My moldavští Sovětčíci. Obraz mezigenerace
Tatiana ȚîbuleacováVždy budu patřit k moldavské „mezigeneraci“, jež vyrostla mezi dvěma jazyky a dvěma identitami. Jsem směsí mezi tím, kým jsem, a kým bych měla být, píše moldavská spisovatelka v druhé eseji ze série věnované rozpadu SSSR.
Když zemřel můj otec, ihned jsem odletěla do Kišiněva a po jednu noc jsem spala v jeho bytě. Mezi sousedy jsem rozdělila jeho obleky a kravaty. Jeho knih jsem se nedotkla. Když jsem měla za to, že jsem vše vyřídila, sedla jsem si na kraj postele a pustila jsem si televizi.
Naladil se nějaký ruský kanál. Mladá žena tam zpívala o lásce. Vyděsilo mě to natolik, že jsem vmžiku vyskočila a dálkový ovladač odletěl někam do rohu. Otec nenáviděl ruštinu a nenáviděl Rusy. Bylo naprosto nemyslitelné poslouchat píseň o lásce v ruštině v domě člověka, který teď byl sice mrtvý, ale který celý život z toho bytu bojoval proti sovětskému systému a který toužil po jediném jazyku — po rumunštině.
V tom okamžiku jsem ho spatřila zřetelně před sebou: jak stojí jako stařec plný zármutku, se sevřenými pěstmi a jak má ruštinu jako cizí jazyk uvázaný kolem krku jako oprátku. Teprve v tu chvíli jsem se naplno rozplakala, pro všechno, co musel prožít.
Jestli jsem kdy opustila Sovětský svaz, stalo se to této noci. Neprostupná zeď mezi mnou a mým otcem nevznikla proto, že jsem se mu narodila v jeho pozdním věku. Příčinou byla ruština.
Na sklonku roku 2021 uplynulo třicet let od rozpadu Sovětského svazu. Při příležitosti výročí oslovilo evropské médium Voxeurop, partner Deníku Referendum, autory ze zemí bývalých sovětských republik, aby se podělili o svůj prožitek tehdejší doby. Ve svých textech vzpomínají na období krátce před rozpadem impéria a na budování nových národních identit. Texty od autorů a autorek z Běloruska, Ruska, Gruzie, Ukrajiny a Moldavska publikujeme v českém překladu originálního znění.
Otec mi nikdy neodpustil, že jsem ani poté, co Moldavsko v devětaosmdesátém vyhlásilo nezávislost a Moldavané získali zpět latinku, za kterou bojovali a pro kterou někteří dokonce i zemřeli, neudělala to, co jsem podle něj udělat měla — zbavit se všech vazeb na Rusko. Podle něj jsem už nikdy neměla mluvit rusky, neměla číst v ruštině, neměla mít ruské kamarády.
Dokonce jsem se o to pokusila, ale přiznávám, že se mi to nepodařilo. Bylo těžké přít se o to s mým otcem a s jeho kamarády, kteří museli prožít nejlepší roky svého života jen napůl, zčásti v úkrytu, trvale ve strachu. Viděla jsem, jak postupně ztrácejí zdraví, práci, důstojnost — všechno ve jménu stejného ideálu: opustit SSSR a sjednotit se s Rumunskem.
V jakékoli debatě mě rozdrtili svými pádnými argumenty: prarodiče deportovaní na Sibiř, matka, která se narodila v gulagu, všudypřítomné perzekuce. Kdo jsem v takovém kontextu byla já, kým jsem se rozhodla být? Tu otázku jsem si kladla po řadu let. Proč pro mne bylo tak těžké nenávidět, když nenávist se jevila tolik oprávněná, když se zdála být správnou cestou?