„Raději zestátnění energetiky než cenová regulace“, prohlašoval na začátku května v rozhovoru pro deník E15 miliardář Jan Dienstl, který společně s Pavlem Tykačem vlastní energetickou korporaci Sev.en energy. Jakoby mu odpovídal, ohlásil v druhé půli června premiér Petr Fiala záměr státu získat uhelné elektrárny ČEZu do veřejných rukou, právě proto, aby mohl stát snáze kontrolovat stoupající ceny energií.

Představa energetiky podřízené víceméně volnému trhu bere v dnešní energetické krizi rychle za své. Ukazuje se, že liberalizovaný fosilní oligopol, ovládaný na zisk orientovanými soukromými či polostátními akciovými společnostmi, je se svými mamutími emisemi skleníkových plynů, přispívajících k rozvratu světového klimatu, dysfunkční nejen ekologicky, ale i ekonomicky a sociálně.

Zatímco spotřebitelé, závislí na světových trzích s plynem a dalšími fosilními palivy, zápasí s narůstajícími cenami, energetické firmy na nich bezostyšně vydělávají. A dál vytahují ze systému zisky pro své akcionáře.

Transformace energetiky: otázka nejen technologií, ale i moci

„Volný trh“ byl obzvlášť v energetice vždy spíše umělým výtvorem a do značné míry fikcí. Její vlastnosti kritické společenské infrastruktury ji vždy předurčovaly k roli odvětví, v němž hraje nutně veřejný sektor významnou roli. Podobně jako v jiných částech světa i u nás republiku elektrifikovala spolupráce družstev, soukromých podnikatelů a státu.

Poválečný rozvoj zajišťoval státní monopol. Polistopadovou privatizací a následnou integrací do liberalizované Evropské energetiky vznikl dnešní fosilní oligopol, systém charakterizovaný jak vysokými emisemi, tak cenovou nestabilitou a vysokou závislostí spotřebitelů na mamutích aktérech, kteří se neostýchají vydělávat na úkor všech myslitelných veřejných zájmů: sociálních i ekologických.

Dnes tak stojí energetika znovu na rozcestí, daném jednak technologickou změnou, v níž nákladným a centralizovaným fosilním zdrojům konkurují levné a decentralizované zdroje obnovitelné. Fosilní oligopol, jehož kontrola nad zisky z energetiky je historicky založená na centralizaci výroby, se decentralizaci brání. Proti němu ovšem stojí sílící politický tlak na řešení klimatické krize a snížení emisí urychlením rozvoje obnovitelných a odstavováním fosilních zdrojů.

Probíhá tu tedy „boj o síť“ mezi starými aktéry — energetickými korporacemi — a aktéry novými, různými drobnými vlastníky. „Staré struktury“ se snaží udržet v provozu své zdroje fosilní a jaderné, stejně jako „zkolonizovat“ novou energetiku vlastními investicemi do obnovitelných zdrojů. Z uhlobaronů by se tak stali baroni solární, ale na nerovnosti mezi vlastníky a ostatními občany by se nezměnilo nic.

Proti nim stojí sami občané, malí podnikatelé, energetická družstva a společenství, nebo obce toužící si vyrábět vlastní energii a ušetřit tak na účtech za ni. Boj mezi oběma vlastnickými koncepcemi se v celém světě prohlubuje už více než dvě desetiletí.

V energetické transformaci se, jinak řečeno, rozhoduje nejen o tom, jaké technologie budou vyrábět energii, kterou spotřebováváme. Ale také — a snad především — o tom, komu bude energetika budoucnosti patřit, a kdo z ní bude mít prospěch.

Nyní se do této rovnice promítá také energetická krize, způsobená stoupajícími cenami fosilního plynu a následky ruské invaze do Ukrajiny. Mizející zábrany aktivněji zasahovat do systému ve veřejném zájmu a cíleně jej spoluutvářet, jsou v této situaci současně hrozbou i příležitostí. Státní zásahy mohou směřovat jak k udržení dnešního systému a s ním spojené ekonomické nerovnosti a závislosti na fosilních palivech a jádru, jako tomu bylo doposud.

Ale mohou také vést k nahrazování starých technologií obnovitelnými zdroji v rukou lidí a jejich společenství, a tudíž k posílení ekonomické nezávislosti na velkých korporacích. Jedná se o koncepci, o níž se někdy mluví jako o „energetické demokracii“.

Demokratizace energetiky jako odpověď na propojené krize