylo tak těžké nenávidět, když nenávist se jevila tolik oprávněná, když se zdála být správnou cestou?

Vzpomínám na jedno podzimní ráno, muselo to být v devadesátém prvním: spolu se všemi dětmi z našeho vnitrobloku jsme vyrazily do školy, aktovky na zádech, tak jako jsme to dělaly celé dětství. Někdo tenkrát na ruské kluky začal pokřikovat, aby nechodili do školy, ale na nádraží, a odjeli domů, protože Moldavsko už není jejich domovem.

Byl to populární slogan oněch dnů, zněl nejen ve vnitroblocích, ale i v televizi, byla ho plná média. Tak se společnost začala štěpit. Následovaly těžké věci: sousedi, kteří spolu přestali mluvit po letech klidného soužití, protesty, násilí v ulicích, nepřátelství.

Konečně jsme měli možnost říct „okupantům“, že už je mezi námi nechceme anebo že aspoň musí dát najevo, jak stojí na naší straně. Pobaltské země byly naším ideálem, který se bohužel nenaplnil. Předpokládalo se, že vybičované vlastenectví Moldavanů přiměje Rusy, aby se ze dne na den naučili rumunsky.

To se ale nestalo. Místo toho začala o rok později válka v Podněstří, která zemi totálně zdecimovala. Byla to zbytečná a brutální válka, vedená jen z ješitnosti. Moldavsko Podněstří z ruského vlivu nezískalo zpět podnes. A dodnes Rusko svoje jednotky z Podněstří nestáhlo, přestože to slíbilo.

Podobně jako ve většině postsovětských zemí pak přišly roky národního obrození. Bylo to enormně důležité hlavně pro kulturu — literaturu, divadlo, hudbu, sport. Spisovatelé, umělci, sportovci z Moldavska už nebyli nuceni se na konci představovat jako „sovětští“, už nemuseli flirtovat s centrální mocí.

Rumunština najednou zněla všude a obnovila se — alespoň ideologicky — také vazba na Rumunsko, jež se bralo jako naše prapůvodní vlast. Je vždycky těžké vysvětlit lidem za Západu jak mnoho může pro člověka znamenat jen to, že může hrdě promluvit svým vlastním jazykem, že se může hrdě představit ve svém vlastním jazyce, ale pořád se o to tvrdošíjně snažím.

Dělám to pokaždé, naskytne-li se mi k tomu příležitost. A to jsou chvíle, v nichž mám pocit, že ze mě mluví nejen moje já, ale více lidí, kteří se v mně během mého života nashromáždili: nostalgik, rebel i člověk, který prahne po pomstě. Pak přišly roky transformace, o níž se i po třiceti letech zdá, že stále ještě neskončila… roky ekonomického kolapsu, devalvace peněz, obchodování s lidmi, úpadku systému sociálního zabezpečení, nezaměstnanosti, frustrace.

Moldavsko se ve světových zprávách ocitalo jen v titulcích nejbizarnějších zpráv. Dostalo nálepku nejchudší země v Evropě. A komunisté se tu docela rychle vrátili k moci. Počáteční nadšení nahradila hořká skepse.

Co vlastně pro Moldavany znamená nezávislost? Kdybych měla vybrat pouze jednu věc, řekla bych v první řadě — volbu. Ačkoli naše volba, v důsledku chudoby a absenci přírodních zdrojů, vždycky znamenala jen volbu z větších bratrů — Rumunska, Evropy, Ruska. Sama možnost takové volby se ovšem otevřela až po rozpadu SSSR.

Přes milion Moldavanů dnes žije v zahraničí — odešli za prací nebo studiem. Jsem si jistá, že emigrace, zejména práceschopných lidí, je jevem, který velmi brzy bude muset společnost řešit a změnit. Teď je to ale pořád ještě velká šance pro mladé generace prorážet ve světě z jiných pozic a s jinými ambicemi, než jaké kdy poznal kdokoli z našich předků.

Jako spisovatelku mě v posledních letech nejvíc trápila pochybnost, zda dělám to, čeho je skutečně zapotřebí. I kdybych nešla extrémní cestou, kterou si vybralo hodně z mých blízkých, mám vůbec morální právo mluvit o minulosti své rodiny? Jak bych mohla mluvit o deportacích, o zločinech sovětského režimu, pokud mluvím pořád jazykem těch, kteří byli zdrojem všeho toho utrpení?

Odstěhovala jsem se do Francie, což mi dalo odstup a možnost vidět věci z jiného úhlu. Ne jasněji, ale zkrátka z jiného úhlu. I já jsem se v sobě musela pitvat jako snad každé podobné dítě pocházející ze SSSR.

Objevila jsem v sobě jeden celý veliký svět vyrostlý na cizí kultuře, jako jmelí, které napadlo strom, oslabilo ho a samo se nakonec stalo dominantní rostlinou. Bylo by možné ho ze sebe vyříznout, ale znamenalo by to vyříznout i velkou část mého života. Musela jsem si vybrat, kudy dál, abych vůbec mohla někam pokračovat.

A tak jsem nechala nenávist za sebou a oddělila jsem jazyk od režimu, od politiky, od obyčejných lidí. Je to náročnější, než se může zdát, ale je to zásadní, zejména ocitnete-li se mezi cizinci. Neříkám, že se mi to podařilo zplna, ale je to cesta, o kterou se snažím.

Má totožnost nikdy nebude přísně tím či oním. Vždy budu patřit k moldavské „mezigeneraci“, jež vyrostla mezi dvěma jazyky a dvěma identitami.

V pařížském bytě mám polici s pár knihami z dětství. Stojí odděleně a všichni jim doma říkají „máminy knihy“, ne proto, že jsem je napsala, ale proto, že jenom já je umím přečíst. Jazyk, v němž jsou napsané, už neexistuje, a ani by existovat neměl.

Je to moldavština, míšenec rumunských slov a azbuky, který vymysleli Sověti, aby nás oddělili od Rumunska. I já sama se cítím jako ony knihy — srozumitelná jen napůl, opravdová jen napůl. Jsem směsí mezi tím, kým jsem, a kým bych měla být.

Třicet let po rozpadu SSSR necítím nic zvláštního. V kalendáři to pro mne není ani červené, ani černé datum. Kdybych nebyla požádána, abych napsala tento text, byl by to pro mne den jako každý jiný. Část mě tam — v zaniklé zemi a minulém čase — ještě nějak vězí, i když dnešní mapa světa už vypadá jinak.

Mám kamarády ve všech patnácti postsovětských zemích. Vyměňujeme si zprávy, balíky, péči a vtipy, kterým rozumíme jen my. Je to velká věc, když víš, že existují lidé, kterým nemusíš vysvětlovat minulost, i když žijí v jiné zemi a patří k velmi odlišné kultuře.

Tak jako se někteří narodili u moře anebo v horách, my jsme se narodili v SSSR. Nebylo to místo, nýbrž stav. Tento text by mohl být nostalgický. A možná že i je. Mohla bych připomenout kreslené filmy beze slov, velké olympiády v malých vnitroblocích, kašny, nanuky, dopisy s olizovanými známkami, hromady lahví…

Mohla bych líčit přátelství, jež přetrvají navzdory všem hranicím. Mohla bych popisovat všechny tyhle milé podivnosti, jež nebudou v životě žádného Sovětčíka nikdy chybět, nehledě na to, kam ho další osud zavedl. Ale za své vzpomínky každý z nás platí nějakou cenu. Napsala jsem o té své. To, jak si připomínáme minulost, definuje, kým jsme.

Text z rumunského originálu přeložila Tatiana Dumbrava. V angličtině byl článek publikován na stránkách média Voxeurop.