Kromě Ukrajiny a sousedního Běloruska není dnes ruskou válkou poznamenanější země než Moldavsko. S jednou z nejvyšších inflací v Evropě, složitým přístupem k ropě a zemnímu plynu, ale také teplu, které má zčásti pod kontrolou separatistický region Podněstří, je pro současné Moldavsko velmi složité vypořádat se s dopady rusko-ukrajinské války.

To všechno se děje v době, kdy se země a její elita konečně shodla na proevropském směřování. Občané Moldavska poslali proruské socialisty vedené Igorem Dodonem do opozice a prezidentka Maia Sanduová spolu s kabinetem vedeným Natalií Gavrilitovou provádí rázně prozápadní a proevropskou politiku, která představuje jedinou cestu z ruského sevření a vnitřní destabilizace.

Na moldavskou vládu vytváří velký geopolitický tlak Rusko, ale také někteří domácí hráči, kteří — ve spolupráci s Kremlem — usilují o rozdmýchání vášní, snaží se využít frustraci občanů z rostoucích cen a podněcují odpor proti centrální vládě v Kišiněvě. Svých cílů dosahují i za pomocí finančních prostředků, které distribuují na protestech v centru hlavního města.

Proevropská perspektiva, zlepšení finanční situace díky zahraničním investicím, ale také boj proti korupci byly přitom hlavními hesly, se kterými Maia Sanduová vstupovala do prezidentského křesla a následně v červenci minulého roku vyhrála i parlamentní klání.

Podpora proevropské cesty

Zásadní změnu kvality moldavské politiky vnímá také Evropská unie. Strádající zemi, jež se ocitla od 24. února ocitla v geopolitické nejistotě, proto zvýšila svou podporu.

Zlom ve spolupráci s Evropskou unií představovala zejména červnová evropská rada, která Moldavsku, stejně jako Ukrajině, udělila status kandidátské země čekající na budoucí vstup do evropského společenství. Ruku v ruce s tím Unie — zejména během českého předsednictví v Radě EU — zvýšila intenzitu vzájemných kontaktů a začala více investovat do moldavských institucí a společenské odolnosti v zemi.

Mezi konkrétní a pozitivní příklady patří například zřízení evropské mise podporující reformy a transformaci sektoru civilní bezpečnosti, jež má zvýšit moldavské kapacity proti vnějším i vnitřním hrozbám.

Jako formálně neutrální země přitom Moldavsko desetiletí podceňovalo svou bezpečnost a neinvestovalo dostatečné finanční prostředky do armády či policie. To se zpětně ukazuje jako výrazná slabina, pokud země čelí jak vnitřní destabilizaci, tak hrozbě z Podněstří, kde je alokováno přibližně patnáct stovek ruských žoldnéřů.

Aby jim mohla země lépe vzdorovat, musí zásadnějším způsobem posílit svou kapacitu v oblasti civilní obrany, ale také více hledět na své ozbrojené síly, které teprve v posledních měsících začínají více spolupracovat s Evropskou unií a NATO.

Na občany země ale také tvrdě doléhají domácí socio-ekonomické problémy. Je proto nezbytné, aby Evropská unie více investovala do makrofinanční podpory Moldavska, a zároveň co nejvíce podporovala vnitřní transformaci státu, aby se stal kompatibilnější s evropskými standardy.

Moldavané se ve spolupráci s Evropskou unií musí intenzivně zaměřit na potírání korupce, posílení nezávislosti médií, boj proti dezinformacím či reformu justice a posílení principu spravedlnosti ve společnosti.

K tomu země potřebuje nejen okamžitá rozhodnutí a konkrétní finanční a investiční pobídky, ale také strategii další spolupráce, například v podobě restartu politiky Východního partnerství, které dodnes představuje hlavní pilíř evropského přístupu vůči východní Evropě.

Evropská unie musí přitom projevit silnější vůli k posílení jejího bezpečnostního pilíře a také se v době ruské války začít se chovat více geopoliticky.

To je minimálně do konce roku úkolem i pro české předsednictví, které se spolupráci s východoevropskými zeměmi intenzivním způsobem věnuje. Pro moldavskou vládu bude nadcházejících několik měsíců zápasem o přežití a o udržení proevropského kurzu země v turbulentních časech.

Všechno ostatní je totiž pro Moldavsko i pro Evropskou unii špatná volba.