Šestadvacátého dubna 1986 v 01.23 ráno vyústil odložený test na čtvrtém reaktoru Černobylské jaderné elektrárny v Ukrajinské sovětské socialistické republice v explozi. Teprve dva dny poté si zaměstnanci švédské jaderné elektrárny Forsmark povšimli neočekávaného nárůstu radioaktivity a světu začalo docházet, že se cosi strašlivě zvrtlo.

Katastrofa pokračuje i po třiceti letech — v každodenním životě pěti milionů lidí dosud obývajících kontaminované oblasti, v hrdinském úsilí tisíců inženýrů, dělníků a manažerů, kteří se krůček po krůčku pokoušejí uvést Černobyl do jakžtakž bezpečného stavu, aby neohrožoval budoucí generace, a v každodenní práci desetitisíců odborníků v jaderném sektoru, kteří dělají, co mohou, aby se z té pohromy poučili.

Katastrofa pokračuje pro Halinu Chmulevyčovou, která žije ve vesnici Vežycja v okrese Rokytne zhruba dvě stě kilometrů od Černobylu, v dodnes kontaminované třetí zóně. Svobodná matka říká: „Mám dvě děti. Jedno chodí do školy. Ve škole dostávají jídlo od státu. Předloni s tím stát přestal. Loni zase začal. Tak nevím. Podle nás je lepší, když jedí ve škole.“

Pokud se děti nenajedí tam, dostávají chleba, brambory a mléko od vlastních krav a z vlastních polí. Nedávná měření, která provedlo Greenpeace společně s Ukrajinským institutem pro radiologii v zemědělství, prokázala v mléce z vesnice zvýšenou hladinu radioaktivního cesia, jež čtyřnásobně překračuje úroveň přípustnou pro děti.

Nezávadné obědy poskytované státem jsou potřeba, aby se radiační zátěž snížila. Pravidelně se však vyskytují pokusy tuto pomoc zastavit kvůli nedostatku peněz, protože pro veřejné rozpočty Ukrajiny představuje Černobyl dodnes obrovské břemeno.

Halině a jejím sousedům se nebezpečí plynoucí z radiace pevně uhnízdilo v mysli. V kontaminovaných oblastech Ukrajiny, Běloruska a Ruska dodnes žije pět milionů lidí. Někteří nad tím se smíchem mávají rukou. Ale kdykoli jim některé dítě onemocní, mají o důvod víc k obavám.

Katastrofa pokračuje pro Vince Novaka, ředitele Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), která v Černobylu odpovídá za instalaci nového ochranného pláště a za 2500 tamních pracovníků. Příští rok se má stát rokem velkého úspěchu. Starý sarkofág nad havarovaným reaktorem překryje nová konstrukce o váze 30 000 tun, 260 metrů široká, 165 metrů dlouhá a 110 metrů vysoká.

Jakmile bude hermeticky uzavřena, může začít další etapa úsilí zaměřeného na to, aby Černobyl neohrožoval příští generace — odstranění a bezpečné dočasné uložení vysoce radioaktivního materiálu včetně roztaveného paliva, jehož většina je pořád ještě uzavřena v reaktoru. Dočasné úložiště se staví — napodruhé, protože první pokus firma Areva kvůli nedostatku informací nezvládla.

Náklady nese Chernobyl Shelter Fund spravovaný EBRD a k dnešku se vyšplhaly na 1,8 miliard eur. Pro další etapu ale žádné fondy k dispozici nejsou, a ta bude pravděpodobně ještě dražší. Bude ji muset zaplatit Ukrajina? Bude mezinárodní společenství pokračovat v podpoře? A co se bude dít pak, když momentálně počítáme s dočasným úložištěm pouze na sto let?

Katastrofa pokračuje v jaderném sektoru. Mnohá ponaučení z havárie by mohla pomoci snížit rizika jinde. Málokdo ale ví, že v době, kdy nastalo trojí roztavení reaktoru ve Fukušimě, velká část navrhovaných úprav zůstávala jen na papíře. Zatímco chemický průmysl přísně uplatňuje princip předběžné opatrnosti a princip BAT (nejlepší dostupné techniky), jaderný sektor lpí na principu ALARA — riziko má být „tak nízké, jaké lze rozumně dosáhnout“.

A slovem „rozumně“ tu není míněna jen technologická složitost, ale také ekonomická stránka věci. Novým impulzem k zavádění post-černobylských opatření se staly zátěžové testy jaderných elektráren provedené v Evropě po fukušimské havárii. Jenže revidované národní akční plány zúčastněných zemí po pěti letech vykazují spoustu varovných signálů, že opatření se odkládají a místo toho vznikají jen stále další studie.

Zavádění skutečných změn do praxe se zpomaluje vinou vysokých nákladů. Na konferenci Skupiny evropských regulátorů jaderné bezpečnosti ENSREG v roce 2015 to shrnul ředitel britského Úřadu pro jadernou bezpečnost: „Studie jadernou bezpečnost nezvýší. To dokáže jedině implementace jejich závěrů.“

Celému světu je nyní jasné, že předejít nehodám podobným Černobylu a Fukušimě pomocí technologických úprav stávajících typů jaderných elektráren vyjde hodně draho. Nové jaderné projekty vytlačila z trhu vysoká cena. Silná jaderná lobby se přesto dál snaží prosazovat výstavbu nových zařízení v zemích, jako jsou Rusko, Ukrajina a Bělorusko — tři hlavní oběti černobylské katastrofy —, ale také v Británii, Finsku a Maďarsku.

A využívá nehorázné taktiky: Černobyl prezentuje jako velké vítězství nad nepříznivými okolnostmi, srovnatelné snad jedině s druhou světovou válkou, a jeho přetrvávající důsledky bagatelizuje. O nových reaktorech prohlašuje, že „odolají všemu“, a skutečné náklady při propagaci zpočátku zkresluje (ve finském Olkiluotu byly původně vyčísleny na 3,2 miliardy eur, v bulharském Belene na 3 miliardy a v maďarské elektrárně Paks II je to nyní 12 miliard eur). Časem pak neúnosně narostou (na zhruba 9 miliard eur v Olkiluotu 3 a na 10,15 miliardy v Belene).

Dá se říci, že i sám jaderný sektor se po Černobylu pozvolna roztavuje. Jeho naději na „renesanci jádra“ rozdrtila Fukušima a úspěch německé Energiewende, která nabídla levnější a bezpečnější alternativu. Velcí investoři a banky si ze závratných nákladů na likvidaci černobylské a fukušimské havárie vyvodili vlastní závěr: jádro je příliš rizikové podnikání. Vzpomínka na Černobyl i Fukušimu a vědomí, s jakým dědictvím se dodnes potýkají ti, kdo přežili, nám pomáhá nikdy na to nezapomenout.

Komentář psaný pro DR z angličtiny přeložila Hana Pernicová.