To odpoledne si Kazuhiko Kobayashi uklízel ve své domácí pracovně. Přesně ve 14 hodin a 46 minut se dům na okraji centra Tokia poprvé prudce otřásl. Podlaha v 11. patře bloku se začala hýbat, z polic padaly na zem knihy a talíře. Po prvním velkém záchvěvu následovala série dalších.

„Napadlo mě, že je to konec. Skočil jsem do obýváku, strčil matku do rohu místnosti a zakryl ji svým vlastním tělem. Ačkoliv jsme na drobné otřesy zvyklí, tyhle byly mocné. Pomyslel jsem si, že to je konec. Náš dvanáctipatrový dům se musí každou chvíli zřítit.“ Tak líčí Kobayshi (68) zemětřesení z 11. března 2011, které způsobilo havárii v jaderné elektrárně Fukušima. Zbyla po ní vylidněná dvacetikilometrová zóna.

Bývalému poradci velkých firem, který mnoho let žil v Německu, změnila Fukušima život. Od tragédie se zabývá kampaní na pomoc obětem katastrofy, pořádá sbírky. Je přesvědčený, že jaderná energetika představuje bezpečnostní i ekonomické riziko. V Německu mu vyšla kniha o globalizaci. Nedávno navštívil Prahu a České Budějovice.

Dlouhou dobu jste žil v Německu.

Do Německa jsem odešel v roce 1968 dostudovat gymnázium a germanistiku. Chtěl jsem poznat tuto zemi osobně. Po studiích jsem brzy dostal nabídku pracovat pro jednu velkou firmu. Celých dvacet devět let jsem byl činný v ekonomice, v Německu jsem založil rodinu. Téma životní prostředí mi ale bylo vždycky blízké.

Jak jste vnímal využívání jaderné energie v průmyslu?

Nebyl důvod se toho obávat. Stejně jako většina obyvatel na této planetě jsem byl příliš pohodlný na to, abych se zabýval jejími riziky. Neměl jsem prostě potřebu se v tom angažovat.

Jako Japonec jste musel vědět, co dokáže jaderná energie. Hirošima, Nagasaki … V Japonsku nikdo strach neměl?

Běžný člověk ho nemá. Politici a jaderná lobby dokážou přesvědčit Japonce o tom, že jaderná energie je bezpečná. Víte, ani jim to nedá moc práce. Jako národ jsme historicky zvyklí poslušnosti, je to naše mentalita.

V polovině šedesátých let se mi dostala do ruky kniha Zvony v Nagasaki. Neznám její název v originálu. Četl jsem ji jako ještě školák a hluboce na mě zapůsobila. Říkal jsem si, to je zkušenost, která Japonsko navždy poznamená.

Pamatuji si na ni. Napsal ji mladý lékař, který zažil zkázu Nagasaki. Dokonce byl ten lékař tak odvážný, že přes zákaz establishmentu dělal sám na vlastní pěst šetření důsledků ozáření. Ale pozdější politika Japonska byla, udělat za vším tlustou čáru. A lidé poslechli.

Kde nastal u Vás impuls ke změně myšlení vůči jaderné energii? Způsobila to Fukušima?

Určitě.

Pro nás jako Evropany byla tato havárie šokem. Pokud vynechám Černobyl, japonskou techniku a technologii bereme jako něco špičkového.

Ten samý pocit měli Japonci. Fukušima doplatila na zemětřesení, ale to není pro naši zemi nic neobvyklého. Za rok u nás pocítíme stovky otřesů, už děti ve škole se cvičí, jak reagovat, jak se chránit. Mentalita funguje, že je to něco běžného a že na to musí myslet i konstruktéři a architekti a politici.

Přesto se havárie stala. Změnil se od té doby postoj obyvatel?

Je to stejné. Příklad. Dělal jsem v oblasti rozhovor s jednou místní ženou. Držela malé dítě. Dozimetr ukazoval zvýšené záření. Upozornil jsem jí na to. Pokrčila rameny a odpověděla: Vláda říká, že je to v pořádku a já tomu věřím.

A vláda názor změnila?

Vedou liberální demokrati, kteří vždycky podporovali jaderný program. Jediný, kdo změnil názor, byl tehdejší ministerský předseda. Kritizoval záchranné práce. Stálo ho to post. Prostě zmizel ze scény. Vláda namlouvá lidem, že už je všechno v pořádku a chce opět jaderný program zahájit.

Jak vypadá oblast Fukušimy dnes? Kolik lidí ji muselo opustit a na jak dlouho?

Evakuovalo se dvacetikilometrové pásmo. Hodně mladých žen s dětmi odešlo do Tokia. Co se stalo potom? Z patnácti tisíc rodin se polovina rozpadla. Muži se museli odloučit kvůli práci a rodiny to neunesly. Někteří muži ještě teď pracují ve Fukušimě, zůstali kvůli obživě. Většinou jde o mladé rodiny s malými dětmi, je to další katastrofa. Přesto v oblasti někteří obyvatelé přes zákaz zůstávají, především ti staří. Žijí v primitivních chatrčích. Celá zóna je ve skutečnosti mrtvá, už nikdy nebude jako dřív.

Ví se, kolik lidí následkem havárie zemřelo?

Takové údaje vláda zamlčuje. Ze zkušenosti z Hirošimy a Nagasaki víme, že hodně lidí umíralo ještě dlouho po katastrofě. Rodí se děti se zdravotními problémy, které přímo havárii nezažily.

Říkal jste, že Fukušima vás změnila. Jak se to projevilo?

Na jadernou energii se dívám kriticky. O ekonomickém přínosu jsem pochyboval dříve, ale teď tu máme důkaz. Japonsko ji dočasně odstavilo a žádný problém není. Teď hodně lidí zaměstnává likvidace havárie, úklid celé oblasti. Vláda na to vyčlenila hodně peněz. Jenomže než projdou sítem zprostředkovatelů práce, dostane se na dělníky jen zbytek. Jsou to často bezdomovci. Pořádám také sbírky, zaměřené na pomoc dětem.

Jste v jižních Čechách, kde stojí elektrárna Temelín. Její rozšíření odsouhlasili krajští zastupitelé. Co byste jim vzkázal?

Aby nevěřili argumentům jaderné lobby. Jsou to lži. Jak vidíme, nebezpečné jsou. Levné také ne, pokud k tomu započítáme pojištění nebo náklady na likvidaci odpadu.