Šestadvacátého dubna 1986 v 01.23 ráno vyústil odložený test na čtvrtém reaktoru Černobylské jaderné elektrárny v Ukrajinské sovětské socialistické republice v explozi. Teprve dva dny poté si zaměstnanci švédské jaderné elektrárny Forsmark povšimli neočekávaného nárůstu radioaktivity a světu začalo docházet, že se cosi strašlivě zvrtlo.

Katastrofa pokračuje i po třiceti letech — v každodenním životě pěti milionů lidí dosud obývajících kontaminované oblasti, v hrdinském úsilí tisíců inženýrů, dělníků a manažerů, kteří se krůček po krůčku pokoušejí uvést Černobyl do jakžtakž bezpečného stavu, aby neohrožoval budoucí generace, a v každodenní práci desetitisíců odborníků v jaderném sektoru, kteří dělají, co mohou, aby se z té pohromy poučili.

Katastrofa pokračuje pro Halinu Chmulevyčovou, která žije ve vesnici Vežycja v okrese Rokytne zhruba dvě stě kilometrů od Černobylu, v dodnes kontaminované třetí zóně. Svobodná matka říká: „Mám dvě děti. Jedno chodí do školy. Ve škole dostávají jídlo od státu. Předloni s tím stát přestal. Loni zase začal. Tak nevím. Podle nás je lepší, když jedí ve škole.“

Pokud se děti nenajedí tam, dostávají chleba, brambory a mléko od vlastních krav a z vlastních polí. Nedávná měření, která provedlo Greenpeace společně s Ukrajinským institutem pro radiologii v zemědělství, prokázala v mléce z vesnice zvýšenou hladinu radioaktivního cesia, jež čtyřnásobně překračuje úroveň přípustnou pro děti.