Česká republika se nachází uprostřed největší energetické krize od sametové revoluce. Celoevropská krize začala loni na podzim, vinou zejména rostoucích cen fosilního plynu. Letos ji umocnil ruský vpád na Ukrajinu. Podle neveřejné analýzy Ministerstva průmyslu a obchodu stoupne průměrná cena energií meziročně až o šestaosmdesát procent.

Zvyšování cen energií od loňského října způsobilo finanční potíže už více než polovině českých domácností. Podle prognóz expertů se v příštích měsících do energetické chudoby může propadnout dosud nevídaný počet obyvatel. Některé energetické firmy mezitím vykazují rekordní zisky.

Teplárenská společnost Veolia Energie ČR loni navýšila čistý zisk více než osminásobně. Korporaci E.ON Energy — v tuzemsku druhému největšímu dodavateli elektřiny — meziročně stoupl zisk o šestapadesát procent. Energetický a průmyslový holding Daniela Křetínského se v červnu stal největší českou firmou.

Zřídkakdy je protiklad mezi zájmy veřejnosti a zájmy soukromých investorů tak patrný. Zatímco hrstka energetických podnikatelů pohádkově bohatne, miliony lidí žijí v ekonomické nejistotě a obávají se nadcházející zimy.

Příčinou současné krize je kombinace faktorů, výraznou roli však hraje samo nastavení trhu s energiemi. Jeho současná podoba a vývoj, kterým jsme k ní dospěli, přitom ve veřejné debatě téměř nefigurují. Na rozdíl od například privatizace uhelných dolů je příběh otevírání — či takzvané liberalizace — energetického trhu málo znám.

Jak se obchod s energiemi za posledních třicet let proměnil? Jaká opatření a politická rozhodnutí jej formovaly? A proč jsou stoupající ceny energií nikoli anomálií, nýbrž symptomem systému, v němž scházejí potřebná regulační opatření?

Krotké devadesátky. Cesta k otevření energetického trhu byla pozvolná

Rozsáhlá transformace energetiky se stala prioritou záhy po sametové revoluci. Český — respektive československý — energetický sektor za komunismu podléhal způsobu centralizovaného řízení, jenž nebyl udržitelný ani ekonomicky, ani ekologicky.

Většinu energetického mixu před listopadem 89 tvořilo uhlí, těžené z velké části v českém pohraničí za cenu jeho kolosální devastace. Intenzivní těžba a spalování fosilního paliva měly ničivé dopady nejen na životní prostředí, ale i na zdraví obyvatel. Znečištění ovzduší v osmdesátých letech dosáhlo astronomických úrovní — a bylo jedním z impulsů k pádu komunistického režimu. Zapomíná se, že sametové revoluci předcházely ekologické protesty v Teplicích, kde místní demonstrovali proti neúnosnému smogu.

Stát přitom fosilní energetiku štědře subvencoval, aby byla elektřina pro spotřebitele co možná nejlevnější. Ceny energií proto byly dlouhodobě nízké, v důsledku však země vykazovala ohromnou energetickou spotřebu. S elektřinou se — ostatně jako v celém východním bloku — jednoduše plýtvalo. Energetická náročnost Československa byla oproti zemím západní Evropy více než dvojnásobná.

Garnitury devadesátých let se proto jaly celý sektor restrukturalizovat po neoliberálním vzoru Evropské unie. Cílem bylo státní kolos rozdrolit privatizací a liberalizací, aby se i energetika začala řídit pravidly volného trhu. Porevoluční vlády tak přitom činily i z geopolitických důvodů. Přiblížení energetiky unijnímu standardu bylo jedním z předpokladů členství v Evropské unii.

Už v roce 1990 proto vzniká osm regionálních energetických akciových společností (REAS), jež mají napomoci oddělení výroby energie — které připadalo z asi tří čtvrtin ČEZu — od její distribuce. V REAS i v ČEZu však měl stát nadále většinový podíl.

Na počátku roku 92 proto vláda schválila Státní energetickou politiku České republiky, jež má vést k otevření trhu s energiemi. Nová koncepce slibuje především „demonopolizaci“ ČEZu nejpozději během druhé privatizační vlny, tedy v roce 1994. Také první Klausova vláda (1992-96) ve svém programovém prohlášení psala, že „[považuje] za nezbytné, aby liberalizace cen energetických zdrojů byla dokončena v prvých dvou letech fungování této vlády“.