„Lukašenko vypsal referendum o změnách ústavy, které mu umožní upevnit moc.“ Tak zní titulek čtvrteční zprávy Čtk a je to pravda. Je však záhodno jí ještě doplnit. Bělorusové půjdou 27. února k plebiscitu o velké ústavní reformě, kterou jim slíbil tamní prezident-diktátor v reakci na předloňský protestní podzim. Navrhované změny by měly teoreticky omezit moc jednoho muže nad zemí. S přihlédnutím ke skutečnému fungování věcí v Bělorusku však nic takového takřka určitě nezpůsobí. Návrh obsahuje přitom i několik vysloveně negativních až nebezpečných posunů, které se přímo prezidentské moci netýkají, ale zaslouží si rovněž pozornost.

Pokud jde o jádro reformy: nově má být omezen výkon prezidentského úřadu jedním člověkem na dvě funkční období. To se zdá jako relativně velká věc. Účinnosti má ale tato změna nabýt až po dalších prezidentských volbách, jež se uskuteční ještě dle dosavadní ústavy, respektive po nástupu jejich vítěze do funkce. Nezmění-li se tedy režim a bude-li Alexandr Lukašenko chtít, může se nechat zvolit ještě jednou dle starých pravidel, a poté dvakrát dle nových. Bělorusku by pak vládl i po změně ústavy až do roku 2035, to jest dalších třináct let.

Ve stávajícím znění běloruské konstituce žádné omezení počtu mandátů není. Vzhledem však k tomu, že Lukašenkovi bude v roce 2035 jednaosmdesát, jedná se reálně pro současnou situaci o minimální zlepšení.

Podobně je tomu i u další z navrhovaných velkých změn, totiž u posílení dosud ceremoniálně-nátlakového orgánu jménem Všeběloruské lidové shromáždění. V dosavadní praxi šlo o kolektiv různých funkcionářů, ředitelů podniků, loajální inteligence a postav z lidu, který se scházel nepravidelně — tu jednou za čtyři roky, tu jednou za pět, tu jednou za šest. Vždy se tak dělo ovšem proto, aby oslavil úspěchy režimu, schválil předloženou politickou linii a zavázal klasický parlament, aby ji držel.

Dle navrhovaných úprav se má Všeběloruské lidové shromáždění stát nově mnohem důležitějším tělesem. Mělo by se scházet nejméně jednou za rok a bude moci:

1. jmenovat členy Ústřední volební komise, Nejvyššího a Ústavního soudu,
2. posílat parlamentu návrhy zákonů,
3. navrhovat změny ústavy,
4. vyhlašovat stav nouze i stanné právo,
5. vyhodnocovat regulérnost voleb,
6. určovat základní linie běloruské vnitřní i zahraniční politiky,
7. odvolávat prezidenta.

Způsob výběru členů shromáždění návrhy nespecifikují — má o něm pojednat až nový, do roka schválený zákon. Vzhledem k roční periodě jednání a oficiálnímu předpokladu, že ve shromáždění zasednou „současný prezident Běloruska, minulý prezident, zástupci všech větví vlády, zástupci regionů a zástupci občanské společnosti“, lze očekávat, že bude fungovat podobně jako obdobné orgány v Rusku, Turkmenistánu či kdysi v kaddáfíovské Libyi — tedy jako režimní schvalovací mašina.

Prezident podle navrhovaných změn ztratí právo vládnout s pomocí dekretů se silou zákona, což je perspektivně zřejmě jediné reálné omezení Lukašenkovy moci, které reforma přináší. Získá však doživotní imunitu.

Změny dále zpřísňují kvalifikační kritéria pro možnost kandidovat na hlavu státu, a to tím, že zvyšují minimální věk z 35 na 40 let a minimální dobu trvalého pobytu v Bělorusku před volbou z 10 na 20 let. Také vylučují nově z kandidatury držitele občanství jiných zemí či povolení k trvalému pobytu v nich a zároveň držitele „dalších podobných dokumentů zajišťujících dotyčnému nějaké benefity“. Touto klauzulí vyloučí upravená ústava z kandidatury de facto všechny Bělorusy, kteří odešli za Lukašenkovy vlády do oficiálního i neoficiálního exilu.

Podklad pro avizovaný plebiscit obsahuje také dílčí změny týkající se parlamentu (prodloužení délky poslaneckého mandátu na pět let, ochrana parlamentu před rozpuštěním rok po volbách a rok před dalšími atd.) a také explicitní hodnotové deklarace. Například:

• manželství je ústavně garantovaný svazek muže a ženy,
• povinností každého občana je být vlastencem,
• každý občan musí přispívat k rozvoji státu a společnosti,
• rodiče mají odpovědnost za to, že své děti připraví k výkonu „společensky užitečné práce“ a podobně.

Každý z těchto bodů včleněný do ústavy se může stát nástrojem další státní šikany a persekuce. Úpravou textu staré ústavy se pak Bělorusko vzdává formální neutrality, byť o faktické neutralitě země lze už dlouho s úspěchem pochybovat. Ale vypuštěn má být i bod, podle něhož nesmí být na běloruském území rozmístěny žádné jaderné zbraně — což dosud opravdu nebyly.

Pouze zásada, že Bělorusko nenapadne samo cizí zemí, má být i po plebiscitu zachována.

K schválení navrhovaných změn je dle běloruských pravidel zapotřebí souhlas prosté většiny účastníků plebiscitu, pokud přijde hlasovat alespoň padesát procent oprávněných voličů. Opoziční představitelé uvádějí, že výsledek nebude legitimní na každý pád, protože v podmínkách nesvobody a soustavné represe nelze pořádat opravdové referendum. Vzhledem k běloruské volební historii je však zřejmé, jak hlasování asi dopadne — tedy alespoň oficiálně.