Od vypuknutí ruské agrese proti Ukrajině 24. února hrálo Bělorusko z hlediska své podpory pro ruské vojenské operace velmi významnou roli. Z běloruského území byl totiž například veden úder proti severní části země, včetně akce proti hlavnímu městu Kyjevu, které je od hranice s Běloruskem vzdáleno pouhých 200 kilometrů. Ze stejného důvodu padla do ruských rukou krátce po začátku ruské invaze také ukrajinská jaderná elektrárna Černobyl, která stojí prakticky na pomezí mezi oběma zeměmi.

Zároveň z běloruských letišť od první chvíle startovala ruská letadla a rakety dopadaly do nejzápadnějších částí Ukrajiny, kam měli díky geografické poloze odpalovacích ramp z běloruského území přístup. Jen zdroje americké vlády jich napočítaly více než 70.

Běloruský režim jako spolupachatel

Po několika prvních dnech se rovněž začalo spekulovat o zapojení běloruských vojáků přímo do konfliktu proti Ukrajincům, ale z důvodu velmi nízké bojové morálky, dezercí a nedostatku loajality běloruských sil a jejich vedení, k tomuto kroku nakonec nedošlo.

Naopak několik jednotek běloruských opozičníků začalo po boku Ukrajinců bojovat proti Putinovu režimu a k občanskému odporu se přidala i celá řada dalších Bělorusů, včetně tzv. kyberpartyzánů, kteří se snaží zmírnit spoluvinu běloruského režimu na utrpění ukrajinského národa. Navzdory brutálním represím se Bělorusové vydali i do ulic.

Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko se po této sérii incidentů snažil z fyzické operace vyvléct prohlášením, že zapojení Běloruska do rusko-ukrajinského konfliktu by jen napomohlo západní propagandě. Hranice mezi Ukrajinou a Běloruskem se tak — i přes počáteční váhání z ukrajinské strany — mohla stát místem setkávání a diskuzí o příměří, jako tomu ostatně bylo už po ruské agresi v roce 2014.

Běloruská státnost v troskách