„Raději zestátnění energetiky než cenová regulace“, prohlašoval na začátku května v rozhovoru pro deník E15 miliardář Jan Dienstl, který společně s Pavlem Tykačem vlastní energetickou korporaci Sev.en energy. Jakoby mu odpovídal, ohlásil v druhé půli června premiér Petr Fiala záměr státu získat uhelné elektrárny ČEZu do veřejných rukou, právě proto, aby mohl stát snáze kontrolovat stoupající ceny energií.

Představa energetiky podřízené víceméně volnému trhu bere v dnešní energetické krizi rychle za své. Ukazuje se, že liberalizovaný fosilní oligopol, ovládaný na zisk orientovanými soukromými či polostátními akciovými společnostmi, je se svými mamutími emisemi skleníkových plynů, přispívajících k rozvratu světového klimatu, dysfunkční nejen ekologicky, ale i ekonomicky a sociálně.

Zatímco spotřebitelé, závislí na světových trzích s plynem a dalšími fosilními palivy, zápasí s narůstajícími cenami, energetické firmy na nich bezostyšně vydělávají. A dál vytahují ze systému zisky pro své akcionáře.

Transformace energetiky: otázka nejen technologií, ale i moci

„Volný trh“ byl obzvlášť v energetice vždy spíše umělým výtvorem a do značné míry fikcí. Její vlastnosti kritické společenské infrastruktury ji vždy předurčovaly k roli odvětví, v němž hraje nutně veřejný sektor významnou roli. Podobně jako v jiných částech světa i u nás republiku elektrifikovala spolupráce družstev, soukromých podnikatelů a státu.

Poválečný rozvoj zajišťoval státní monopol. Polistopadovou privatizací a následnou integrací do liberalizované Evropské energetiky vznikl dnešní fosilní oligopol, systém charakterizovaný jak vysokými emisemi, tak cenovou nestabilitou a vysokou závislostí spotřebitelů na mamutích aktérech, kteří se neostýchají vydělávat na úkor všech myslitelných veřejných zájmů: sociálních i ekologických.

Dnes tak stojí energetika znovu na rozcestí, daném jednak technologickou změnou, v níž nákladným a centralizovaným fosilním zdrojům konkurují levné a decentralizované zdroje obnovitelné. Fosilní oligopol, jehož kontrola nad zisky z energetiky je historicky založená na centralizaci výroby, se decentralizaci brání. Proti němu ovšem stojí sílící politický tlak na řešení klimatické krize a snížení emisí urychlením rozvoje obnovitelných a odstavováním fosilních zdrojů.

Probíhá tu tedy „boj o síť“ mezi starými aktéry — energetickými korporacemi — a aktéry novými, různými drobnými vlastníky. „Staré struktury“ se snaží udržet v provozu své zdroje fosilní a jaderné, stejně jako „zkolonizovat“ novou energetiku vlastními investicemi do obnovitelných zdrojů. Z uhlobaronů by se tak stali baroni solární, ale na nerovnosti mezi vlastníky a ostatními občany by se nezměnilo nic.

Proti nim stojí sami občané, malí podnikatelé, energetická družstva a společenství, nebo obce toužící si vyrábět vlastní energii a ušetřit tak na účtech za ni. Boj mezi oběma vlastnickými koncepcemi se v celém světě prohlubuje už více než dvě desetiletí.

V energetické transformaci se, jinak řečeno, rozhoduje nejen o tom, jaké technologie budou vyrábět energii, kterou spotřebováváme. Ale také — a snad především — o tom, komu bude energetika budoucnosti patřit, a kdo z ní bude mít prospěch.

Nyní se do této rovnice promítá také energetická krize, způsobená stoupajícími cenami fosilního plynu a následky ruské invaze do Ukrajiny. Mizející zábrany aktivněji zasahovat do systému ve veřejném zájmu a cíleně jej spoluutvářet, jsou v této situaci současně hrozbou i příležitostí. Státní zásahy mohou směřovat jak k udržení dnešního systému a s ním spojené ekonomické nerovnosti a závislosti na fosilních palivech a jádru, jako tomu bylo doposud.

Ale mohou také vést k nahrazování starých technologií obnovitelnými zdroji v rukou lidí a jejich společenství, a tudíž k posílení ekonomické nezávislosti na velkých korporacích. Jedná se o koncepci, o níž se někdy mluví jako o „energetické demokracii“.

Demokratizace energetiky jako odpověď na propojené krize

Právě jako o „energetické demokracii“ (energy democracy) se hovoří v kontextu dnešních proměn v energetice o projektech, které přechod k obnovitelným zdrojům spojují s jejich demokratickou kontrolou zdola — typicky družstvy nebo obcemi. Právě ta totiž umožňuje mít pod kontrolou také ekonomiku energetických podniků a místo pro obohacování akcionářů či vlastníků využívat jejich zisky ve prospěch potřeb místní komunity či širšího veřejného zájmu.

Takovým zájmem mohou být také různá opatření proti energetické chudobě — sociální tarify pro potřebné a investice do úspor energie v domácnostech i jinde — nebo možnost vytvářet v demokratizovaných energetických podnicích důstojná a dobře placená pracovní místa. Demokratické energetické projekty tak v sobě spojují nejen ekologické, ale i sociální a ekonomické benefity.

Pro lidi a jejich společenství či obce, které se do nich pouštějí, představují nejen cestu k ekologičtějšímu způsobu života, ale také k zajištění dostupné energie všem, k nezávislosti na velkých korporacích a k úspoře peněz na účtech za elektřinu. Realističnost takového řešení lokální energetiky prokazují již dnes desítky takových energetických „konkrétních utopií“ po celém světě, od energetických družstev ve Španělsku, Belgii či Kostarice až po městské energetické podniky v Barceloně, Boulderu či v Bristolu.

Také z širšího hlediska, zaměříme-li se nejen na energetiku takzvaně „demokratickou“, nýbrž také na energetiku takzvaně „komunitní“, kam spadají i soukromá společenství vlastníků, či „občanskou“, kam se řadí i soukromníci a drobné podniky, byl v řadě zemí, kde se obnovitelná energetika v posledních desetiletích rozvíjela, posun ve vlastnických poměrech a distribuci vlastnictví znatelný. V Německu, kde dřívější dobře nastavená politika energetické transformace postavená na pevných výkupních cenách otevřela trh i těm nejmenším aktérům, patřilo v roce 2016 celých 42 % instalované kapacity v obnovitelných zdrojích přímo občanům, ať už jako jednotlivcům, nebo kolektivně. V zemi vzniklo od roku 2006 zhruba 855 energetických družstev.

Technický potenciál takové demokratizace energetiky je podle různých odhadů obrovský — v roce 2050 by si mohla tím či oním způsobem vlastní elektřinu vyrábět až polovina všech obyvatel Evropské unie. Více než dvě třetiny této elektřiny by mohly pocházet z různých komunitních projektů, jako jsou družstva.

Společně s obecními projekty, malými podniky a domácnostmi by mohly vyrábět až 45 % veškeré obnovitelné produkce. Spoluúčast na vlastnictví a ziscích z nové energetiky je přitom dle studií klíčová pro to, aby přechod k obnovitelným zdrojům získal ve společnosti potřebnou podporu a přijetí.

Když mají lidé ze solárních, větrných či jiných obnovitelných elektráren přímý užitek, mají o ně častěji zájem a podporují je. Rozvoj obnovitelných zdrojů v rukou velkých korporací a vzdálených vlastníků, bez účasti komunit, naopak častěji naráží na místní odpor.

Transformace v úzkých: oligarchie a korporace vracejí úder

Tento potenciál nicméně zůstává dosud nenaplněný. Co víc, investice do komunitní energetiky, stejně jako obnovitelných zdrojů obecně, po svém vyvrcholení v roce 2011 spadly z tehdejších 139,7 miliardy dolarů na 76,4 miliardy dolarů v roce 2019.

V témže desetiletí se v mnoha evropských zemích zadrhl a začal stagnovat rovněž počet energetických družstev, a to včetně zemí jako Německo či Velká Británie, kde byla relativně úspěšná. Co je příčinou této krize?

Podle studií výzkumníků, jako jsou energetičtí experti Sean Sweeney, John Treat a Irene HongPing Shenová je paradoxně na vině do značné míry sama energetická politika Evropské unie. Komunitní energetiku sice v roce 2016 právně zakotvila do evropského zákonodárství v rámci směrnice o obnovitelných zdrojích, již nyní členské státy musí postupně transponovat do vlastní legislativy, jak to čeká i Českou republiku.

Souběžně s tím ale ještě prohloubila deregulaci evropských energetických systémů. A s tím také konkurenci, jíž musí komunitní iniciativy čelit.

Klíčovým faktorem byl z tohoto hlediska v polovině minulé dekády přechod od podpory obnovitelných zdrojů prostřednictvím pevných výkupních cen (takzvaných „feed-in“ tarifů) k systému aukcí a dlouhodobých smluv na dodávku elektřiny. Zjednodušeně řečeno: zatímco pevné výkupní tarify podporovaly obnovitelné zdroje plošně a umožňovaly tak přístup na trh i menším hráčům, aukce založené na podpoře finančně „nejvýhodnější“ dodávky obnovitelné energie zvýhodňují velké subjekty, včetně dosavadních fosilních firem a dalších velkých korporací.

Jednou z příčin opuštění tarifů — kromě toho, že náklady na investice do obnovitelných zdrojů neúměrně přenášely na spotřebitele — přitom byl nátlak velkých energetických firem, které se vinou nástupu dotovaných obnovitelných zdrojů ocitaly ve „smrtící spirále“ klesajících zisků. Krizi profitability pak státy řešily jak přechodem ke zmiňované podpoře formou aukcí, tak zaváděním takzvaných „kapacitních plateb“ fosilním firmám za udržování záložních kapacit fosilních zdrojů.

Oba mechanismy, vedené snahou udržet a stabilizovat profitabilitu fosilních korporací a oligarchů, mají dnes za následek také investiční krizi v obnovitelném sektoru. Například podle Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii by přitom pro dosažení cílů ochrany klimatu podle Pařížské dohody bylo potřeba každoroční investice do obnovitelných zdrojů minimálně zdvojnásobit.

Stát jako protivník, nebo partner?

V krizi tak dle Sweeneyho a spol. dnes z tohoto hlediska není jen komunitní energetika, ale do značné míry celý liberalizovaný energetický systém, založený na konkurenci tržních aktérů usilujících o zisk. Překážkou pro přechod k stoprocentně obnovitelnému systému a včasnému opuštění fosilních paliv se v něm paradoxně stala sama nízká cena obnovitelných technologií.

Právě ta původně srazila ceny elektřiny tak nízko, že způsobila pokles profitability a s ním stagnaci investic — včetně kapitálově náročných investic do technologií, které by byly potřebné pro větší „penetraci“ obnovitelných zdrojů do sítě, od přenosové soustavy přes chytré sítě až po akumulační technologie.

Představa zastánců komunitní obnovitelné energetiky, že jejich družstevní či drobné obecní projekty mohou na liberalizovaném evropském energetickém trhu samy o sobě a bez větší státní podpory uspět a úspěšně se proti fosilnímu oligopolu prosadit, tak byla podle všeho chybná — a tento přístup bude třeba přehodnotit. Oproti spíše tržně-optimistickému přístupu, kdy se na stát pohlíželo s podezřením jako na přirozeně konzervativního aktéra, který má především vyklidit pole, je třeba připustit, že problém není stát sám o sobě, nýbrž stát ve službách fosilních korporací a oligarchie.

Stát je z tohoto hlediska třeba chápat jako terén politického boje, či jeden z nástrojů politické moci, o nějž mezi sebou různí aktéři občanské společnosti svádějí boj. Zásadní úlohu státu ve vytváření regulačního rámce a blokování či naopak urychlování transformace lze ilustrovat na řadě příkladů, které ukazují, nakolik může být stát zdola vycházejícím iniciativám obecní či komunitní energetiky protivníkem, nebo naopak partnerem.

Takovým příkladem může být situace ve Španělsku, kde konzervativní vlády Mariana Rajoye v minulém desetiletí v zájmu „velké čtyřky“ energetických korporací rozvoj obnovitelných zdrojů prakticky zablokovaly — mimo jiné speciální daní na solární energetiku, jíž se posměšně přezdívalo „daň ze slunce“. Po zrušení těchto blokačních opatření a zavedení podpory mimo jiné speciálně pro družstva produkující energie z obnovitelných zdrojů socialistickou vládou po volbách v roce 2019 se sektor znovu úspěšně rozvíjí.

Inspirací mohou být také úspěšné energetické transformace v některých zemích Latinské Ameriky jako Kostarika nebo Uruguay, v nichž se propojila právě silná role státu s lokálními iniciativami: v Kostarice s energetickými družstvy, v Uruguayi se soukromými investory. Právě veřejné vlastnictví bylo přitom klíčovým faktorem pro schopnost stoprocentně státem vlastněných společností v obou zemích dlouhodobě plánovat s ohledem nejen na vlastní zisk, ale také na veřejný zájem na dostupné, stabilní a ekologicky udržitelné dodávce elektřiny.

Pro obě firmy — kostarickou ICE i Uruguayskou UTE je přitom charakteristické právě to, že se v minulých desetiletích ubránily pokusům o privatizaci. A jejich zaměstnanci i manažeři si udrželi silný étos veřejné služby.

O budoucnosti energetiky rozhodne politický boj

Tyto zkušenosti dodávají váhu závěru Sweenyho a spol., že úspěšný a dostatečně rychlý přechod k obnovitelným zdrojům a vytvoření systému zajišťujícího dostupnou energii všem v ekologických mezích by vyžadovalo mnohem větší roli veřejného sektoru, veřejných investic a veřejné koordinace. To ovšem neznamená státní monopol jako za minulého režimu, se všemi jeho známými vadami.

Výsledkem by měl být systém připomínající spíše mozaiku družstev, „obecně prospěšných“ elektráren a obecních elektrických podniků, známou z první republiky. Takový pluralitní systém by byl založen na integraci různých forem vlastnictví a kontroly, od soukromých a komunitních či družstevních projektů, přes obecní podniky a elektrárny až po národní energetické služby, jakou by se mohl stát náš ČEZ.

Šlo by o systém naopak výrazně demokratičtější než dnes, ve kterém by mnohem větší kontrolu nad energetikou měli, a to zejména na obecní úrovni, sami její uživatelé či zaměstnanci podniků. Nemluvě o tom, že by takový systém neprodukoval oligarchy, ohrožující následně pluralitu nejen ekonomickou, ale i politickou.

ČEZ by v takovém systému měl úlohu koordinační a partnerskou, a zprostředkovával by přechod k obnovitelným zdrojů zajištěním služeb v oblastech, které je třeba koordinovat na nejvyšší úrovni, jako je správa velkokapacitních elektráren s celostátním významem (například vodních), potřebných pro stabilizaci decentralizovaného systému, přenos, či akumulace.

K tomu by ovšem bylo zapotřebí vymanit jej z jeho zakletí do podoby státem spoluvlastněné akciové korporace, usilující především o vlastní zisk ve prospěch managementu, který si z ní udělal své soukromé panství. Formu veřejné služby naplňující veřejné zájmy by mu bylo třeba dát proměnou jeho právní formy, jak to svého času navrhovali Jan Rovenský nebo Radek Kubala.

Záměr Fialova kabinetu fakticky ČEZ nebo alespoň jeho část vyvlastnit je z tohoto hlediska pro zastánce co nejrychlejší cesty k ekologicky udržitelné a sociálně prospěšné energetice, zajišťující základní přístup k elektřině a teplu všem bez rozdílu, hozenou rukavicí. Preferovanou cestou by z hlediska potřeby rychlé transformace energetiky bylo získat ČEZ pod kontrolu jako celek, a nejen jeho fosilní část, chceme-li se vyhnout privatizaci zisků a socializaci ztrát.

Text vychází s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.