Od vypuknutí ruské agrese proti Ukrajině 24. února hrálo Bělorusko z hlediska své podpory pro ruské vojenské operace velmi významnou roli. Z běloruského území byl totiž například veden úder proti severní části země, včetně akce proti hlavnímu městu Kyjevu, které je od hranice s Běloruskem vzdáleno pouhých 200 kilometrů. Ze stejného důvodu padla do ruských rukou krátce po začátku ruské invaze také ukrajinská jaderná elektrárna Černobyl, která stojí prakticky na pomezí mezi oběma zeměmi.

Zároveň z běloruských letišť od první chvíle startovala ruská letadla a rakety dopadaly do nejzápadnějších částí Ukrajiny, kam měli díky geografické poloze odpalovacích ramp z běloruského území přístup. Jen zdroje americké vlády jich napočítaly více než 70.

Běloruský režim jako spolupachatel

Po několika prvních dnech se rovněž začalo spekulovat o zapojení běloruských vojáků přímo do konfliktu proti Ukrajincům, ale z důvodu velmi nízké bojové morálky, dezercí a nedostatku loajality běloruských sil a jejich vedení, k tomuto kroku nakonec nedošlo.

Naopak několik jednotek běloruských opozičníků začalo po boku Ukrajinců bojovat proti Putinovu režimu a k občanskému odporu se přidala i celá řada dalších Bělorusů, včetně tzv. kyberpartyzánů, kteří se snaží zmírnit spoluvinu běloruského režimu na utrpění ukrajinského národa. Navzdory brutálním represím se Bělorusové vydali i do ulic.

Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko se po této sérii incidentů snažil z fyzické operace vyvléct prohlášením, že zapojení Běloruska do rusko-ukrajinského konfliktu by jen napomohlo západní propagandě. Hranice mezi Ukrajinou a Běloruskem se tak — i přes počáteční váhání z ukrajinské strany — mohla stát místem setkávání a diskuzí o příměří, jako tomu ostatně bylo už po ruské agresi v roce 2014.

Běloruská státnost v troskách

Bělorusko se téměř dva roky od začátků protestů po masově zmanipulovaných prezidentských volbách stalo plnohodnotnou ruskou gubernií. Přesně tak, jak to někteří analytici předpovídali již v roce 2020. Volby znamenaly naprostou ztrátu státní legitimity v očích občanů. Vynucená ruská podpora Lukašenkova režimu dále zásadním způsobem podkopala již tak slabou autonomii běloruského rozhodování a udržování odstupu od přímé ruské nadvlády. Za uplynulý rok se navíc celá řada věcí posunula v další neprospěch běloruské státnosti.

Poslední kroky Alexandra Lukašenka v zájmu Kremlu a operování ruských sil z běloruského území v plné míře ilustrují podřízenost Běloruska vůli Moskvy. I diktátor Lukašenko si totiž v minulosti jakousi nezávislost na Rusku udržoval. Putin si však za svou podporu jeho režimu nyní konečně vybral daň.

Právě současné, i když nepřímé zapojení Běloruska do plnohodnotné agrese vůči sousední Ukrajině představuje pro Kreml výraznou výhodu. Kromě možností rozmístění armády o další stovky kilometrů na západ hraje významnou roli také možnost umístit v Bělorusku jaderné zbraně, což si Bělorusové prosadili v nedávném „referendu“.

Kreml má zkrátka nad vojenskými otázkami i bezpečností svého souseda totální kontrolu. Tyto změny jsou klíčové pro celý region východní Evropy, protože pokračování současného kurzu dále uspíší proces podřízení běloruské státnosti Kremlu.

Zánik běloruské autonomie — ať už v podobě formálního procesu sjednocení s Ruskem, či ve formě přímé ruské vojenské a politické kontroly nad běloruským územím — nutně způsobí, že dojde k dalekosáhlému vychýlení bezpečnostní situace v regionu východní Evropy, a to jak v neprospěch napadené Ukrajiny, tak Západu samotného.

Západ v čele s NATO bude muset reagovat komplexně. Ideální příležitostí k tomu bude diskuze předcházející summitu Aliance v Madridu v červnu tohoto roku.