Omezení spotřeby plynu je především vítězstvím Unie, nikoli jen členských států

Martin Hančl

Po vyjednání kompromisu o snížení spotřeby plynu se v českých médiích objevily komentáře, jako ten Ondřeje Housky v Hospodářských novinách, které zdůrazňují roli českého předsednictví a kladou ji do kontrastu s rolí Komise. Je to chyba.

V české debatě o Unii si málo uvědomujeme, že kritika integrace přímo vede k posilování pozic individuií, jako je Viktor Orbán. Foto Facebook Petr Fiala

České předsednictví Rady Evropské unie v úterý oznámilo, že všechny členské státy kromě Maďarska souhlasily s omezením spotřeby plynu v následujících osmi měsících o patnáct procent. Takové omezení spotřeby by mělo Unii pomoci zvládnout nadcházející období i v případě přerušení dodávek plynu z Ruska.

Tisková zpráva, kterou lze nalézt na stránkách Rady je z větší části výčtem různých výjimek, jejichž zařazením jednotlivé členské státy podmínily svůj souhlas s celkovým kompromisem. I přesto však lze říct, že dosažení konsensu lze považovat za úspěch českého předsednictví, které potvrdilo, že je schopno dostát úkolu „nestranného vyjednavače“ i za složitých okolností.

Oznámená dohoda je ale především dalším potvrzením toho, že členské státy v posledních letech pochopily, že ačkoli mohou mít různé „národní“ priority, jejich prosazování musí skončit ve chvíli, kdy by byla ohrožena priorita největší, kterou je jednotný evropský postup. Odborníci, kteří vývoj Unie vnímají takovýmto způsobem, předpokládali již minulý týden, že se k dohodě dospěje.

Jedním z nich byl například Max Bergmann, ředitel pro Evropu v americkém Centru pro strategická a mezinárodní studia, který svůj optimismus vyjádřil na stránkách deníku Washington Post v článku příznačně nazvaném Proč je Evropa silnější, než jste si mysleli. Je pochopitelné když čeští komentátoři zdůrazňují roli českého předsednictví a jako například Ondřej Houska v Hospodářských novinách necitují Bergmanna, ale naopak server Politico, který dosažení dohody spojoval se sloganem „mission impossible“: neřešitelný úkol.

Každý komentář je samozřejmě jen subjektivním výkladem situace. Houskův aktuální komentář České předsednictví EU překazilo Putinovi radost, je ale dobrou ukázkou a připomínkou toho, že to platí i v případě komentářů o dění v Unii.

Ondřej Houska v tomto svém textu obalil informaci o dosažení „plynového“ kompromisu slovy o technokratické Komisi. Anebo se vrátil v českém kontextu k takříkajíc nemrtvému tématu migračních kvót.

Pojďme Houskův komentář lehce rozebrat, abychom viděli, že za každým komentářem o Evropské unii nestojí jen konkrétní názor na ni, ale i na to, jak by měla v budoucnu vypadat. Českou debatu o Evropské unii může takové přiznání jedině posunout.

Debatu o EU nelze redukovat na „virtue signalling“ vůči zcela jasně protievropským postojům, dnes například Orbánovým. Debata o EU musí existovat především jako diskuse mezi zastánci různých proevropských vizí Evropy.

Ondřej Houska píše, že Komise předložila návrh, který byl uspěchaný a na krizi reagoval technokraticky. Je jednoduché takto celou věc uvést a dále líčit, jak členské státy technokratický výmysl přetvořily v přijatelný kompromis. Pokud však nechceme politickou Komisi — a těžko najít článek Hospodářských novin, který by žádal Komisi, jež by se chovala jako de facto evropská vláda — neměli bychom být překvapeni, že Komise „jen technokraticky“ navrhuje takový postup, který se jí jeví jako nejlepší.

Francouzská ministryně pro energetickou transformaci Agnes Pannier-Runacherová označila výsledek jednání Rady jako pragmatický kompromis zohledňující situaci každého členského státu. Mohli bychom tak mluvit nejen o úspěchu českého předsednictví ale také třeba o rozmělnění původního návrhu Komise na úroveň nejnižšího společného jmenovatele za účelem dosažení kompromisu mezi členskými státy.

Populárnější však zřejmě je znovu zapojit migrační kvóty z roku 2015. Ondřej Houska zde cituje nizozemského experta Luuka van Middelaara, podle nějž Komise tehdy situaci podcenila. Migrační kvóty zde tedy znovu slouží jako příklad technokratické praxe Komise, která se opět projevila i při řešení úspor plynu.

Van Middelaar je oblíbený autor okruhu Hospodářských novin. Je to expert evropského renomé, ale také expert, který souzní s českým mainstreamem, pokud jde o zdůrazňování role členských států.

Svou knihu The Passage to Europe z roku 2013 zakončil Luuk van Middelaar konstatováním, že „Evropané jen zřídka vnímají Evropu jako ‚svůj zájem‘.“ Je to úvaha konvenující českým konzervativcům, kteří i u nás často píší o tom, že neexistuje evropský lid a integrace je proto možná jen skrze členské státy, jejichž vlády reprezentují Evropany lépe než nadnárodní instituce. Zda po migrační krizi, pandemii a dnes v době války na Ukrajině, stále platí, že „Evropané jen zřídka vnímají Evropu jako svůj zájem”, necháváme na zvážení čtenářů.

Luuk Van Middelaar v nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny také mimo jiné řekl, že na „jednomyslnosti je kus krásy“. Těžko říct, co krásného bychom našli na jednomyslnosti, pokud bychom dnes čelili maďarskému vetu společných úspor plynu a nemohli bychom se vykázat ani minimální celounijní shodou.

Připomínání migračních kvót z roku 2015 je těžko pochopitelné také proto, že tehdy se českým politikům napříč spektrem nelíbilo, že byli přehlasováni většinou svých evropských kolegů. Tehdy jsme proti většinovému hlasování protestovali, dnes si chválíme kompromis, který ale mohl být vyhlášen jen proto, že se znovu hlasovalo většinově a nesouhlas Maďarska tak neměl vliv na konečný výsledek.

Ohledně Maďarska Ondřej Houska píše, že „jsme si už ale zvykli“ na neracionální jednání jeho politiků. Nelze se ale tvářit, že Orbán už tak nějak do systému nepatří. On tam patří a tím, že má zřetelně vůli jej využívat, nebo spíše zneužívat na maximum, do něj svým způsobem patří ještě více než kdy dříve. Pokud bychom tedy chtěli propojit migrační kvóty a vyjednávání v kontextu současné energetické krize a vyvodit z toho nějaké poučení, nebude spočívat v tom, že Komise je technokratická, ale v tom, že je potřeba zrušit právo veta ve všech oblastech unijního rozhodování.

Vidíme tak, že lze vyprávět různé příběhy. Můžeme zdůraznit schopnost Unie, všech jejích institucí, dohodnout se na společném postupu a ocenit, že členské státy se díky možnosti využít většinové hlasování nakonec dohodly na pro všechny přijatelné modifikaci původního návrhu Komise s ohledem na své praktické možnosti a politické priority.

Anebo můžeme zdůraznit technokratickou povahu Komise a stěžejní roli členských států a vyprávět příběh o Komisi, která stejně jako u migračních kvót nezvládla situaci a přišla jen s uspěchaným návrhem, který v přijatelný kompromis musely přetavit až členské státy, jež samojediné zajistily, že Putin EU nerozdělil. A Maďarsko přitom tak trochu vytkneme před závorku jako už dávno ztracený případ.

Mnozí, včetně Luuka van Middelaara, dnes uznávají, že Unie v souvislosti s Ukrajinou vystupuje aktivně a je tím nejefektivnějším nástrojem, který mají Evropané k dispozici k obraně svých zájmů. Je tomu tak ale jen díky těm aktérům evropské politiky, včetně Komise, kteří v krizích, jako byla migrační, neustoupily tlaku euroskeptiků a pokračovali v integraci a posilování unijních institucí.

Ti, kteří byli k možnosti dalšího prohloubení integrace skeptičtí, nebo ti, kteří jako většina českých politiků prosazovali posílení členských států nebo neustále kritizovali technokratickou Komisi nebo progresivistický Evropský parlament, naopak v průběhu času přispívali jen ke zvýšení legitimity názorů politiků typu Viktora Orbána. Byla to možná i tato realita, která vedla Guye Verhofstadta k dnes již legendární výzvě českému předsednictví, aby Václava Havla nejen citovalo, ale také podle něj jednalo.

Poměrně významnou odpovědnost různých českých „eurorealistů“ za posilování Viktora Orbána je tu tedy potřeba reflektovat především. Taková je realita, kterou nezmění žádné vyprávění o znovu selhávající technokratické Komisi.

advertisment