Česká republika se nachází uprostřed největší energetické krize od sametové revoluce. Celoevropská krize začala loni na podzim, vinou zejména rostoucích cen fosilního plynu. Letos ji umocnil ruský vpád na Ukrajinu. Podle neveřejné analýzy Ministerstva průmyslu a obchodu stoupne průměrná cena energií meziročně až o šestaosmdesát procent.

Zvyšování cen energií od loňského října způsobilo finanční potíže už více než polovině českých domácností. Podle prognóz expertů se v příštích měsících do energetické chudoby může propadnout dosud nevídaný počet obyvatel. Některé energetické firmy mezitím vykazují rekordní zisky.

Teplárenská společnost Veolia Energie ČR loni navýšila čistý zisk více než osminásobně. Korporaci E.ON Energy — v tuzemsku druhému největšímu dodavateli elektřiny — meziročně stoupl zisk o šestapadesát procent. Energetický a průmyslový holding Daniela Křetínského se v červnu stal největší českou firmou.

Zřídkakdy je protiklad mezi zájmy veřejnosti a zájmy soukromých investorů tak patrný. Zatímco hrstka energetických podnikatelů pohádkově bohatne, miliony lidí žijí v ekonomické nejistotě a obávají se nadcházející zimy.

Příčinou současné krize je kombinace faktorů, výraznou roli však hraje samo nastavení trhu s energiemi. Jeho současná podoba a vývoj, kterým jsme k ní dospěli, přitom ve veřejné debatě téměř nefigurují. Na rozdíl od například privatizace uhelných dolů je příběh otevírání — či takzvané liberalizace — energetického trhu málo znám.

Jak se obchod s energiemi za posledních třicet let proměnil? Jaká opatření a politická rozhodnutí jej formovaly? A proč jsou stoupající ceny energií nikoli anomálií, nýbrž symptomem systému, v němž scházejí potřebná regulační opatření?

Krotké devadesátky. Cesta k otevření energetického trhu byla pozvolná

Rozsáhlá transformace energetiky se stala prioritou záhy po sametové revoluci. Český — respektive československý — energetický sektor za komunismu podléhal způsobu centralizovaného řízení, jenž nebyl udržitelný ani ekonomicky, ani ekologicky.

Většinu energetického mixu před listopadem 89 tvořilo uhlí, těžené z velké části v českém pohraničí za cenu jeho kolosální devastace. Intenzivní těžba a spalování fosilního paliva měly ničivé dopady nejen na životní prostředí, ale i na zdraví obyvatel. Znečištění ovzduší v osmdesátých letech dosáhlo astronomických úrovní — a bylo jedním z impulsů k pádu komunistického režimu. Zapomíná se, že sametové revoluci předcházely ekologické protesty v Teplicích, kde místní demonstrovali proti neúnosnému smogu.

Stát přitom fosilní energetiku štědře subvencoval, aby byla elektřina pro spotřebitele co možná nejlevnější. Ceny energií proto byly dlouhodobě nízké, v důsledku však země vykazovala ohromnou energetickou spotřebu. S elektřinou se — ostatně jako v celém východním bloku — jednoduše plýtvalo. Energetická náročnost Československa byla oproti zemím západní Evropy více než dvojnásobná.

Garnitury devadesátých let se proto jaly celý sektor restrukturalizovat po neoliberálním vzoru Evropské unie. Cílem bylo státní kolos rozdrolit privatizací a liberalizací, aby se i energetika začala řídit pravidly volného trhu. Porevoluční vlády tak přitom činily i z geopolitických důvodů. Přiblížení energetiky unijnímu standardu bylo jedním z předpokladů členství v Evropské unii.

Už v roce 1990 proto vzniká osm regionálních energetických akciových společností (REAS), jež mají napomoci oddělení výroby energie — které připadalo z asi tří čtvrtin ČEZu — od její distribuce. V REAS i v ČEZu však měl stát nadále většinový podíl.

Na počátku roku 92 proto vláda schválila Státní energetickou politiku České republiky, jež má vést k otevření trhu s energiemi. Nová koncepce slibuje především „demonopolizaci“ ČEZu nejpozději během druhé privatizační vlny, tedy v roce 1994. Také první Klausova vláda (1992-96) ve svém programovém prohlášení psala, že „[považuje] za nezbytné, aby liberalizace cen energetických zdrojů byla dokončena v prvých dvou letech fungování této vlády“.

Takový obrat však ve stanoveném čase nenastal. Tvorba energetického trhu se výrazně prodloužila. Na konci dekády měl stát většinový podíl v ČEZu, Transgasu a v pěti z osmi distribučních větví REAS.

Vznik energetického trhu tedy probíhal pomalu a s řadou specifik. Oproti jiným sektorům se vymyká známým příběhům o „divokých devadesátkách“. Liberalizace se odehrála postupně a byla politicky komplikovaná — snad kvůli setrvačnosti komunistického řízení, snad z obavy z možných dopadů na spotřebitele.

První porevoluční dekáda proto končí rozporuplně. České republice se podařilo razantně snížit emise síry, především skrze modernizaci a odsíření uhelných elektráren. Zároveň byl energetický sektor nadále pod většinovou kontrolou státu a energiemi se plýtvalo.

Klíčový zlom představuje Energetický zákon z roku 2000, jež stanovuje parametry energetického trhu — a dává vzniknout novým státním institucím. Hlavní z nich je Energetický regulační úřad (ERÚ) s cílem „zejména [chránit] oprávněné zájmy zákazníků a spotřebitelů v energetických odvětvích“. Úřad má dále mimo jiné dohlížet na férové tržní podmínky a zamezovat monopolizaci. Energetický zákon, jímž kulminují transformační snahy devadesátých let, vstupuje v platnost s novým stoletím 1. ledna 2001. A udává směr nadcházející liberalizaci energetického trhu.

Integrace do evropského společenství — ještě více trhu, ještě méně regulací

Komplikacím navzdory vstupuje Česká republika v roce 2004 do Evropské unie s energetickým trhem, který se ve většině ohledů vyrovná svým unijním protějškům. Začíná totiž fungovat na principech volného trhu, jako je konkurence mezi dodavateli či utlumování státních zásahů.

Zároveň nelze tvrdit, že liberalizaci české energetiky Unie jakkoli „zapříčinila“ — nanejvýš celý proces urychlila. Akademici se shodují, že reformy směrem k otevření trhu byly kvůli národním i celosvětovým ekonomickým trendům de facto nevyhnutelné. Vzhledem k monitoringu Evropské unie však měly jasnější koncepci i časový rámec — otevření trhu s elektřinou bylo zcela kompletní v roce 2006, trh s fosilním plynem následoval o rok později.

Liberalizace se vyznačuje třemi hlavními prvky. Za prvé, ceny energií určuje primárně trh — státní instituce mají na cenotvorbu až na výjimky zanedbatelný vliv. Za druhé, obchod s elektřinou je oddělen od její distribuce a výroby. Koncept známý také jako unbundling má podnítit soutěž napříč energetickým sektorem a zabránit tak monopolizaci. Za třetí, díky konkurenci v rámci rozmanitého trhu si spotřebitelé mohou vybrat, od jakého dodavatele energie nakoupí.

Otevřený trh navíc v Evropě přesahuje národní hranice. Unie buduje jednotný trh s elektřinou a fosilním plynem už od devadesátých let — energie proto dnes proudí celou Evropou a skupují se na burzách z obchodních uzlů.

Jen málo regulovaný systém měl přinést řadu výhod. Jeho stoupenci poukazují obzvlášť na stabilizaci cen a spotřebitelskou svobodu. Ceny jsou oproti státem řízené energetice údajně předvídatelnější a méně kolísavé. Tržní mechanismy totiž mají zajistit, aby energie byly pro všechny cenově dostupné, zároveň však nikoli tak levné, aby se s energií plýtvalo. A pokud je odběratel s cenou přesto nespokojený, vždy může přejít k jinému dodavateli, zní neoliberální argument.

Otevření energetického trhu však mělo být výhodné i pro státní kasu. Protože v liberalizovaném modelu stát ceny energií nijak nesubvencuje, má rozvázané ruce a může ušetřené finance směřovat do jiných resortů. Výměnou se však, s výjimkou občasných regulačních zásahů, vzdává kontroly nad konečnou cenou pro domácnosti i firmy.

Nastavení trhu s energiemi se od dovršení liberalizace v roku 2007 takřka nezměnilo — na národní úrovni nastaly dílčí změny, na unijní zase hlubší integrace společného trhu. Od té doby se však ukázalo, že stávající systém není zdaleka tak stabilní, jak se zprvu mohlo zdát.

„Třeskutý rok“. Energetická krize coby symptom, nikoli anomálie

Po dokončení liberalizace byl energetický trh vystavěn několika otřesům, včetně finančního kolapsu v roce 2008. Žádný z nich však nebyl tak dalekosáhlý jako krize, jež začala loni na podzim.

Takřka neregulovaný obchod s energiemi přitom nikdy nebyl sociálně smířlivý. Ještě před propuknutím současné krize se s energetickou chudobou potýkalo na tři sta tisíc obyvatel. Trh jejich existenční problémy nevyřešil, stát jim neuměl — či nechtěl — pomoci. Česká republika koneckonců stále nedefinovala pojmy energetická chudoba a zranitelný zákazník, čímž se dále poskytnutí cílené a efektivní pomoci dlouhodobě komplikuje.

Nedořešenou koncepcí státní podpory tak vláda ještě prohlubuje současnou krizi. Naopak na obranu liberalizovaného trhu je třeba uvést, že nevídané události posledních let — pandemie covidu, válka na Ukrajině, kolabující produkce potravin — se nevyhnutelně musely promítnout do fungování každého sektoru. Otevřený trh v České republice navíc do velké míry vedl k výše popsaným výhodám.

Zároveň však takřka neregulovaný trh není nečinným aktérem, nýbrž spoluviníkem rostoucích cen energií. „Třeskutá“ krize už trvá téměř rok, a energetické společnosti ani tržní mechaniky ji za tu dobu nijak neusměrnily, naopak.

Současný systém totiž za všech okolností upřednostňuje zisk před vším ostatním. Energetická krize v důsledku není výjimkou z pravidla či nechtěnou externalitou liberalizovaného trhu. Je jeho součástí. Nedostatek regulací zrazuje zákazníky hned ve třech ohledech.

Za prvé, málo regulovaný trh vede k pokřivení soutěže a destabilizaci cen. Podle únorových dat za poslední rok skončilo pětadvacet dodavatelů — mezi nimi i Bohemia Energy a její dceřiné firmy — a další budou podle expertů následovat. Posilují naopak velcí hráči, jako je ČEZ, E.ON či Pražská plynárenská, kteří tak utvrzují své dominantní postavení na trhu.

Liberalizace měla zamezit monopolizaci, v době krize však vede spíš k opaku. Kontrola nad českým energetických trhem se koncentruje v rukou čím dál méně aktérů. Je to problém, který mohou paradoxně vyřešit právě jen regulace.

Jak navíc dokazuje právě říjnový případ Bohemia Energy, současný systém nijak negarantuje přijatelné ceny energií. Na milion domácností se přes noc ocitlo v režimu dodavatele poslední instance, které znamenalo skokové, pro mnoho lidí takřka likvidační zdražení.

Hlavní výhodou deregulovaného trhu měla být stabilita a předvídatelnost, poslední rok však pozorujeme přesný opak: spotřebitelé žijí v sílící nejistotě a strachu z budoucnosti. Ceny energií napříč dodavateli mezitím dál rostou a dosahují nevídaných cifer.

Za druhé, současný trh nevede ani k proklamované spotřebitelské svobodě. Český stát dlouhodobě omezuje rozvoj lokální a komunitní energetiky. Možností energii vytvářet či odebírat od menšího nezávislého dodavatele je poskrovnu. Běžný český spotřebitel proto nemá absolutní svobodu výběru — obvykle jen může volit menší zlo.

Drtivou většinu dodavatelů, kteří dominují českému trhu, lze rozdělit do dvou základních kategorií: energetičtí giganti, kterým v podstatě nehrozí kolaps (například ČEZ) a mnohdy levnější, zato krizím náchylnější spekulanti (mezi které patřila i Bohemia Energy). Spotřebitelé fakticky volí mezi mnoha odstíny dvou typů dodavatelů, jež sice vykazují rozlišnou vnitřní strukturu a byznysový model, ale v konečném důsledku zákazníkovi dávají na výběr pouze mezi cenou a stabilitou.

A konečně zatřetí, současný systém je komplikovaný a těží z neznalosti spotřebitelů. Proces oddělení jednotlivých procesů výroby a přenosu energie mimo jiné zapříčinil, že celý sektor znepřehledněl a jeho fungování je obtížné pochopit. Pro mnohé není zřejmý rozdíl mezi distributorem a dodavatelem, natož aby si mohli osvojit vývoj cen na energetických burzách.

I proto přetrvává problém takzvaných energošmejdů a dalších podvodných rychlokvašek, kteří bohatnou na zoufalé snaze lidí ušetřit. Devět z deseti zprostředkovatelů dodávek energií letos porušilo zákon. Trh je totiž pro prodejce málo regulovaný a zákazníkům neposkytuje dostatečnou ochranu.

Z událostí posledních týdnů je zřejmé, že proměny energetického sektoru probíhají celosvětově a zdaleka nejsou u konce. Český premiér Petr Fiala oznámil záměr de facto zestátnit společnost ČEZ. Znárodňovat plánují i ve Francii, konkrétně energetického giganta EdF. A část ekonomických velmocí ze skupiny G7 nyní navrhuje opatření, jež bylo ještě před čtvrt rokem nemyslitelné: globální zastropování cen energií.

Ze současné krize není cesty zpět, jen kupředu. Velká část zdánlivě ustálených politických skutečností se k nepoznání změní. Je proto na čase se ptát, jak by mohl vypadat energetický systém, který nebude sloužit primárně ziskům korporací, nýbrž veřejnému zájmu, aby lidé měli dostatek dostupné energie produkované ekologicky i sociálně udržitelným způsobem.

Hypotéza, podle níž k oběma cílům vede tatáž cesta, totiž neobstála ve srážce s realitou. A státy si budou muset nyní vybrat: buďto ochrana veřejných zájmů občanů, anebo zisků spekulantů a korporací.

Text vychází s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.