Vlastní a možná nejhlubší problém české energetické politiky postavené na jaderné energii spočívá v tom, že se Jan Mládek ve své koncepci shoduje s míněním většiny společnosti a může počítat s její podporou. Jádro totiž ve všeobecném českém mínění platí za čistou energii.

S tímto argumentem, přímo hrdě konstatovaným, se můžete setkat prakticky při každém hovoru, který se problematiky energie dotkne. A to nejen u chemie a fyziky neznalých prosťáčků, ale i u kvalifikovaných promovaných chemiků a techniků, vybavených tituly kandidát nebo doktor přírodních věd.

Na argumentaci, že jádro je čistou energii jen v tom smyslu, že nezvyšuje produkci kysličníku uhličitého v atmosféře se vám většinou nedostane žádné reakce a připomenete-li fakta jako radioaktivní záření, poločas rozpadu a problematiku ukládání odpadů atomových elektráren pokrčí váš protějšek nevěřícně rameny nebo se na vás podívá jako na člověka, který zaspal svou dobu, jako by stačilo prohlásit, že jádro čistá energie je, a tím je všechno vyřešeno.

V tomto smyslu čeští europoslanci, kteří si za svůj úkol vzali mezi čisté zdroje energie v Evropském parlamentu prosadit vedle větrných a slunečných elektráren i jádro, jednali naprosto v souladu s většinou, přesně 64 %, našich občanů.

Jejich nepřízni se naproti tomu těší fotovoltaika, protože prý zabírá úrodnou půdu. Že tu problémem není fotovoltaika sama, ale špatný zákon, který umožnil — mimochodem nejen v České republice — spekulantům využít jeho mezer a byl mezitím už dávno odpovídajícím způsobem novelizován, se zřejmě u nás dosud neproslechlo. Stejně jako za tezí o čistém jádru, tak za tou o škodlivé fotovoltaice lze vytušit zdatnou mediální kampaň na jádru zainteresovaných lobbyistů, operující jako vždycky s neúplnými či překroucenými fakty.

Do ruky jim u nás ovšem hraje i to, že Československo jako součást sovětského bloku nezažilo onen hluboký otřes černobylské katastrofy, který na Západě dal vzniknout mohutnému protiatomovému hnutí, jehož vliv na veřejné mínění dosud neoslábl, a je, pokud jde o kritický vztah k atomové energii nejméně o jednu fázi opožděno.

V českém diskurzu o atomové energii, pokud vůbec nějaký existuje, je  Černobyl jen důkazem o nízké úrovni sovětské techniky a argumentem proti ruským investicím do dalších temelínských bloků. České společnosti se ovšem nedotkla ani Fukušima, pro Západ poslední hřebíček do rakve jádra, který přivedl k zásadnímu obratu i dosud vehementní propagátorku atomové energie, německou kancléřku Angelu Merkelovou. „Ale Fukušima, to bylo přece zemětřesení,“ slyšíte většinou jako odpověď na tento argument.

V každém případě je tomu u nás dosud tak, že spíš seženete dva tisíce lidí na demonstraci proti Romům než proti Temelínu. Jen Jihočeské matky se snaží už léta na nebezpečí dostavování dalších bloků Temelína upozorňovat. „Ale ty platí Rakušani,“ slyšíte, jen se o nich zmíníte, jakoby nehájily naše, ale rakouské národní zájmy.

Lidi žijící kolem dvou obrovských bloků hyzdících krásnou jihočeskou krajinu eventuální dostavba samozřejmě netěší, ale jsou jaksi pohrouženi do sebe, k protestu jakoby neměli sílu, ani nevěřili, že by něco zmohli. Mluvit o tom nemají chuť, ale kapličku zbořenou na místě, kde dnes stojí elektrárna, nedávno znovu na jiném místě postavili a vysvětili.

Někde to v nich zřejmě sedí. Tohle mi aspoň na mou otázku řekla jedna stará žena, Temelín v dohledu. „Když se stavěl, tak nám slibovali, že budeme mít elektriku zadarmo, bude tohleto, bude támhleto a nakonec to zbylo tak, že máme z toho jednu jedinou velikánskou výhodu, že kdyby Temelín bouchnul, tak budeme mrtví hned všichni najednou — (...) je to krutá řeč, ale je to tak.“

Zastaralý je Mládkův koncept ovšem nejen proto, že staví na jaderné energii, která už zenit svého vývoje překročila, ale protože se v něm nepočítá s vodíkem, který se dnes ve světě všude považuje za budoucí perspektivní zdroj energie a na jeho využití a zdokonalení možností jeho výroby se intenzívně pracuje. A to nejen ve světě, ale i v České republice, paradoxně v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou a Matematicko-fyzikální fakultou Karlovy univerzity.

Některé z těchto výzkumných projektů byly dokonce finančně podporovány ministerstvem financí. Česká vodíková technologická platforma tak na internetu informuje od roku 2007, první informace o vodíku jako možném zdroji energie pocházejí z roku 2002 a internetové stránky Hybrid.cz kromě řady jiných zde například informují o Hydrogen days, které se za mezinárodní účasti konaly letos v dubnu v Praze.

„Je příznačné, že na konferenci vystoupilo několik zástupců německých univerzit a firem. Právě u našich sousedů jde vývoj vodíkových technologií velmi rychle kupředu. Souvisí to se změnou energetické politiky a odklonem od jádra — pokud se chce Německo zaměřit na obnovitelné zdroje, musí vyřešit výkyvy počasí a tudíž skladování energie,“ vysvětluje smysl Hydrogen days profesor Karel Bouzek z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze na internetové stránce Hybrid.cz. A vysvětlení a fakta k obávané nebezpečnosti vodíku pro jeho výbušnost na českém internetu naleznete také.

Budoucnost je ve vodíku

Výzkum vodíku jako zdroje energie se přitom ubírá dvěma směry: Jednak vývojem vodíkových motorů konstruovaných na základě palivových článků pro pohon aut a autobusů, jednak řešením využívání vodíku jako zdroje energie pro výrobu elektřiny. Oddělení vodíkových technologií v ústavu v Řeži tak například už v roce 2009 vytvořilo prototyp autobusu poháněného palivovými články, který je už ve zkušebním provozu v některých českých, ale i cizích městech.

Ovšem nejdůležitější otázkou, jak o tom informuje na stránkách E-15.cz vedoucí oddělení vodíkových technologií tohoto ústavu, Aleš Douček, je řešení problému spojení „zdrojů obnovitelné energie s proměnlivým výkonem ve spolupráci s elektrolyzérem a vodíkovými palivovými články jako záložní energií. (...) Elektrická energie z obnovitelných zdrojů může být s výhodou využita právě pro lokální výrobu vodíku, odstraňuje komplikace s regulací energetické přenosové soustavy. Výroba vodíku se tak může stát perspektivní alternativou regulace spotřeby elektrické energie.“

Zjednodušeně řečeno, jde tu o spojení elektrolýzy a solární buňky do jednoho procesu, což by znamenalo možnost vyrábět si proud na střeše vlastního domu, v případě jeho přebytku jej ukládat do zásoby v podobě vodíku a v případě potřeby z vodíku zase vyrábět elektrickou energii.

Všechny tyto technologie jsou dosud sice nanejvýš v poloprovozním stádiu, předpokládá se ale, že pro všeobecné použití dozrají nejpozději do roku 2030. Ale vývoj mezitím pokračuje tak rychle, že několik měsíců už existují první fungující ovšem ještě značně drahé prototypy, které instalatérské firmy v Německu instalují do prvních novostaveb.

Podle plánu v roce 2019 v České republice postavené jaderné reaktory budou tedy v době, kdy domácí elektrárny budou už běžně na trhu, industriálními ruinami, které zbourat a odstranit bude stát miliony. Stejně tak rekultivace krajiny v případě zcela zbytečného prolomení těžebních limitů.

Využívání vodíku jako zdroje energie by především znamenalo podstatnou možnost decentralizace její produkce, jejího převedení na jednotlivé domácnosti, obce, komuny, podniky. Právě tato decentralizace je ale energetickým koncernům trnem v oku, protože by podstatně omezila jejich centrální moc i jejich zisky. A tady pravděpodobně leží jeden z důvodů Mládkovy zastaralá energetická koncepce, jež tomuto monopolu energetických koncernů nahrává do ruky.

Ministr tak nesleduje zájem veřejný, tedy zájem občanů, jimiž byl zvolen, ale zájmy producentů elektrické energie. Druhá možnost je, že neví nic o vývoji moderních vodíkových technologií. Pak ovšem není kompetentní k vytváření národní energetické koncepce. V obou případech není člověkem na svém místě.

Čemu se však divím, je, že odborníci pracující třeba v České vodíkové platformě se nesnaží víc popularizovat špičkové výsledky své práce, a tím i mobilizovat veřejnost pro zájem o skutečně čistou energii, jakou je vodík. Stejně se mi ovšem zdá, že i čeští ekologové pro samý boj proti prolomení limitů a stavbě nových reaktorů vývoj nových technologií poněkud přehlédli. A divím se i tomu, že nikoho ještě nenapadlo s někým například z České vodíkové platformy udělat pro Deník Referendum rozhovor.