Vodík: míří EU a spolu s ní i ČR po biopalivech do další slepé uličky?

Lucie Čejková, Daniel Kotecký

Současná energetická krize a válka na Ukrajině otevřela cestu k razantním změnám. V EU i v ČR začínají směřovat veřejné zdroje do rozvoje vodíkového hospodářství. Hrozí ovšem, že z veřejné podpory budou opět těžit zejména fosilní korporace.

Když člověk slyší politky mluvit s nadšením o „vodíkovém akcelerátoru“, nutně ho to vede k otázce: co se vlastně stalo s biopalivy? Foto Evropský parlament

„Ve Španělsku i v celé Evropě nastává posun: od dotovaného vodíku v malém měřítku k masově rozšířenému konkurenceschopnému vodíku. Naším úkolem je celý proces nyní urychlit. Někteří dosud tvrdí, že vodík bychom měli ponechat budoucnosti. Nesouhlasím s nimi. Vodíkové hospodářství Evropy se buduje již dnes.“ Těmito slovy shrnula v půlce května předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová svou vizi dotační politiky Evropské unie coby „vodíkového akcelerátoru“.

V Unii skutečně „nastává posun“. Evropská unie sice žije debatou o vodíku už několik let, ale nyní se podle všeho schyluje k rázným krokům. Nadšení z vodíku lze do jisté míry vysvětlit překrývajícími se zájmy politického vedení Unie a průmyslu. Politická reprezentace zde může spatřovat příležitost získat významné postavení v rámci vznikajícího odvětví, průmysl zase ve vodíku vidí investiční a dotační příležitosti.

Právě z masivních dotací, které se chystají na evropské i české úrovni, je zjevné, že státy se snaží svou politikou vytvořit po vodíku značnou poptávku. Už nyní je ale patrné, že se na celém plánu hodlají přiživit fosilní korporace, které za jeho prosazení ostatně od počátku mocně lobbovaly a které nyní vstupují do rozhodovacích procesů o dotacích, a to jak na úrovni Evropské unie a České republiky, tak i jednotlivých krajů.

Vyvstává tedy riziko, že nadšení z vodíku poslouží namísto reálného řešení klimatické i energetické krize k vysávání veřejných zdrojů korporacemi. Obdobně jako se to v minulosti stalo s biopalivy.

Jaký vodík se bude vyrábět, odkud se bude brát a kdo z toho může profitovat

Jedním ze zásadních témat při úvahách o rozvoji vodíkové infrastruktury — tak jako v celém tématu energetické transformace — je právě otázka, jak se budou nastavovat dotační tituly. Je na místě předeslat, že vodík zřejmě může mít v rámci energetické transformace své — omezené — místo. Například v hutnictví, bez něhož se ostatně sama materiální transformace neobejde, může být klíčovým prvkem nahrazujícím fosilní paliva.

Trh sám současně nemá schopnost vytvořit dostatečné podmínky pro rozvoj vodíkového hospodářství. „Pokud se Evropská unie a Česká republika budou chtít vydat tímto směrem, budou muset do vodíkových projektů nasměrovat veřejné finance,“ vysvětluje analytik energetické politiky Jan Osička. „Pro vodík totiž zatím neexistují významná odbytiště,“ upřesňuje.

Firmy, které se obyčejně nesoustředí na základní výzkum, si nemají jak samy od sebe trh vytvořit. Byly by sice schopny vodík vyrábět za současných poměrně vysokých investičních nákladů, ale bez dotační podpory by nebylo, komu ho se ziskem dodávat.

Vzhledem k tomu, že se Evropa tímto směrem podle všeho vydat chce, základní problém, jejž bude nutné v otázce dotační politiky sledovat, spočívá už v tom, jak se potřebný vodík vyrábí. Lze jej získávat především ze tří zdrojů, a to buď z vody s využitím obnovitelných zdrojů, z fosilních paliv a biomasy anebo z odpadu. Od toho se pak také odvíjí způsob, jakým se prvek ze zmíněných zdrojů vydělí — a také jaká bude celková uhlíková stopa dané výroby.

Pro řešení klimatické krize má přitom smysl uvažovat pouze o takzvaném zeleném vodíku. Někdy se mu také říká čistý nebo obnovitelný. Vzniká totiž elektrolýzou vody, při které se využívá elektřina pocházející výhradně z obnovitelných zdrojů, tedy z větrných a solárních elektráren. A jako jediný má v podstatě nulové emise.

Z dalších druhů vodíku se zmiňují ještě dva, a to šedý a modrý vodík. Šedý vodík se získává z fosilních zdrojů, často z plynu. V produkčním procesu vzniká oxid uhličitý, který se poté vypouští do atmosféry. V případě modrého vodíku je proces obdobný, pouze se počítá s tím, že se oxid uhličitý zachytává a ukládá pod zem. Oba tyto druhy jsou tak znatelně škodlivější pro klima a v podstatě o nich nemá smysl vést z hlediska řešení klimatické krize debatu.

Jiné druhy vodíku než zelený navíc v současné době ztrácejí smysl už i ekonomicky. V důsledku dramatického růstu ceny plynu začíná být produkce zeleného vodíku i tržně rentabilnější než doposud levnější vodík fosilní. Takový vývoj pozorovatelé očekávali teprve v následujících pěti až deseti letech. Budoucí vývoj cen plynu se ovšem — a zvláště v současné turbulentní době — jen těžko předvídá. Současné výhodnější postavení zeleného vodíku se tedy může zase změnit.

Základní problém: zeleného vodíku není dost

Jenomže v současnosti se nová poptávka po zeleném vodíku zdaleka nepotkává s nabídkou. Kolem 97 % současné evropské produkce vodíku pochází z fosilních zdrojů. A jen necelé jedno procento vodíku produkovaného v Evropské unii se vyrábí z obnovitelných zdrojů.

Obdobná situace panuje i na trhu českém. Podle České vodíkové technologické platformy (HYTEP), která propaguje vodíkové hospodářství, má zelený vodík v České republice jen „relativně malý potenciál“. Většinu vodíku v České republice nyní produkuje petrochemická společnost Orlen Unipetrol, dceřiná firma polského gigantu PKN Orlen. Firma svůj vodík, který vyrábí v Ústeckém kraji z fosilních zdrojů, zatím nicméně používá pro vlastní potřebu.

Právě Vodíková strategie Ústeckého kraje z letošního dubna počítá s tím, že se v regionu bude v roce 2030 stále ještě produkovat z více než osmdesáti procent vodík šedý. Ústecký kraj je přitom jedním z regionů, které se chtějí v následujících letech na vodíkové hospodářství významně zaměřit.

Je znepokojivé a příznačné, že mezi společnostmi, se kterými kraj diskutuje o rozvoji svého vodíkového hospodářství v rámci kulatých stolů, jsou významně zastoupeny fosilní korporace. Ty podle strategického dokumentu převažují právě u kulatého stolu, který koordinuje vodíkovou produkci. Narazíme tam tak na známé firmy jako Sev.en Energy uhlobarona Pavla Tykače, ČEZ či právě Orlen Unipetrol.

Politický vliv fosilních korporací je v celém tématu zásadní. Pokud by Česká republika chtěla pokrýt budoucí poptávku po vodíku z domácích zdrojů, vyvstává riziko, že se bude muset spoléhat i na vodík z fosilních zdrojů. Hrozí tak, že se bude vyrábět v netransparentním mixu fosilními korporacemi, kterým poslouží jako zelený nátěr na jejich jinak nezodpovědném byznysmodelu.

Evropská unie už do vodíku začíná nalévat veřejné zdroje

V roce 2020 Komise představila svou vodíkovou strategii, která předestírá roli, jakou by nejlehčí prvek měl sehrát na evropské cestě ke klimatické neutralitě. Dokument už tehdy výrazně připomínal návrhy a požadavky lobbistických skupin zastupujících zájmy zejména fosilního průmyslu. Minulý rok si pak v rámci legislativního plánu Fit for 55 Komise stanovila za cíl dosáhnout do roku 2030 roční spotřeby 5,6 milionů tun vodíku.

Letos na jaře pak Komise v reakci na Putinovu invazi na Ukrajinu přišla s ještě smělejšími návrhy. V březnu představila plán RePowerEU, jehož prostřednictvím chce ukončit evropskou závislost na ruských fosilních palivech. V květnu své plány pak dále upřesnila. Komise chce štědře investovat do vodíkové infrastruktury, a nově si tak stanovuje za cíl dosáhnout do roku 2030 čtyřnásobně větší spotřeby obnovitelného vodíku, než se kterou počítala ještě loni. Tedy více než dvacet milionů tun.

Komise ovšem nepočítá s tím, že by začátkem příštího desetiletí bylo možné takto masivní objem vyrábět čistě v rámci Unie. Polovinu vodíku chce tedy dovážet, převážně ze zemí severní Afriky a potenciálně z Ukrajiny. Tomu odpovídají i investice, kterými se Evropská komise chystá své vodíkové ambice podpořit. Jen v rámci Inovačního fondu plánuje na podzim podpořit vodík dvojnásobnou částkou oproti předchozím plánům, tedy třemi miliardami eur.

Lze tedy očekávat, že poptávka po vodíku v důsledku masivní dotační podpory Evropské unie poroste. Evropská unie a v ní také Česká republika se tedy nyní chystají vehementně podpořit řešení doporučované průmyslem, aniž by se vyrovnaly s připomínkami kritiků.

I v českých zemích se vodík začíná dotovat z veřejných zdrojů

Že o vodík je zájem a bude v následujících letech významným tématem, začíná být ostatně zjevné i v České republice. Ministr průmyslu Jozef Síkela (za STAN) ještě před ruskou invazí na Ukrajinu prezentoval vodík jako „téma, které rezonuje napříč všemi členskými státy EU a my si nemůžeme dovolit ztratit ani den, abychom nezačali zaostávat za ostatními“. Při nedávném setkání unijní Rady pro konkurenceschopnost v Lucemburku pak hovořil o vodíku jako o klíčovém prvku budoucí energetické transformace.

Česká vláda se ale vodíku věnovala už v předchozím období. Například před rokem schválila Vodíkovou strategii České republiky, kterou předložilo ministerstvo průmyslu a obchodu ještě pod vedením Karla Havlíčka (ANO). V uplynulých letech se také přihlásila k různým mezinárodním strukturám a partnerstvím pro rozvoj vodíku, například k Vodíkové iniciativě nebo evropské Síti pro vodíkovou energii.

Plány na hospodaření s vodíkem přitom nezůstávají jen na papíře. Promítly se také do velkých dotačních příležitostí, jejichž účel by měl do značné míry sloužit k transformaci energetiky a boji se změnami klimatu, jako jsou Národní plán obnovy, Modernizační fond nebo Fond spravedlivé transformace.

Z Modernizačního fondu dostaly peníze například projekty na produkci zeleného vodíku z fotovoltaických elektráren. Celkem 87 milionů korun na dvě výrobny, jednu v Ovčárech poblíž Kolína a druhou ve Skoranově na Chrudimsku, dostala firma Solar Global. Z databáze schválených projektů je mimo jiné také patrné, že 40 milionů korun dostane na výrobu zeleného vodíku společnost Spolek pro chemickou a hutní výrobu patřící 57. nejbohatšímu Čechovi Karlu Pražákovi.

V případě Národního plánu obnovy se konkrétní podoba využití peněz do značné míry stále ještě utváří. Už nyní však slouží jako zdroj také pro aktuální výzvu s názvem Ekomobilita. Obce, kraje a další státní a veřejné subjekty z ní mohou získat podporu buď na nákup elektromobilu, nebo až půl milionu korun na pořízení auta s vodíkovým pohonem. Ve výzvě se má rozdat celkem 600 milionů korun.

Osobní doprava přitom patří mezi oblasti, které by se měly dekarbonizovat jinými způsoby než nahrazením fosilních paliv vodíkem — třeba většími úsporami nebo využitím elektrické energie. „Už teď je jasné, že osobní vodíková auta nebudou masově rozšířená,“ řekl Deníku Referendum expert na energetickou bezpečnost působící na Masarykově univerzitě Jan Osička. To ostatně potvrzuje i text Vodíkové strategie EU, která počítá s využitím vodíku v dopravě zejména pro dopravu nákladní nebo veřejnou.

Ke způsobu rozdělování dotací na energetickou transformaci v České republice má ale Evropská komise už nyní i zcela konkrétní výhrady. Nedávné zjištění Deníku Referendum upozornilo na nezveřejněný dopis, v němž Evropská komise kritizuje rozdělování podpory českými ministerstvy v rámci Fondu spravedlivé transformace.

Dopis v následující pasáži České republice vyčítá i plánovanou dotační podporu vodíku vyráběného pomocí špinavých zdrojů. „Do okruhu výroby vodíku podporované Fondem spravedlivé transformace spadá pouze obnovitelný vodík. Výroba jakéhokoliv jiného typu vodíku odporuje principu vyloučení fosilních paliv, a nemůže být podpořena,“ píše se v dopise.

Mezi strategickými projekty, jež Česká republika původně navrhovala k podpoře z Fondu spravedlivé transformace, se totiž kromě těch se záměrem vyrábět zelený vodík objevují i jiné, odporující výše uvedenému pravidlu. Peníze tak měl dostat například projekt výstavby průmyslové zóny Podolupark Karviná s náklady téměř sedm a půl miliardy korun. V areálu se však měl vyrábět modrý vodík a zároveň spalovat odpad — a ani jedno z toho nespadá do opatření, na něž jsou určeny peníze z Fondu spravedlivé transformace.

Ani dovoz ambice Evropy neuspokojí, je jen dalším rizikem

Kromě domácí — či evropské — produkce se tak jako další možnost uvádí vodík dovážet. Jak ostatně ukazují plány Evropské komise, Unie si je vědoma, že do budoucna se svými zdroji sama nevystačí a hodlá vodík dovážet ze sousedních států. Některé občanské organizace a kritičtí experti považují ale takové plány jednak za nerealistické, jednak za asociální.

Dovoz ze zemí severní Afriky problematizuje například nedávná analýza výzkumníků z Corporate Europe Observatory a Transnational Institute. Plány na zvýšenou spotřebu a dovoz se dle nich výrazně prodraží, neúměrně zatíží exportní země a v současnosti už nyní ponouká země a společnosti k tomu, aby vedle rozvoje obnovitelného vodíku zkoumaly možnosti produkce vodíku z fosilních zdrojů.

V původních plánech Evropské unie i České republiky se počítalo i s dovozem vodíku vyráběného na Ukrajině. Ačkoli ruská agrese pravděpodobně plány pozdrží, je dosti možné, že při poválečné rekonstrukci Ukrajiny budou snahy vtáhnout ji do evropských vodíkových plánů velmi silné.

Potvrzují to i slova Radomila Doležala, ředitele agentury CzechTrade, která spadá pod ministerstvo průmyslu a obchodu a propojuje české firmy se zahraničními trhy. „Ukrajina by mohla být místem, kde by se mohl produkovat zelený vodík. Bylo by možné využít stávajících plynovodů k dodávce této suroviny do Evropy, která ji bude potřebovat pro svoji ekologizaci. Je to oboustranně výhodný obchod,“ uvedl ve vysílání Českého rozhlasu.

A potenciálně výhodný obchod v přepravě vodíku už koneckonců spatřili také sami provozovatelé potrubí pro přepravu plynu. Holding EPH českého oligarchy Daniela Křetínského a jím spoluvlastněný slovenský polostátní přepravce plynu Eustream se podle své poslední výroční zprávy „nachází v jedinečné pozici, aby se stal předním hráčem napříč celým hodnotovým řetězcem vodíkové infrastruktury“. A již vznikají projekty, jež prozkoumávají možnosti orientace na přepravu, skladování a distribuci vodíku.

Loni na podzim například oznámil Eustream plány přepravovat modrý vodík z východního Slovenska do Německa. Firma se také účastní plánů na výstavbu evropské vodíkové sítě v rámci projektu European Hydrogen Backbone. Výroční zpráva Eustreamu se zmiňuje o plánech přepravovat zelený vodík produkovaný na Ukrajině. V příštím roce by například jeho potrubí mělo být spolu se zemním plynem schopno přepravovat i pětiprocentní podíl vodíku.

Právě na nevhodnost přimíchávání vodíku do přepravovaného zemního plynu nicméně ovšem opakovaně upozorňují kritičtí experti a občanské organizace. Zvyšuje se tím klimatická zátěž a na veřejné rozpočty se přenášejí náklady a ztráty fosilních korporací. Prosazení a dotační podpora takovýchto projektů totiž slouží fosilnímu průmyslu jako záminka k tomu, aby — z veřejných zdrojů − prodlužoval život své fosilní infrastruktury.

Přimíchávání vodíku i podle studie mezivládní organizace International Renewable Energy Agency vede z hlediska snižování emisí CO2 pouze k omezenému přínosu. A současně zvyšuje ceny energií. Jak upozorňuje český energetický expert Jan Osička, udržet malé molekuly vodíku uvnitř oceli plynárenského potrubí je ohromně náročné. Repasování potrubí na přepravu čistého vodíku by se tedy výrazně prodražilo.

Evropská unie a Česká republika se tedy vydávají problematickým směrem. Pokud se rozhodnou podpořit vodík, je třeba zodpovědět řadu otázek, které se zatím obcházejí. A také bude nutné odstřihnout od rozhodovacích procesů fosilní korporace. Ty mají s vodíkem své vlastní zájmy a aktivně lobbují za způsoby jeho využití, které nejsou ve shodě s veřejným zájmem na sociálně a ekologicky spravedlivé transformaci.

V současnosti tedy hrozí, že se z „vodíkového boomu“ vyklube podobná blamáž jako z „biopaliv“. Ta konkrétně v České republice za mnohamiliardové veřejné podpory přinášejí zcela zanedbatelný přínos klimatu, zato vytvořila mohutný penězovod pro Žlutého barona v Agrofertu. Vodík tu může podobnou roli sehrát pro fosilní barony Daniela Křetínského, Pavla Tykače, jejich korporace a jim podobné struktury.

Text vychází s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

advertisment