Politická ekonomie řepky aneb Portrét Andreje Babiše jako žlutého barona
Jakub Patočka, Zuzana VlasatáŘepkový tunel je mimořádným příkladem vysávání veřejných rozpočtů. Republiku stojí přes patnáct miliard a jeho účinky jsou pochybné. Není spravedlivé, že se tu mluví o „solárních baronech“, zatímco Andrej Babiš není znám jako „žlutý baron“.
Diskuze o biopalivech a Babišově možném střetu zájmů skončila vloni: po té, co Evropská komise České republice schválila prodloužení programu podpory biopaliv do roku 2020, což český parlament uzákonil v prosinci novelou zákona o spotřební dani. Tomu předcházela řada přestřelek zejména mezi Andrejem Babišem a Miroslavem Kalouskem ve sněmovně a v médiích. Co přesně ale dalších pět let podpory biopaliv pro Babiše a jeho firmy znamená, zůstalo neobjasněno.
Věc má totiž množství rovin a není ji úplně jednoduché rozplést. Snad právě proto o ní před námi nikdo takto souhrnně nenapsal.
Majitel Agrofertu mnohokrát prohlásil doslova, že z dotací na biopaliva nemá jeho firma ani korunu, že „vše dostávají přepravci a občané, kteří tankují na čerpacích stanicích“. Není to pravda a coby ministr financí by se Andrej Babiš neměl ztrapňovat tvrzením, že podpora odbytu není podporou produkce.
Česká republika ve skutečnosti své každoroční jarní zežloutnutí podporuje mnoha miliardami. A celé se to děje především v zájmu jediného člověka, jímž není nikdo jiný než Andrej Babiš. Právě on má totiž z masivní a nerozumné státní podpory řepkového byznysu největší užitek.
Babišova žlutá republika
České země už několik let na jaře vypadají, jako by jim vládl autokrat s podivnou zálibou ve žluté barvě. Podle oficiálních odhadů Českého statistického úřadu se v letošní sezoně řepka u nás pěstuje na 366 tisících hektarech čili asi na dvanácti procentech výměry orné půdy, neboli na 4,5 procentech rozlohy celé republiky. Je to sice skoro o šedesát tisíc hektarů méně než před dvěma lety, kdy rozloha osázená řepkou kulminovala, ale je to také o sto tisíc hektarů více než před deseti lety, kdy se schylovalo k zahájení byznysu s biopalivy.
Za těch deset let se podstatně změnily ještě další dva parametry. Zatímco dříve se výtěžnost řepky na hektar pohybovala kolem 2,5 tuny, dnes je to 3,5 tuny. A zatímco před deseti lety se platilo mezi 5,5 a 7 tisíci korunami za tunu řepkového semene, v posledních dvou letech se cena ustálila těsně pod deseti tisíci korunami za tunu. V letech 2010 a 2011 se ale přehoupla dokonce přes jedenáct tisíc.
Důvod všech tří změn — podstatně vyšších výtěžků, podstatně vyšší výkupní ceny i osazované rozlohy — je totožný: je jím vznik mimořádně lukrativního a státem štědře podporovaného obchodu s biopalivy. Vyšších výnosů na hektar se dosahuje daleko většími dávkami hnojiv a robustním užitím pesticidů, několikanásobným oproti jiným plodinám. „To, co cpeme na řepková pole u nás, by si v Rakousku nikdo nedovolil,“ řekl nám drobný soukromý zemědělec, který sám pěstuje řepku asi na pěti hektarech z třiceti, jež obhospodařuje.
Díky propracované výrobkové vertikále má Agrofert z obchodu s bionaftou výdělek prakticky na všech úrovních: od semínka řepky po bionaftu. Vlastní podniky zemědělské prvovýroby, které vytvářejí zisk tím, že pěstují řepku. Má firmy, které zemědělcům prodávají chemii a osiva — a sám je také vyrábí. Patří mu sila, kde se řepka suší, čistí a skladuje. Bionaftu musí nakupovat firmy v rámci holdingu. A zejména má Andrej Babiš svůj lovosický Preol, kde vyrábí metylester řepkového oleje. To vše je prošpikováno podporou z veřejných zdrojů, přímou i nepřímou.
Babišův Preol má kapacitu spotřebovat 450 tisíc tun řepkového semene ročně. Při započtení dalšího Babišova zpracovatele, Primagry, v Agrofertu skončí více než třetina domácí produkce. Zhruba třetina vypěstované řepky se vyveze. A zbylá produkce pokrývá potřeby potravinářského a chemického průmyslu, jimž řepka sloužila už před biopalivovým boomem.
Rozebrat, jaké potíže způsobilo zásadní zvýšení ceny řepkového semene pro různá odvětví, jež s ním pracují v menším měřítku, přesahuje rámec tohoto textu. Fakt, že se z řepky začala vyrábět „bionafta“ zásadně změnil pravidla řepkového byznysu: od ní se začala odvíjet cenová hladina. A je klíčové, že Babišovy firmy Preol a Primagra obstarávají mírně nad polovinu domácí spotřeby bionafty, 155 tisíc tun z tří set tisíc.
Babišova řeč: když „ani koruna dotace“ znamená přes půl miliardy...
„Jsem úplně poslední v Evropě, kdo si továrnu na lisování řepky postavil a nedostal jsem na to ani korunu dotace,“ řekl v květnu roku 2010 v rozhovoru pro iDnes Andrej Babiš. Nemluvil pravdu. Ona „ani koruna dotace“ jsou ve skutečnosti stovky milionů státní podpory v daňových úlevách.
Když Andrej Babiš v červnu roku 2009 s velkou pompou otevíral v Lovosicích svou fabriku na zpracování řepkového semene, média dostala informaci, že do ní investoval 1,6 miliardy korun, z čehož většinu, konkrétně 1,34 miliardy, mu půjčily Commerzbank, Royal Bank of Scotland a Komerční banka. Mlčelo se o tom, že státní agentura Czechinvest Preolu už v roce 2007 usnadnila start výroby biopaliv investiční pobídkou formou úlevy na dani ve výši čtyřiceti procent celkové investice.
Co to znamená? Konkrétní údaje lze vyhledat ve výročních zprávách Preolu. V jednotlivých letech se úleva Babišovi ve výročních zprávách jeho podniku vykazovala takto:,
- v roce 2010: 96 milionů korun
- v roce 2011 103,4 milionů,
- v roce 2012 38,3 milionů,
- v roce 2013 44,7 milionů,
- v roce 2014 83,2 milionů a
- v roce 2015 53,4 milionů.
Naprostý souhlas. Jenom si dovolím podotknout, že v určitých kruzích, byl ještě nedávno každý, kdo zastával tento názor, označován za téměř fašistu.
Problémem biopaliv, jako všech energetických zdrojů, jsou perverzní dotace, které jsou deformovány tak, aby přinášely zisk jednotlivcům a zatěžovaly většinu. Ale za to můžou ti, které jsme si zvolili, nikoli racionální myšlenka využít do energetického mixu i biopaliva.
Jinak jde o míru, právě tak jako se solárními panely.
Pokud bude zemědělec pohánět svůj traktor olejem, který i vyrobí, je to součást mixu. Nic proti tomu. Ale ty náhlé a dotované hurá akce pokládám za problém.
A stojím a trvám na tom, že na to, abychom nahradili stoprocentně ropu biopalivy nemáme osevní plochy (vis. kdysi módní "Solární ekonomika")
Můj názor na pěstování řepky se zas až tak neliší. Je-li pěstována na větší výměře než obilniny, za přiměřené to nepovažuji. Je-li konzumace řepky zvěří příčinou jejího slepnutí (viz článek o neúspěšné "operaci los"), také to nevyznívá zrovna jako pozitivum. Na druhé straně nahrazení nemalého množství dovážené ropy domácí surovinou je třeba přivítat. Jde přitom pořád ještě o pěstování celkem normální plodiny, která barví na jaře naši krajinu docela hezky (i když až moc) dožluta.
Co se týče solárních panelů, tak zde se domnívám, že na pole nepatří vůbec. Podoba krajiny s jejich řadami je podle mne neakceptovatelná. Samozřejmě, že v této neúctě a devastaci nejsou solárníky osamoceny. Také jejich osazování na jižní strany sedlových střech je nešťastné, jak to již jasně vidíme při průjezdu Německem. Estetické nároky nelze považovat za neodůvodněný luxus, nýbrž právě naopak za základní potřebu a právo.
Okouzlení ekologičností především našich německých sousedů bychom měli proměnit v diferencovaný přístup. Lecčíms bychom se měli nechat poučit (třeba navracením divočiny), zdaleka však ne vším. Drastická proměna kulturní země, zapříčiněná masivní výstavbou větrníků, patří k smutným a odstrašujícím příkladům. Podobně jako třeba, tam či tady, rostoucí přemíra dálnic, mrakodrapů a skladovacích hal.