Energetika po Fukušimě VII: Kudy dál v České republice
Jan BeránekPřinášíme poslední, sedmý díl seriálu Jana Beránka o globálních výhledech energetiky. Poslední díl si klade otázku po budoucnosti energetiky k České republice ve světle toho, co bylo napsáno v předchozích šesti dílech.
V předchozích šesti dílech jsme se zabývali tím, jakými změnami v posledních letech prochází sektor energetiky. Ukázali jsme si, jak Fukušima zasadila velkou ránu už beztak skomírající jaderné energetice, jak se obnovitelné zdroje staly dominantní technologií po stránce instalovaných výkonů i objemu investic a jakého úspěchu dosáhly tyto zdroje ve Španělsku, Dánsku a Německu. Podrobně jsme se také věnovali dopadům rychle rostoucí výroby obnovitelné elektřiny v Německu na tamní ceny energie, jak se odstavení osmi reaktorů v této zemi odrazilo na spalování fosilních paliv a její dovozní bilanci a nakonec i na to, jak zvládnout integraci obnovitelných zdrojů do rozvodných sítí, aniž by to ohrozilo jejich stabilitu nebo spolehlivost dodávek elektřiny.
V této závěrečné části se zaměříme na otázku, co to všechno znamená pro nás.
Česká republika je integrována do jednotného evropského trhu s elektřinou a naše přenosová soustava je součástí celoevropské sítě ENTSOE (European Network of Transmission System Operators for Electricity, do roku 2009 UCTE). Už jen proto nelze uvažovat o naší energetice izolovaně. Jak jsme viděli, dění v regionu nás zasahuje přímo i nepřímo: přes naše území protéká tranzitem elektřina z okolních zemí, sami proud vyvážíme a dovážíme, velkoobchodní ceny elektrické energie u nás jsou významně ovlivňovány cenami na burze v Německu a Rakousku.
A ačkoliv rozhodování o konkrétní podobě státní energetické koncepce zůstává ve svrchované pravomoci národních vlád, z titulu našeho členství v Evropské unii jsou pro nás závazné rámcové direktivy EU a z nich plynoucí závazky — třeba nařízení ohledně škodlivých emisí tepelných elektráren, minimálního podílu obnovitelných zdrojů v domácím energetickém mixu, nebo zvyšování energetické účinnosti.
Chceme do budoucna spoléhat na uhelné elektrárny, nebo stavět nové jaderné reaktory? Máme zmrazit nebo naopak podpořit investice do obnovitelných zdrojů energie? A když budeme modernizovat přenosovou soustavu, jaké vlastnosti by měla mít?
Nemáme-li stovky miliard korun investovat neúčelně nebo dokonce kontraproduktivně, je potřeba brát v potaz trendy a směřování okolních zemí i celé EU. Následující graf na změnách instalovaných výkonů jednotlivých technologií v roce 2012 ukazuje výstižně, kam se Evropa ubírá:
Modré sloupce představují nově instalovaný výkon, červené naopak jeho úbytek z důvodu vyřazování starých elektráren. Vidíme, že z hlediska přidávaných výkonů je na prvním místě fotovoltaika („PV“, přírůstek 16 750 MW za jediný rok!) a na druhém vítr („Wind“, 11 895 MW). Třetí místo má plyn („Gas“) s novým výkonem 10 535 MW; u něj je ale potřeba zohlednit, že zároveň bylo vyřazeno 5 495 MW plynových elektráren. Celkově jsou pak na ústupu elektrárny spalující ropné produkty („Fuel oil“), uhelné bloky („Coal“) a jaderné reaktory („Nuclear“).
Že vloni nešlo o výjimečný rok, ale že jsou tyto trendy dlouhodobé, si můžeme ukázat na následujícím grafu. Zobrazuje nově instalované výkony různých typů elektráren v EU po jednotlivých letech od roku 2000 (tmavě modrá část sloupce představuje větrné elektrárny, zelená fotovoltaiku, světle modrá vodní elektrárny, žlutá elektrárny plynové, šedá uhelné a červená jaderné).
Obnovitelné zdroje („RES“), znázorněné šedým vystínováním pozadí, jsou mezi novými investicemi dominantní technologií prakticky celou dekádu a ani ekonomická krize to nezměnila.
To je ovšem minulost a jakkoliv jsou zobrazené trendy výmluvné, nemusí správně vypovídat o dalším směřování. Máme nicméně dobré důvody předpokládat, že tyto trendy budou pokračovat i do budoucna.
Za prvé, EU vytyčila závazné cíle zvýšit do roku 2020 podíl OZE v energetice celkově na 20 %, což v sektoru výroby elektřiny znamená nárůst na cca 35 %. Ačkoliv několik členských států — mezi něž bohužel patří Česká republika — se tento cíl snaží zpochybnit nebo oslabit, není příliš pravděpodobné, že se to podaří. Už jen proto, že Německo coby ekonomický tahoun EU v posledních dvou letech výrazně navýšilo své vlastní ambice tak, že na konci této dekády mohou OZE vyrábět přes 50 % tamní elektřiny.
Za druhé, Evropská komise připravuje od roku 2010 dlouhodobou energetickou strategii pro celou EU. Jejím cílem je dosažení tří klíčových změn: odbourání uhlíkových emisí (ze spalování fosilních paliv), zajištění energetické bezpečnosti a zvýšení konkurenceschopnosti.
Je to tak pane Beránku, OZE jsou obrovskou příležitostí pro ekonomiku, vědu, výzkum, zaměstnanost, zlepšení životního prostředí... Bohužel je zcela jisté, že nám vlak ujede a skončíme zadluženi a zbídačeni na periferii Evropy.
Je to čistá loupež, kdy majitelé větrných elektráren vyrábějí levně, ale prolobovali si vysoké dotované ceny, aby se jim rychleji zhodnocovaly investice? Nebo je údajně nízká výrobní cena větrné energie výsledkem kreativního účetnictví, a kdyby měl Jan Beránek postavit údajně tak výhodnou větrnou elektrárnu a prodávat její produkci bez dotací, prodělal by kalhoty? Anebo jsou větrné elektrárny nejmodernější konstrukce skutečně schopné vyrábět elektřinu levně, ale dotujeme a ještě pěkných pár let budeme dotovat výrobu ve starých, drahých a neúčinných zařízeních?
V případě třetí možnosti se, povýtce řečnicky, ptám: Jaké zdroje a ceny energie jsme dnes mohli mít, kdybychom peníze věnované na dotace pro drahé obnovitelné zdroje investovali přímo do výzkumu a vývoje?
V tomto duchu, mimochodem, argumentuje senátorka ČSSD Alena Gajdůšková proti dostavbě Temelína http://www.cssd.cz/aktualne/blogy/temelin-neni-jednoznacnou-zalezitosti/ : „Ale Evropská energetické strategie mluví o zvyšování účinnosti, snižování spotřeby elektrické energie a reaktorech čtvrté generace. Jeden typ nového reaktoru mají čeští vědci již v poloprovozu. Za jak dlouho bude tato nová technologie schopna průmyslové realizace? A jestliže tyto technologie jsou již dnes známy, nebylo by lépe výstavbu odložit a zahájit za pět, sedm let nové bloky tou nejmodernější a nejbezpečnější technologií, která nemá problém s jaderným odpadem a nejde zneužít k výrobě jaderných zbraní? Nebylo by pro Českou republiku lepší být na čele technologického rozvoje a své zkušenosti pak prodávat po celém světě?‟ Zůstává ovšem, jak se zdá, osamocena mezi dvěma lobbistickými bloky, z nichž jeden chce stavět teď s dosavadní zastarávající technologií, a cílem druhého je zakázat jádro na věčné časy a nikdy jinak.
Navíc, kromě toho, že i při maximálním využití větru zřejmě budeme muset nějak jinak vyrobit přes devadesát procent elektřiny pro vlastní spotřebu, je tu problém s toky proudu přes naše území. Elektřina skutečně teče, chová se v síti podobně jako voda v korytě, přetéká z míst, kde jí je hodně, do míst, kde jí je málo, a to cestou nejmenšího odporu. Chceme-li tokům přes naše území zabránit, potřebujeme vyrábět elektřiny nadbytek, aby pokud možno přetékala stále od nás k sousedům, a ne od nich k nám.
Dotace na obnovitelné zdroje přijdou na zlomek této částky, ale mají obrovský efekt. Právě díky nim se daří prudce zlevňovat související technologie, takže po deseti až dvaceti letech se tento sektor obejde bez dalších podpor.
Oproti tomu například jaderná energetika měla po celých 60 let své existence k dispozici exkluzivní postavení a dotace v souhrnu v řádu bilionů dolarů. Výsledek? Abychom si mohli dovolit postavit nový reaktor, musíme se zavázat, že za jeho produkci budeme platit dvojnásobné ceny elektřiny po dobu příštích 40 let.
Pan kolega Macháček ale zjevně považuje za prozřetelnější pokračovat v utápění peněz v technologii, která nedokázala ani zdaleka přinést, co slibovala, a stále dokola jen přichází s nataženou rukou a domáhá se dalšího půlstoletí výhod a dotací.
Výjimkou v tomto nejsou ani tzv. reaktory čtvrté generace. Paní Gajdůšková se mylně domnívá, že jejich průmyslové nasazení je otázkou několika let. V nejlepším případě to budou dvě desetiletí, během nichž se velmi pravděpodobně ukáže, že jejich cena je neúnosně vysoká a technologická bezpečnost má trhliny. Ostatně tvrzení o tom, že nemají problémy s jaderným odpadem a nelze je zneužít k výrobě jaderných zbraní, jsou marketingové pohádky ze strany výzkumných ústavů a průmyslu. Ti se po fiasku předchozích tří generací jaderných reaktorů chytají stébla a snaží se pod nějakou záminkou získat dotace na dalších pár desetiletí.
Podle Evropského energetického portálu http://www.energy.eu/#domestic byly ceny elektřiny pro domácnosti v listopadu 2012:
v Německu 259,83 EUR/MWh
ve Velké Británii 154,70 EUR/MWh
u nás 148,70 EUR/MWh
Z toho je vidět, že Německo není na evropské špičce jen v zavádění obnovitelných zdrojů, ale i ve zdražování elektřiny pro domácnosti. Britské domácnosti nakupují elektřinu výrazně levněji, ale u nás ji máme přece jen ještě o něco levnější. Přitom i české domácnosti by se jaderný reaktor s výrobní cenou 110 EUR/MWh vyplatil více než německé domácnosti fotovoltaické panely. Možná bychom měli začít zakládat samozásobitelská elektrárenská družstva pro stavbu malých jaderných elektráren.
http://vedazije.cz/node/2261
Státní dotace na provoz solárních elektráren pro rok 2011 – 11.7 miliardy korun
http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi/c1-58098780-vlada-bude-mene-dotovat-cenu-elektriny-z-obnovitelnych-zdroju-lide-zaplati-vic
Rozpočet na výzkum fotovoltaiky – cca 150 milionů korun
(odhad FZÚ AV ČR)
Důležité je také, že i mladí vidí v OZE šance, letos vedu již pátý studentský projekt, který se týká fotovoltaiky. Byly to například: otáčení fv panelu za sluncem řízené pomocí PLC, autonomní robotické vozidlo napájené ze slunce řízené mikropočítačem, dobíjení elektrického vozidla z fv panelu. Kupodivu nikdo nechce stavět model malé jaderné elektrárny :-)
Asi nejvetsi sranda je, ze venovat jenom ctvrtku dotaci na provoz OZE vyzkumu, efektivni metodu skladovani elektriny bychom tu mozna uz meli.
Podobně je z velké části iracionální kritika OZE a odsuzování energetické transformace v Německu. Bohužel i ve státních sdělovacích prostředcích a v hlavním vysílacím čase, viz např. pondělní reportáž ČT o tom, jak Německo kvůli zastaveným reaktorům rozšiřuje těžbu uhlí a bude bourat vesnice.
Výpadek výroby německých reaktorů odstavených v létě 2011 představuje 41 TWh ročně a byl během pouhých dvou let s velkou rezervou kompenzován tamním navýšením výroby OZE (33 TWh) plus snížením domácí spotřeby elektřiny (16 TWh).
Za první tři měsíce letošního roku má Německo bilanci čistého vývozu elektřiny v objemu 16 TWh. To je čtyřnásobné zvýšení od roku 2011 (kdy od ledna do března ještě běžely všechny tamní reaktory). Je to také ekvivalent celoroční výroby tří až čtyř velkých elektráren - nadbytečný a vyvezený jen za první kvartál!.
Jak je vidět, i přesto leckdo stále VĚŘÍ, že německé uhelné elektrárny zvyšují výrobu kvůli nutnosti nahradit odstavené reaktory.
Možná Vás německá vláda zaměstná jako poradce. Zjevně téhle zaostalé, neúspěšné a nedemokratické zemi chybí naše české mozky, které vždycky ví nejlíp, co a jak mají dělat jinak ti druzí.
„Socialistická‟ vláda plánovala postavit v temelíně čtyři jaderné bloky. Všeobecný odpor k další monstrózní „stavbě socialismu‟ se snažila mírnit slibem, že po dokončení jaderné elektrárny odstaví elektrárny tepelné, které ničí ovzduší v Severních Čechách. Přesto, kdyby tehdy bylo možné uspořádat o Temelínu referendum, pravděpodobně by jeho stavba neprošla.
Do stavby Temelína přišla revoluce. A Greenpeace. Soustavné protesty ekoaktivistů nejen vedly k tomu, že postaveny byly místo čtyř bloků jen dva, ale především umožnily stavbu protáhnout, prodražit a přizvat k ní Westinghouse, aby vydělal na „modernizaci a zvýšení bezpečnosti‟ sovětské technologie, tedy na práci, která byla zhola zbytečná. Že na průtazích a prodražení stavby měli sami lví podíl, nebrání ekoaktivistům vyčítat je Temelínu a jaderné technologii obecně.
Počínání ekoaktivistů, kteří zuby nehty brání stavbě jaderných elektráren, a pak si stěžují, že jde pomalu, se podobá počínání pravicových politiků, kteří vší svou mocí rozbíjejí státy, a pak si stěžují, že nefungují.
Dlouhodobé otravné protesty, a zvláště agresivní akce rakouských ekoaktivistů, kteří spojili ekoaktivismus s nacionalismem, a div že nám nevyhlásili válku, vedly mimo jiné ke vzrůstu veřejné podpory Temelína, v době, kdy bylo rozhodnuto postavit jen dva bloky, by pravděpodobně v referendu prošly všechny čtyři.
Zatímco Greenpeace a spol. protestovali, budoval se u nás kapitalismus. Nevzpomínám si přesně, zda v době dokončení Temelína už byl ČEZ akciovou společností, jejíž menšinoví zahraniční akcionáři by majoritního vlastníka, náš stát, pohnali k arbitráži, kdyby řádně nevytvářela zisk. Každopádně se zisk stal měřítkem všeho. Odstavit uhelné elektrárny, když vydělávají, se stalo nemyslitelným. Něco takového by snad bylo možné, kdyby Temelín začal dodávat elektřinu podle původního plánu, dříve než se rozpadlo Občanské fórum a k moci nastoupila ODS, dříve než byl u nás vybudován kapitalismus. Nebo kdyby aktivisté místo proti jáderné energii bojovali stejnou silou proti Václavu Klausovi.
Greenpeace nezačnou prospívat životnímu prostředí, dokud nepochopí, že to, čemu říkají „atomový stát‟, je stát kapitalistický, že chránit životní prostředí v podmínkách kapitalismu nelze.