Necelé tři měsíce po prezidenstkých volbách jsou po celém Bělorusku k vidění dvě barvy typické pro tamní protesty, bílá a červená. Časté zatýkání, bití demonstrantů, únosy a nucené útěky ze země vůli zvolit hlavu státu ve férových volbách nezlomily. Někteří lidé protesty nazývají revolucí proti poslednímu evropskému diktátorovi, který během šestadvaceti let u moci vybudoval stabilní autoritářský systém, který spoléhal na loajalitu parlamentu, soudů, armády a represivních složek.

Bělorusko posledních dekád zůstalo uzavřenou zemí s nefungující státem ovládanou ekonomikou a omezenými politickými svobodami. Ekologické problémy, mezi které patří například chemické znečištění nebo kontaminace radioaktivním zářením, jsou jedním z průvodních jevů celého systému.

Přístup státu k ekologickým otázkám sklízí mezinárodní kritiku. Vláda na řešení ekologických havárií ročně vynakládá obrovské množství peněz, přičemž má monopol na data vypovídající o stavu životního prostředí. Veřejnost ani nezávislí experti proto nevědí, jaké má tamní zničené životní prostředí reálné zdravotní dopady.

Podle organizace Chernobyl Children International žijí až dva miliony Bělorusů na půdě kontaminované radioaktivním zářením. Na tyto problémy se v Bělorusku snaží upozornit několik ekologických organizací, které se kromě jiného zabývají také znečištěním ovzduší nebo nezákonným kácením lesů. V podmínkách omezené politické svobody se ale ekologové dlouhodobě potýkají s institucemi, jež snahu ekologů o nezávislý pohled na dění v Bělorusku znemožňují.

V roce 2007 zde několik nevládních organizací, nezávislých médií a jednotlivců vytvořilo organizaci Green Network, která se během protestů reagujících na poslední prezidentské volby stala důležitou součástí hnutí za demokracii. Mnoho jejích členů tak zažilo policejní represi.

Mezi zadrženými ocitla také jedna z výrazných běloruských aktivistek, ekologická právnička a ředitelka organizace Ecodom Marina Dubinová. Po propuštění a vyléčení bronchitidy, jíž onemocněla během svého věznění, se rozhodla svůj příběh sdílet.

Zadržená za protestování

Jednoho šedivého odpoledne na začátku října byla Marina Dubinová zadržená v ulicích Minsku. Přišel za ní muž v civilních šatech a požádal jí, aby ho následovala na policejní stanici. Nepředstavil se, natož aby se legitimoval. Když odmítla, silou ji vtlačil do auta a převezl na stanici, kde jí bez vysvětlení zavřeli do studené cely bez vody. Možnost zavolat své rodině dostala až během noci.

Další dny Marina strávila čekáním na soud, aniž by věděla, z čeho je obviněná. „Zpočátku mne obviňovali z toho, že jsem se účastnila protestu 23. září. Když jsem jim řekla, že ten den jsem nebyla v Minsku, což můžu dokázat, změnili datum na 23. srpna. S tímto obviněním jsem stanula před soudem,“ vysvětluje Marina. Celou dobu byla izolovaná v cele, jako by spáchala nějaký závažný trestný čin. „Záchod nefungoval, neměla jsem ani matraci nebo deku. Spala jsem čtyři dny na zemi, začalo mi být zle, dostala jsem bronchitidu a do vlasů mi naskákaly vši,“ dodává.

Před soudem Marina stanula osmého října. Důvodem byla její účast na protivládním protestu 23. srpna. „Ten den vyšlo do ulic přes dvě stě tisíc lidí, společně jsme požadovali spravedlivé volby a odmítli brutalitu policie,“ vzpomíná Marina. Hlavním důkazem proti ní bylo video z protestního pochodu, jež pořídil jeden z policistů, který ten den protestující davy natáčel. Podle jeho výpovědi byla Marina jednou z těch, které se na videu z protestu objevily.

Marina sama sebe na videu nepoznala, nicméně to, že se pochodu zúčastnila, nepopírala. Naopak, považovala to za správné. „Nejbizarnější bylo, že nejdřív nevěděli, za kterou účast na demonstraci mě mají obvinit. Prostě mě jenom chtěli dostat do vězení.“ Nakonec jí soud poslal na třináct dní do vězení v malém městě Baranavičy, oficiálně za účast na nepovoleném shromáždění.

Podmínky v baranavičském vězení nebyly o moc lepší než ty v minské cele, kde Marina čekala na soud. Cela byla vlhká a studená. Do sprchy mohla jen jednou za celou dobu věznění. Domů se vrátila vyčerpaná a nemocná, avšak s ještě silnějším pocitem, že politická změna je nutná. „Náš právní systém úplně zkolaboval. Nikdo není v bezpečí, když svévolně zatýkají, mučí a zabíjejí nevinné lidi, kteří bojují za svá práva. Zahájili stovky případů vyšetřování obyčejných lidí, ale ani jeden vůči policii. Nevyšetřují vraždy, které se staly, a ani se to nesnaží předstírat,“ popisuje Marina.

Právní vakuum

Věznění není jediným způsobem, kterým se režim disidenty jako je i Marina snaží umlčet. Běloruské autority mají přístup ke všem jejím soukromým informacím, včetně adresy bydliště, telefonního čísla, dokonce i číslo účtu. Stejné informace sbírají i o její rodině. Před nedávnem se dokonce někdo pokoušel dostat do jejího bytu. Marina navíc není v ekologickém hnutí jediná, která má s pronásledováním státními složkami zkušenost.

„Většina mých přátel z organizace Green Network má zkušenosti s policejními represemi, ať už se jedná o náhlé domovní prohlídky nebo výslechy. Vyhrocení současné situace dělá naší práci extrémně těžkou. Ekologické problémy nezmizely, a proto musíme pokračovat. Do té míry, jak to jen bude v této autoritářské zemi možné,“ vysvětluje Marina.

Ekologická organizace Ecodom, kterou Marina vede, poskytuje právní pomoc organizacím a aktivistům, kteří vymáhají dodržování legislativy na ochranu životního prostředí. Vede také kampaně proti jaderné energetice, informuje veřejnost o nebezpečí radioaktivního znečištění a propaguje rozvoj obnovitelných zdrojů energie.

Během posledních měsíců, kdy běloruská vláda vystupňovala represe, však museli většinu svých aktivit přerušit. Poté, co několik Mariiných kolegů a kolegyň poslal soud také do vězení, je pro organizaci Ecodom nyní jakákoliv kooperace s vládními institucemi nepředstavitelná.

„Nadále se snažíme soustředit na své ekologické aktivity. Nicméně tak jako dříve už fungovat nemůžeme. Už z toho důvodu, že mnoho našich zaměstnanců i aktivistů je součástí občanského hnutí, kvůli čemuž jsou v nebezpečí,“ popisuje Marina současnou situaci.

Po zkušenostech s policií, soudy a nepřátelským právním systémem dnes aktivisté organizace Green Network zažívají obavy o své fyzické i psychické bezpečí. „Po všem, čím jsme si prošli, nemůžeme se stávajícím režimem už jakkoli spolupracovat.“ uvádí organizace na svých webových stránkách.

Zatímco Lukašenko se snaží situaci normalizovat eskalací násilí, vyhazováním protestujících z práce či škol a obviňováním cizích mocností z destabilizace země, tisíce běloruských občanů nadále každý víkend chodí bránit své ústavní právo na spravedlivé volby. Více než sto devadesát tisíc lidí podepsalo petici Amnesty Interantional požadující ukončení policejního násilí vůči nenásilným protestujícím.

„Je nesmírně důležité, abychom nepolevili. Právo dělat rozhodnutí, které změní jeho život, by měl mít každý. Žádné takové právo však v současném Bělorusku neexistuje. Ne v systému, který stojí proti lidem a chrání diktátora. Naše společnost prošla v posledních měsících významnou proměnou. Díky zmanipulovaným volbám a následným protestům lidi pochopili, že musí za svá práva bojovat sami. Už není cesty zpět,“ uzavírá svůj příběh Marina Dubinová.

Článek vznikl pro Deník Referendum ve spolupráci s Asociací pro mezinárodní otázky — pražským nezávislým think-tankem. Z angličtiny přeložil Radek Kubala.