České jaderné klopýtání a jeho paradoxy
Alena WagnerováEnergetická koncepce ministra Mládka je zastaralá, nejen proto, že staví na jaderné energii, která zenit svého vývoje už překročila. Vůbec se zde nepočítá s vodíkem, který by mohl znamenat podstatnou decentralizaci produkce energie.
Vlastní a možná nejhlubší problém české energetické politiky postavené na jaderné energii spočívá v tom, že se Jan Mládek ve své koncepci shoduje s míněním většiny společnosti a může počítat s její podporou. Jádro totiž ve všeobecném českém mínění platí za čistou energii.
S tímto argumentem, přímo hrdě konstatovaným, se můžete setkat prakticky při každém hovoru, který se problematiky energie dotkne. A to nejen u chemie a fyziky neznalých prosťáčků, ale i u kvalifikovaných promovaných chemiků a techniků, vybavených tituly kandidát nebo doktor přírodních věd.
Na argumentaci, že jádro je čistou energii jen v tom smyslu, že nezvyšuje produkci kysličníku uhličitého v atmosféře se vám většinou nedostane žádné reakce a připomenete-li fakta jako radioaktivní záření, poločas rozpadu a problematiku ukládání odpadů atomových elektráren pokrčí váš protějšek nevěřícně rameny nebo se na vás podívá jako na člověka, který zaspal svou dobu, jako by stačilo prohlásit, že jádro čistá energie je, a tím je všechno vyřešeno.
V tomto smyslu čeští europoslanci, kteří si za svůj úkol vzali mezi čisté zdroje energie v Evropském parlamentu prosadit vedle větrných a slunečných elektráren i jádro, jednali naprosto v souladu s většinou, přesně 64 %, našich občanů.
Jejich nepřízni se naproti tomu těší fotovoltaika, protože prý zabírá úrodnou půdu. Že tu problémem není fotovoltaika sama, ale špatný zákon, který umožnil — mimochodem nejen v České republice — spekulantům využít jeho mezer a byl mezitím už dávno odpovídajícím způsobem novelizován, se zřejmě u nás dosud neproslechlo. Stejně jako za tezí o čistém jádru, tak za tou o škodlivé fotovoltaice lze vytušit zdatnou mediální kampaň na jádru zainteresovaných lobbyistů, operující jako vždycky s neúplnými či překroucenými fakty.
Do ruky jim u nás ovšem hraje i to, že Československo jako součást sovětského bloku nezažilo onen hluboký otřes černobylské katastrofy, který na Západě dal vzniknout mohutnému protiatomovému hnutí, jehož vliv na veřejné mínění dosud neoslábl, a je, pokud jde o kritický vztah k atomové energii nejméně o jednu fázi opožděno.