„Ve Španělsku i v celé Evropě nastává posun: od dotovaného vodíku v malém měřítku k masově rozšířenému konkurenceschopnému vodíku. Naším úkolem je celý proces nyní urychlit. Někteří dosud tvrdí, že vodík bychom měli ponechat budoucnosti. Nesouhlasím s nimi. Vodíkové hospodářství Evropy se buduje již dnes.“ Těmito slovy shrnula v půlce května předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová svou vizi dotační politiky Evropské unie coby „vodíkového akcelerátoru“.

V Unii skutečně „nastává posun“. Evropská unie sice žije debatou o vodíku už několik let, ale nyní se podle všeho schyluje k rázným krokům. Nadšení z vodíku lze do jisté míry vysvětlit překrývajícími se zájmy politického vedení Unie a průmyslu. Politická reprezentace zde může spatřovat příležitost získat významné postavení v rámci vznikajícího odvětví, průmysl zase ve vodíku vidí investiční a dotační příležitosti.

Právě z masivních dotací, které se chystají na evropské i české úrovni, je zjevné, že státy se snaží svou politikou vytvořit po vodíku značnou poptávku. Už nyní je ale patrné, že se na celém plánu hodlají přiživit fosilní korporace, které za jeho prosazení ostatně od počátku mocně lobbovaly a které nyní vstupují do rozhodovacích procesů o dotacích, a to jak na úrovni Evropské unie a České republiky, tak i jednotlivých krajů.

Vyvstává tedy riziko, že nadšení z vodíku poslouží namísto reálného řešení klimatické i energetické krize k vysávání veřejných zdrojů korporacemi. Obdobně jako se to v minulosti stalo s biopalivy.

Jaký vodík se bude vyrábět, odkud se bude brát a kdo z toho může profitovat

Jedním ze zásadních témat při úvahách o rozvoji vodíkové infrastruktury — tak jako v celém tématu energetické transformace — je právě otázka, jak se budou nastavovat dotační tituly. Je na místě předeslat, že vodík zřejmě může mít v rámci energetické transformace své — omezené — místo. Například v hutnictví, bez něhož se ostatně sama materiální transformace neobejde, může být klíčovým prvkem nahrazujícím fosilní paliva.

Trh sám současně nemá schopnost vytvořit dostatečné podmínky pro rozvoj vodíkového hospodářství. „Pokud se Evropská unie a Česká republika budou chtít vydat tímto směrem, budou muset do vodíkových projektů nasměrovat veřejné finance,“ vysvětluje analytik energetické politiky Jan Osička. „Pro vodík totiž zatím neexistují významná odbytiště,“ upřesňuje.

Firmy, které se obyčejně nesoustředí na základní výzkum, si nemají jak samy od sebe trh vytvořit. Byly by sice schopny vodík vyrábět za současných poměrně vysokých investičních nákladů, ale bez dotační podpory by nebylo, komu ho se ziskem dodávat.

Vzhledem k tomu, že se Evropa tímto směrem podle všeho vydat chce, základní problém, jejž bude nutné v otázce dotační politiky sledovat, spočívá už v tom, jak se potřebný vodík vyrábí. Lze jej získávat především ze tří zdrojů, a to buď z vody s využitím obnovitelných zdrojů, z fosilních paliv a biomasy anebo z odpadu. Od toho se pak také odvíjí způsob, jakým se prvek ze zmíněných zdrojů vydělí — a také jaká bude celková uhlíková stopa dané výroby.

Pro řešení klimatické krize má přitom smysl uvažovat pouze o takzvaném zeleném vodíku. Někdy se mu také říká čistý nebo obnovitelný. Vzniká totiž elektrolýzou vody, při které se využívá elektřina pocházející výhradně z obnovitelných zdrojů, tedy z větrných a solárních elektráren. A jako jediný má v podstatě nulové emise.

Z dalších druhů vodíku se zmiňují ještě dva, a to šedý a modrý vodík. Šedý vodík se získává z fosilních zdrojů, často z plynu. V produkčním procesu vzniká oxid uhličitý, který se poté vypouští do atmosféry. V případě modrého vodíku je proces obdobný, pouze se počítá s tím, že se oxid uhličitý zachytává a ukládá pod zem. Oba tyto druhy jsou tak znatelně škodlivější pro klima a v podstatě o nich nemá smysl vést z hlediska řešení klimatické krize debatu.

Jiné druhy vodíku než zelený navíc v současné době ztrácejí smysl už i ekonomicky. V důsledku dramatického růstu ceny plynu začíná být produkce zeleného vodíku i tržně rentabilnější než doposud levnější vodík fosilní. Takový vývoj pozorovatelé očekávali teprve v následujících pěti až deseti letech. Budoucí vývoj cen plynu se ovšem — a zvláště v současné turbulentní době — jen těžko předvídá. Současné výhodnější postavení zeleného vodíku se tedy může zase změnit.

Základní problém: zeleného vodíku není dost