Napsat vánoční sloupek k výsledkům letošní běloruské revolty je ošemetná věc. Jednak proto, že v zemi se slaví spíše Nový rok a pravoslavné Vánoce v lednu. Především ale proto, že v aktuálních poměrech není věru moc hřejivosti. Když jsme zde psali o Bělorusku naposledy, byla již znát protestní únava a režim utahoval šrouby. Dnes je situace ještě o něco ponuřejší. Tedy alespoň na první pohled.

Nedělní statisícové demonstrace se už nekonají — poslední proběhla 25. října, tedy skoro před dvěma měsíci. Vyvolat generální stávku se v závěru teplé části podzimu nepovedlo. Za mřížemi je v současnosti podle lidskoprávních organizací 159 politických vězňů. V listopadu byl při výslechu ubit další člověk, Roman Bandarenko. Zabitých protirežimníků je tak v Bělorusku od srpnových voleb už osm, respektive deset, dva případy jsou nejasné.

I když politika Ruska je vůči běloruskému režimu podle obojaká, odmítají kremeslké struktury zároveň stále jakýkoliv styk se zástupci protilukašenkovského hnutí. S brzkým pádem Lukašenkova režimu nyní počítat nemožno. Věrné zůstaly nakonec všechny tři hlavní opory moci: silové složky, státně-správní aparát i velké státní podniky. Střední kádry, jež neudržely ve svém městě, na své škole či v závodu klid, byly vyměněny. Silové složky potvrdily pozici nejpevnějšího pilíře režimu a vzrostl jak jejich vliv v aparátu, tak počet nasazovaný v ulicích. Poslední z větších protestů se konaly doslova mezi policejními kordony.

Zadrženo bylo celkově od 10. srpna téměř třicet tisíc lidí. Pět tisíc dostalo uloženu nějakou oficiální sankci. Proti devíti stům bylo zahájeno trestní řízení. Tisíce lidí byly vyhozeny z práce, šikanovány, zmláceny.

Oficiální tresty za protirežimní činnost se v Bělorusku dnes pohybují od pokut přes několikadenní sazby až k mnohaletému vězení. Jistá Natalia Hesche dostala před pár dny dva a půl roku za strhnutí kukly zasahujícímu policistovi.

Přesto přese všechno se nedá říci, že by Lukašenkův režim pokus o revoltu zadusil. Hnutí, které se létě postavilo proti zmanipulovaným volbám a za změnu poměrů, stále žije. Vidět je to na jeho neustávajících projevech.

Hitem začátku letošní zimy jsou takzvané sousedské protesty — skupina lidí z jedné ulice či čtvrti se sejde a udělá si vlastní akci, s vlajkami i transparenty. Nejsou to protesty okázalé a telegenické jako mohutné průvody či koncerty v létě. Koná se jich však řada paralelně, a tak jsou represivními složkami těžko zachytitelné.

Na klasických běloruských sídlištích s mnohapatrovými paneláky se navíc skandování zvláštně nese, další lidé se připojují z balkónů a podobně.

V oblastech mimo města se protestuje také. Namísto chození mezi domy se ale například tančí kolem vánočních stromků.

Dále rozšířeným způsobem protestu, který nabývá na popularitě spolu se zesilující represí, jsou různé variace na vyvěšování staré červenobílé vlajky Běloruska, dosud oficiálně zakázané. V oknech domů se objevují například na ramínkách červená a bílá trika. Na ploty či větve stromů jsou vázány ve velkém červenobílé stuhy. Konají se protestní cesty červenobíle oděných skupinek hromadnou dopravou, výlety na slavné běloruské kopce či procházky s příslušně barevnými deštníky.

Místy nastávají vtipné situace, neboť režim dává příslušné symboly soustavně odstraňovat. Tuhle nechali přitom protestující zamrznout jednu z vlajek do ledu a odpovědný zřízenec se jí musel následně pracně vysekat.

Mají podobně zimní akce potenciál docílit toho, oč co se snažily statisíce Bělorusů v letních měsících? Zřejmě nikoliv. Ale stále se něco děje. Zejména mladší generace má o budoucnosti jasno a názor na režim nezmění. Obdobné protesty pomáhají bránit letargii a až přijde jaro a nastane příležitost, dávají naději, že vývoj se opět rozhýbe.

Do toho je zde vlídnější poloha ruské dvojakosti, jež nutí Lukašenka odevzdat výhledově alespoň část moci — Putinův ministr zahraničí Lavrov si ostatně v Minsku již před několika týdny stěžoval, že práce na slíbené nové ústavě nepostupují. Nezahálí ani volební lídryně protilukašenkovců Světlana Tichanovská v exilu. Za prezidentku Běloruska ji uznává sice jen Litva, dveře má ale otevřené na Západě takřka všude. Nemine týden, kdy by nevyšlo alespoň několik jejích rozhovorů.

Když se připočtou ještě nakloněnost EU k třetí vlně protipapalášských sankcí — tentokrát zaměřené už i na běloruské ekonomické elity —, podpora obětem represí a nezávislým novinářům, stále se objevující apely umělců, sportovců či akademiků i neochota běloruské společnosti ignorovat zvláště křiklavé případy brutality, není výhled do budoucna nakonec zase tak beznadějný.

Tak tedy Šťastné a veselé, Bělorusko. Snad příští rok.