Lekce z Fukušimy

Jan Beránek

Od pacientů zapomenutých při evakuaci v nemocnicích po tvrzení advokátů majitele elektrárny, že radiace patří tomu, čí pozemek kontaminovala, fukušimská tragédie trvající právě jeden rok skýtá poučení, která bychom neměli přehlédnout.

Právě před rokem začala jaderná katastrofa v japonské Fukušimě. Schválně píši „začala“, protože její konec je v nedohlednu: likvidace a zabezpečení elektrárny má podle odhadů společnosti TEPCO trvat asi čtyřicet let a rozsáhlá kontaminace isotopem césia Cs-137 se bude rozkládat ještě pomaleji: potrvá několik století, než prakticky zmizí a úroveň radiace se vrátí na přirozenou úroveň.

Jeden rok je ale vhodná příležitost podívat se zpět a ptát se, jak jsme se poučili a zda se taková tragédie nemůže opakovat. Je dobré začít klást otázky.

Jak je možné, že navzdory všemu ujišťování po černobylské havárii, že něco takového se  „v civilizovaných zemích“ stát nemůže, se těžká jaderná nehoda odehrála znovu — a navíc v jedné z technicky nejvyspělejších zemí?

Jak to, že havarijní a evakuační plány nedokázaly ochránit lidi v Japonsku před radioaktivním spadem a kontaminací? Proč japonská vláda ani po roce nedělá všechno pro to, aby občany co nejlépe informovala a omezila jejich radiační zátěž na minimum?

Nebo jak je možné, že statisíce lidí, kterým havárie rozvrátila život, dodnes nedostaly odpovídající finanční odškodnění? Že nemají ani jinou podporu ze strany státu, která by jim pomohla vybudovat nové domovy, postavit se na vlastní nohy a zabezpečit rodiny?

Ve snaze o hledání životně důležitých odpovědí si Greenpeace objednalo u tří nezávislých odborníků studii „Lekce z Fukušimy“. Byla zveřejněna před dvěma týdny a v plné verzi šedesáti stran je k dispozici v anglickém jazyce zde.

Podle mého názoru z ní plynou dva hlavní závěry. Za prvé, Fukušima znamená konec paradigmatu „jaderné bezpečnosti“. Za druhé, havárie odhalila hluboké a systémové selhání institucí, které měly dbát na bezpečnost jaderných reaktorů a na ochranu obyvatel před radioaktivitou.

Konec paradigmatu jaderné bezpečnosti

Proč hovořím o konci paradigmatu? Protože po tom, co jsme viděli před rokem, můžeme bezpečně konstatovat, že nic jako „jaderná bezpečnost“ ve skutečnosti neexistuje a sám pojem je zjevný oxymoron. V reálném světě jsou jen jaderná rizika, která jsou nepředvídatelná a vyplývají ze samé podstaty jaderných technologií. Kdykoliv se může stát, že se některý jaderný reaktor vymkne zpod kontroly v důsledku selhání techniky, chyby lidské obsluhy, přírodní pohromy, nebo záškodnické akce — nebo v důsledku některé z možných kombinací těchto událostí.

Nejen to. Ve Fukušimě všechny bezpečnostní systémy, bariéry oddělující radioaktivitu od životního prostředí a prvky tzv. „hloubkové ochrany“ velmi rychle zkolabovaly. Od ztráty chlazení reaktorů do první vodíkové exploze uběhlo pouhých 24 hodin.

Jaderný průmysl a jeho obhájci nám tvrdili, že pravděpodobnost vzniku těžké nehody s poškozením paliva je jednou za sto tisíc let, a i poté je riziko jen jedna ku desíti, že selžou ochranné obálky a ven unikne větší množství radioaktivity. Své tvrzení dokládali stovkami studií, výpočtů a modelů. Na principu toho, že „nelze rozumně předpokládat“ situaci vedoucí k velkému úniku radioaktivity, jsou tak dnes postaveny nejen havarijní plány, ale i samotné schvalování jaderných elektráren a povolování jejich provozu.

Jenže namísto údajného zanedbatelného rizika jedna ku milionu nám empirická pozorování ukazují, že k takovým nehodám dochází u průměrného reaktoru s frekvencí tisíckrát vyšší. Při čtyřech stovkách reaktorů na světě to vychází zhruba na jednu těžkou nehodu každých deset let. Jedním z principů moderní vědy je to, že když hypotéza odporuje pozorované skutečnosti, je třeba kriticky přehodnotit celý model a teorii, ze které se vycházelo. Taková potřeba zásadní revize nyní vznikla u pravděpodobnostních výpočtů a předpokladů týkajících se jaderných rizik.

Bohužel jsme zatím svědky toho, že na příslušných úřadech sedí titíž „odborníci“ jako předtím a používají stejné chybné modely jako doposud. Na jejich základě pak znovu mylně usuzují, že zrovna naše jaderné elektrárny jsou přece úplně bezpečné a nic vážného se nemůže stát. Nezbývá než konstatovat, že jaderný průmysl se řídí mnohem více slepou vírou než moderními vědeckými postupy.

Ve stejném duchu se odehrávají i zátěžové testy, které dospěly k závěru, že ani jeden jediný reaktor na celém světě není nebezpečný, a tudíž není potřeba nikde žádný zavírat. Je nepochybné, že i sama fukušimská elektrárna — kdyby už nebyla roztavená a rozmetaná výbuchy — by těmito testy prošla a dostala zelenou pro další provoz.

Tím se ovšem dostáváme k druhému postulovanému závěru, totiž že fukušimskou tragédii zavinilo na prvním místě selhání právě těch institucí, které dohlížejí na jadernou bezpečnost a ochranu. Dokud neprojdou zásadními proměnami a hlubokou reflexí, obávám se, že svět bude nevyhnutelně směřovat k další jaderné katastrofě.

Studie, o které jsem se zmínil, podrobně dokládá, jak japonská vláda, úřady a jaderný průmysl fatálně selhaly ve třech oblastech:

1. havarijní plánování a evakuace

2. kompenzace škod a zodpovědnost za následky havárie

3. státní regulace a dozor nad bezpečností elektráren

Podívejme se na ně podrobněji.

Selhání havarijních plánů a evakuace

Velkým varováním je skutečnost, že dokonce i v Japonsku — v zemi s patrně největšími zkušenostmi s živelnými pohromami a se zvládáním jejich následků — se jaderné havarijní a evakuační plány ukázaly jako po mnoha stránkách nefunkční a nedokázaly poskytnout občanům potřebnou ochranu před radiačními dopady nehody.

Během první dnů, kdy se jaderná havárie rozvíjela naplno, vláda mylně ujišťovala veřejnost, že se nemusí příliš obávat. Na tiskové konferenci 12. března prohlásil tajemník vlády Edano, že z elektrárny nemůže uniknout větší množství radioaktivity a že lidé žijící dále než dvacet kilometrů jsou v bezpečí. Dva týdny nato vláda vyzvala obyvatele ve třicetikilometrové zóně, aby ji pokud možno opustili. O ještě něco později, v dubnu, vláda přikázala evakuovat obce vzdálené i padesát kilometrů od elektrárny. Úřady pak postupně rozšiřovaly evakuaci o další a další lokality ještě během června, července a srpna.

Teprve zpětně zveřejněné dokumenty ukazují, že vláda měla už po několika dnech po 11. březnu k dispozici různé scénáře vývoje nehody, z nichž ten nejhorší by vedl k nucené evakuaci hlavního města Tókja vzdáleného 250 kilometrů. Je zjevné, že havarijní plány postavené na principu soustředných kružnic o poloměrech pouhých třinácti (Temelín) nebo dvaceti kilometrů (Dukovany) jsou jednak příliš rigidní, jednak naprosto nedostatečné.

Nákladné počítačové modely, které Japonsko vyvinulo pro předpověď pohybu radioaktivního mraku a intenzitu následného spadu, nebyly použity správně a včas. To vedlo k situacím, kdy vláda evakuovala část obyvatel do míst, kde byla radioaktivita ještě vyšší než tam, odkud odešli. Tisíce lidí kvůli tomu zůstalo po dobu několika týdnů nesmyslně vystaveno velmi vysoké úrovni záření.

×
Diskuse
VW
March 12, 2012 v 18.38
Nutnost srovnávání odpovídajících čísel
Pane Beránku, základní věc je, že se musí rizika a škody srovnávat. A musí se srovnávat stejná čísla. To Vy bohužel patrně úmyslně neděláte. Jestliže mluvíte o zhruba 20 000 přímých obětí cunami tak k tomu lze přiřadit pouze nula přímých obětí havárie ve Fukušimě. Pokud začnete mluvit o nepřímých obětech havárie ve Fukušimě (tedy o předčasně zemřelých pacientech při evakuaci nemocnic a domovů pro přestárlé, možná úmrtí na následky přepracování v těžkých podmínkách, sebevraždy při ztrátě domova atd) tak musíte i říci, že podobné případy a v mnohem větším počtu nastaly v jiných částech Japonska po cunami. Tam se také muselo evakuovat a práce při likvidaci následků jsou namáhavé a stresující. Jen se tak přesně neevidují a tolik se o nich nemluví.
Pokud mluvíte o tom, že využívání jaderných zdrojů přináší negativa a rizika, je třeba také říci, že škody a následky má i její nevyužívání, jak ukázala i nedávná studie vypracovaná na zadání Greenpeace: http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/vladimir-wagner-doplneni-studie-o-dopadech-prekroceni-tezebnich-limitu
Pro zájemce je přehled, jaká je po roce situace ve Fukušimě zde: http://www.osel.cz/index.php?clanek=6163 a o tom, jak vypadají různá srovnání odpovídajících čísel je pak diskuze pod tímto článkem http://www.denikreferendum.cz/clanek/12523-fukusimsky-buddha-aneb-za-co-by-se-mel-hejtman-hasek-omluvit a odkaz tam uvedený.
Z hlediska srovnávání je také zajímavý třeba tento aktuální odkaz: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=736813