Politická ekonomie řepky aneb Portrét Andreje Babiše jako žlutého barona
Jakub Patočka, Zuzana VlasatáŘepkový tunel je mimořádným příkladem vysávání veřejných rozpočtů. Republiku stojí přes patnáct miliard a jeho účinky jsou pochybné. Není spravedlivé, že se tu mluví o „solárních baronech“, zatímco Andrej Babiš není znám jako „žlutý baron“.
Diskuze o biopalivech a Babišově možném střetu zájmů skončila vloni: po té, co Evropská komise České republice schválila prodloužení programu podpory biopaliv do roku 2020, což český parlament uzákonil v prosinci novelou zákona o spotřební dani. Tomu předcházela řada přestřelek zejména mezi Andrejem Babišem a Miroslavem Kalouskem ve sněmovně a v médiích. Co přesně ale dalších pět let podpory biopaliv pro Babiše a jeho firmy znamená, zůstalo neobjasněno.
Věc má totiž množství rovin a není ji úplně jednoduché rozplést. Snad právě proto o ní před námi nikdo takto souhrnně nenapsal.
Majitel Agrofertu mnohokrát prohlásil doslova, že z dotací na biopaliva nemá jeho firma ani korunu, že „vše dostávají přepravci a občané, kteří tankují na čerpacích stanicích“. Není to pravda a coby ministr financí by se Andrej Babiš neměl ztrapňovat tvrzením, že podpora odbytu není podporou produkce.
Česká republika ve skutečnosti své každoroční jarní zežloutnutí podporuje mnoha miliardami. A celé se to děje především v zájmu jediného člověka, jímž není nikdo jiný než Andrej Babiš. Právě on má totiž z masivní a nerozumné státní podpory řepkového byznysu největší užitek.
Babišova žlutá republika
České země už několik let na jaře vypadají, jako by jim vládl autokrat s podivnou zálibou ve žluté barvě. Podle oficiálních odhadů Českého statistického úřadu se v letošní sezoně řepka u nás pěstuje na 366 tisících hektarech čili asi na dvanácti procentech výměry orné půdy, neboli na 4,5 procentech rozlohy celé republiky. Je to sice skoro o šedesát tisíc hektarů méně než před dvěma lety, kdy rozloha osázená řepkou kulminovala, ale je to také o sto tisíc hektarů více než před deseti lety, kdy se schylovalo k zahájení byznysu s biopalivy.
Za těch deset let se podstatně změnily ještě další dva parametry. Zatímco dříve se výtěžnost řepky na hektar pohybovala kolem 2,5 tuny, dnes je to 3,5 tuny. A zatímco před deseti lety se platilo mezi 5,5 a 7 tisíci korunami za tunu řepkového semene, v posledních dvou letech se cena ustálila těsně pod deseti tisíci korunami za tunu. V letech 2010 a 2011 se ale přehoupla dokonce přes jedenáct tisíc.
Důvod všech tří změn — podstatně vyšších výtěžků, podstatně vyšší výkupní ceny i osazované rozlohy — je totožný: je jím vznik mimořádně lukrativního a státem štědře podporovaného obchodu s biopalivy. Vyšších výnosů na hektar se dosahuje daleko většími dávkami hnojiv a robustním užitím pesticidů, několikanásobným oproti jiným plodinám. „To, co cpeme na řepková pole u nás, by si v Rakousku nikdo nedovolil,“ řekl nám drobný soukromý zemědělec, který sám pěstuje řepku asi na pěti hektarech z třiceti, jež obhospodařuje.
Díky propracované výrobkové vertikále má Agrofert z obchodu s bionaftou výdělek prakticky na všech úrovních: od semínka řepky po bionaftu. Vlastní podniky zemědělské prvovýroby, které vytvářejí zisk tím, že pěstují řepku. Má firmy, které zemědělcům prodávají chemii a osiva — a sám je také vyrábí. Patří mu sila, kde se řepka suší, čistí a skladuje. Bionaftu musí nakupovat firmy v rámci holdingu. A zejména má Andrej Babiš svůj lovosický Preol, kde vyrábí metylester řepkového oleje. To vše je prošpikováno podporou z veřejných zdrojů, přímou i nepřímou.
Babišův Preol má kapacitu spotřebovat 450 tisíc tun řepkového semene ročně. Při započtení dalšího Babišova zpracovatele, Primagry, v Agrofertu skončí více než třetina domácí produkce. Zhruba třetina vypěstované řepky se vyveze. A zbylá produkce pokrývá potřeby potravinářského a chemického průmyslu, jimž řepka sloužila už před biopalivovým boomem.
Rozebrat, jaké potíže způsobilo zásadní zvýšení ceny řepkového semene pro různá odvětví, jež s ním pracují v menším měřítku, přesahuje rámec tohoto textu. Fakt, že se z řepky začala vyrábět „bionafta“ zásadně změnil pravidla řepkového byznysu: od ní se začala odvíjet cenová hladina. A je klíčové, že Babišovy firmy Preol a Primagra obstarávají mírně nad polovinu domácí spotřeby bionafty, 155 tisíc tun z tří set tisíc.
Babišova řeč: když „ani koruna dotace“ znamená přes půl miliardy...
„Jsem úplně poslední v Evropě, kdo si továrnu na lisování řepky postavil a nedostal jsem na to ani korunu dotace,“ řekl v květnu roku 2010 v rozhovoru pro iDnes Andrej Babiš. Nemluvil pravdu. Ona „ani koruna dotace“ jsou ve skutečnosti stovky milionů státní podpory v daňových úlevách.
Když Andrej Babiš v červnu roku 2009 s velkou pompou otevíral v Lovosicích svou fabriku na zpracování řepkového semene, média dostala informaci, že do ní investoval 1,6 miliardy korun, z čehož většinu, konkrétně 1,34 miliardy, mu půjčily Commerzbank, Royal Bank of Scotland a Komerční banka. Mlčelo se o tom, že státní agentura Czechinvest Preolu už v roce 2007 usnadnila start výroby biopaliv investiční pobídkou formou úlevy na dani ve výši čtyřiceti procent celkové investice.
Co to znamená? Konkrétní údaje lze vyhledat ve výročních zprávách Preolu. V jednotlivých letech se úleva Babišovi ve výročních zprávách jeho podniku vykazovala takto:,
- v roce 2010: 96 milionů korun
- v roce 2011 103,4 milionů,
- v roce 2012 38,3 milionů,
- v roce 2013 44,7 milionů,
- v roce 2014 83,2 milionů a
- v roce 2015 53,4 milionů.
Pokud všechny daňové úlevy sečteme, dostaneme se k téměř 419 milionům. Strop, do kterého Preol může daňovou úlevu až do roku 2019 na základě provedených investic čerpat, je 580 milionů korun. A není to jediná státní investiční pobídka Preolu. Další dvě — ve výši 54,3 a 46,95 milionů — Czechinvest továrně přiklepl v letech 2012 a 2014 do rozjezdu výroby potravinářského řepkového oleje.
A ještě další dotace Preol pobral z evropských fondů. V roce 2010 na „dosažení vyšší konkurenceschopnosti a rozvoje společnosti prostřednictvím zvyšování znalostí, dovedností a adaptability zaměstnanců“, v roce 2013 na „snížení emisí technologií studené plazmy“ a v roce 2014 na „rozvoj vývojových a inovačních kapacit“. Z evropských fondů si tedy Preol přišel na 10,5 milionu korun a Česká republika přihodila z veřejných rozpočtů 1,1 milionu. Andrej Babiš se řídí, což jsme viděli i na kauze Čapího hnízda, radami dobrých hospodyněk: pro milion i přes plot skočí.
Preol je pro Babiše zlatý důl. V roce 2015 zde tržby dosáhly 6,4 miliardy korun. Jejich strukturu ukazuje přiložený graf. Podnik poslal 350 milionů jako nedaněnou dividendu svému jedinému akcionáři, své matce: Agrofertu. A vykázal zisk 258 milionů korun. Z něj by měl odvést devatenáctiprocentní daň, ale tak jako každý rok proti ní uplatnil právě nárok na daňovou úlevu přiznanou Czechinvestem.
A tak jako každý rok Babišův Preol s tržbami přes šest miliard a ziskem přes 600 milionů zaplatil na daních necelých čtyři sta tisíc korun. To z něj museli mít na ministerstvu financí jistě velikou radost.
Babišova „ani koruna od státu“ tedy ve skutečnosti znamená 681 milionů na daňových úlevách a 11,6 milionů dotací. Za investiční pobídku, která vedla k vytvoření celých 124 pracovních míst, si stát od Babiše přijde každoročně na výsměšné statisíce na daních.
S takto vedeným státem Babiše vyloženě musí bavit obchodovat. Ale to jsme pořád teprve na začátku.
Odpouští-li stát daně, Babiš vyráží likvidovat konkurenci
Aby šel metylester řepkového oleje na odbyt, je zvýhodněn i legislativně, a to hned dvakrát — v zákoně o spotřebních daních daňovou úlevou pro vysokoobjemová biopaliva a v zákoně o ochraně ovzduší nařízením o povinném přimíchávání do fosilní nafty. Bez podpory státu by biopalivo z řepky nebylo konkurenceschopné. Jakou sumou stát biopaliva podpoří, víme docela přesně: sám to totiž vyčíslil v žádosti o schválení své podpory biopaliv Evropskou komisí. Sumy, o které stát každoročně přijde na daňových úlevách, shrnuje následující tabulka.
Vyplývá z ní, že jen za druhé pololetí roku 2015 se jedná o 680 milionů korun. A v pěti následujících letech se má jednat o celkem 8,1 miliardy. To vše stát nevybere na daních: a právě tím byznys s biopalivy podpoří. Přestože má narůstat podíl ethanolu, v němž ostatně Babišův Agrofert rovněž podniká, podíl produktů z řepky na celkovém objemu státně podporovaných biopaliv nepoklesne — dle již zmíněných údajů poskytnutých Českou republikou Evropské komisi — pod osmdesát procent.
Andrej Babiš navíc dlouhodobě vehementně pracoval na tom, aby se podniky Agrofertu staly výlučným tuzemským dodavatelem řepkové biosložky paliv. Konkurenční Setuzu z odvětví odstřihl po té, co se mu ji nepodařilo koupit. Pak mu zavedení povinnosti složit diskriminační kauci pomohlo odstranit z cesty drobné producenty. Ale opravdu velkolepé možnosti drtit své konkurenty získal teprve s nástupem na ministerstvo financí.
Největším odběratelem biopaliv je u nás státní podnik Čepro, který dnes spadá pod Babišovu kontrolu. Dodavatele si vybírá v dvoukolovém tendru. Každý měsíc pak pořádá minitendry, aby splnili zákonem stanovený poměr biosložek na daný rok. Podle informací mluvčí Čepra Lenky Svobodové dodávaly firmy Agrofertu — Preol a Primagra — v roce 2015 dohromady 49 % poptávky metylesteru řepkového oleje.
V dosavadním období roku 2016 to už ale bylo přes 70 %. Vloni z dodavatelů totiž vypadl Babišův konkurent, firma Kratolia, spojovaná mimochodem s Tomášem Pitrem. V lednu 2015 u ní zasahoval tým daňová Kobra a od té doby výroba stojí. Ještě v roce 2014 Kratolia dodávala Čepru čtvrtinu poptávky biopaliv.
Konzervativní odhad tedy je takový, že z osmi miliard státní podpory pro biopaliva na období 2016 až 2020, připadne na Agrofert zhruba miliarda ročně. Babiš ovšem tyto peníze nikdy neuvidí, a to ani jako majitel Agrofertu, ani jako — což je mnohem horší — ministr financí. Jak již bylo řečeno, jedná se zkrátka o prostředky, o něž český stát přijde tím, že je nevybere na daních.
Pořádně to pohnojte, ať má Babiš za co psát na plakáty, že bude líp
Přesuňme se nyní konečně k tomu, na čem Agrofert v celém řepkovém byznyse vydělává zdaleka nejvíc a co ostatně tvoří jeho základní disciplínu: prodej chemie. Aby měla řepka takové výnosy, jakých u nás dnes dosahuje, vyžaduje abnormálně velké množství chemických zásahů v průběhu vegetačního období. Až sedmkrát během něj musí být ošetřena herbicidy, insekticidy, fungicidy, hnojivy, stopovými prvky a stimulátory.
Náklady na takové vstupy tvoří nejméně dvacet tisíc korun na hektar, to je zhruba o třetinu víc než jiné intenzivně pěstované plodiny. Podle všech námi oslovených zemědělců tu potřebné „vstupy“ přitom dodává prakticky výhradně Agrofert. Při popsané rozloze, na níž se tu pěstuje řepka, se bavíme o tržbě přes sedm miliard korun ročně.
Přesná čísla tu každopádně není kde dohledat. Ale i kdyby „prakticky výhradně Agrofert“ v realitě znamenalo třeba jen „velkou většinou Agrofert“, je jasné, že tržby Babišova kolosu na vstupech při intenzivním pěstování řepky těžko klesnou pod pět až šest miliard korun ročně. Další související zisky v rámci Agrofertu jsou spojené například se sušením, čištěním a skladováním řepkového semene. Čistý zisk Agrofertu tak činí podle námi oslovených agrárních expertů minimálně 1,5 miliardy ročně, pravděpodobně ale až o miliardu víc.
Nejde ovšem jen o tržby a o zisk. „Řada majitelů zemědělských podniků u nás nerozumí technologiím, a tak obchodníci s hnojivy úplatou agronomů například v podobě počítačů či zájezdů dokáží dosáhnout toho, aby firmy spotřebovávaly ohromné množství produktů chemických firem,“ komentoval náš spolupracovník relativní snadnost, s níž se tu prosazuje intenzivní pěstování řepky.
Mnohé firmy pak ale vinou investiční náročnosti vstupů upadají do „vazalství“: ocitají se v situaci, kdy jsou nuceny splácet řepkou své závazky, a to za takových podmínek, které vedou nakonec k tomu, že je Agrofert ovládne. V nepřátelském přebírání svých obchodních partnerů má ostatně Agrofert bohatou praxi, jak jsme před pár dny ilustrovali na příkladech Kosteleckých uzenin a ZVOS Hustopeče a již dříve na příkladu Agra Jevišovice.
Pěstováním řepky k záchraně klimatu
Těžko se tomu při pohledu na žluté lány věří, tím méně se o tom mluví, ale oficiálním důvodem, kvůli němuž si Česká republika vymínila u Evropské unie možnost daňovými úlevami řepkový byznys podporovat, je ochrana životního prostředí. Naše republika v Bruselu skutečně tvrdí, že takto bojujeme s klimatickými změnami. Je to téma, které zasluhuje, abychom se k němu vbrzku vrátili zvláštním textem, což uděláme. Zde tedy následuje jen stručné shrnutí.
Ve skutečnosti už od vzniku celého byznysu průmyslových biopaliv existují zásadní pochybnosti o jeho ekologických přínosech. Již v říjnu 2007 publikoval početný kolektiv autorů pod vedením Jacka Santa Barbary v rámci renomovaného Mezinárodního fóra o globalizaci studii Falešný příslib biopaliv, v níž se dovozuje, že reálný význam průmyslově produkovaných biopaliv pro tlumení klimatických změn se účelově přeceňuje s cílem přihrát veřejné prostředky velkým agrokorporacím.
Přesně to se dnes u nás děje. Zákonem předepisovaná příměs šesti procent metylesteru řepkového oleje samozřejmě neznamená, že se v totožné výši sníží emise skleníkových plynů. Podle údajů EU příspěvek odpovídá asi šedesáti procentům oproti naftě vyráběné z ropy. Za oněch osm a půl miliardy tedy stát v pěti letech získá nicotné snížení emisí z dopravy o 3,6 procenta.
Jedná se o technologii bez perspektiv. A dnes už to ví i průmysl. Šéf odborné komise pro paliva v České asociaci petrolejářského průmyslu a obchodu Václav Loula pro DR uvedl: „Biopaliva první generace z olejnatých, škrobnatých či cukernatých plodin z vyšších strategických zájmů a řady odborných studií ekologického charakteru vedou svět ke snížení jejich podílu a asi v horizontu pěti let budou postupně nahrazována vyspělými biopalivy s nízkou emisní stopou.“
Nabízí se tedy zásadní otázka. Pokud si český stát řekl, že v letech 2016 až 2020 vydá na snížení emisí z dopravy 8,5 miliardy korun, skutečně ministři životního prostředí a dopravy nemohli přijít s žádným jiným lepším nápadem než míchat do nafty upravený řepkový olej a přihrávat tak miliardy Agrofertu? Co vlastně ministrům dopravy a životního prostředí, Danu Ťokovi a Richardu Brabcovi, v takové iniciativě bránilo?
Řepkový tunel je nepoměrně větší nežli takzvaný tunel solární
Politická ekonomie pěstování řepky v České republice je tedy sečteno a podtrženo takováto. Stát každoročně vkládá:
- zhruba čtyři a půl procenta své rozlohy (nezapomeňme, že republika například dotuje obhospodařování každého jednoho hektaru a má tedy nástroje, jak pěstební plány ovlivnit),
- přes 1,5 miliardy nevybraných spotřebních daní na prodeji paliv
- a vyšší desítky milionů v nevybraných daních od Babišova Preolu.
Andrej Babiš za to každoročně získává
- šestimiliardový byznys pro Preol se zhruba šestisetmilionovým ziskem,
- podobně lukrativní byznys pro svou Primagru, v níž se zpracování řepky podílí na zisku rovněž nejméně vyššími desítkami milionů,
- a mnohamiliardové tržby z prodeje hnojiv, osiv a pesticidů plus související příjmy s čištěním, sušením a skladováním řepkového semene s odhadovaným ziskem nejméně 1,5 miliardy.
Ačkoli Andrej Babiš není jediným aktérem, který na řepkovém byznysu v České republice vydělává, jednoznačně z něj má největší prospěch. A právě z toho důvodu je jeho ústředním organizátorem; včetně například masivního lobbyingu v EU, aby podpora biopaliv zůstala zachována právě ve stávající podobě.
Lze dokonce říci, že Babišův vstup do politiky a získání kontroly nad ministerstvem financí, ministerstvem dopravy a ministerstvem životního prostředí mu umožnily prosadit pokračování tohoto z hlediska státu při bližším pohledu zjevného ekonomického i ekologického nesmyslu. Díky své účasti ve vládě — a samozřejmě také díky vlastnictví mediální skupiny Mafra — navíc může pravou podstatu řepkového tunelu na stát maskovat.
Je to do očí bijící zvláště v kontrastu s humbukem, který se tu rozpoutal kolem takzvaného solárního tunelu. Ačkoli také v případě solární energetiky se stát dopustil chyb v nastavení podpory, takže se na ní obohatili různí šíbři, faktem zůstává, že solární elektrárny okupují nesouměřitelně menší plochu, nevyžadují prolévání abnormálním množstvím chemických látek, dodávají skutečně čistou elektrickou energii a představují krok směrem, jímž se ve světě vydává energetika budoucnosti reálně řešící změny klimatu.
Přesto se dodnes mluví o „solárních baronech“ a ukazuje se prstem na propagátory přechodu k ekologicky udržitelné energetice, jako by nesli nějaký díl viny, když ve skutečnosti odpovědnost padá výhradně na politiky a případně na podnikatele, kteří se úplatky dostali k výhodám.
V případě řepkového tunelu ale máme co do činění s projektem, jehož reálné přínosy jsou zjevně nižší nežli náklady na něj. Stát tratí obrovské prostředky, započítají-li se daňové úlevy i za minulé období a daňové úlevy Preolu, mluvíme celkem o více než patnácti miliardách. A přesto se prozatím Andreji Babišovi nepřezdívá „žlutý baron“, i když by mu takový titul plným právem příslušel.
Naprostý souhlas. Jenom si dovolím podotknout, že v určitých kruzích, byl ještě nedávno každý, kdo zastával tento názor, označován za téměř fašistu.
Problémem biopaliv, jako všech energetických zdrojů, jsou perverzní dotace, které jsou deformovány tak, aby přinášely zisk jednotlivcům a zatěžovaly většinu. Ale za to můžou ti, které jsme si zvolili, nikoli racionální myšlenka využít do energetického mixu i biopaliva.
Jinak jde o míru, právě tak jako se solárními panely.
Pokud bude zemědělec pohánět svůj traktor olejem, který i vyrobí, je to součást mixu. Nic proti tomu. Ale ty náhlé a dotované hurá akce pokládám za problém.
A stojím a trvám na tom, že na to, abychom nahradili stoprocentně ropu biopalivy nemáme osevní plochy (vis. kdysi módní "Solární ekonomika")
Můj názor na pěstování řepky se zas až tak neliší. Je-li pěstována na větší výměře než obilniny, za přiměřené to nepovažuji. Je-li konzumace řepky zvěří příčinou jejího slepnutí (viz článek o neúspěšné "operaci los"), také to nevyznívá zrovna jako pozitivum. Na druhé straně nahrazení nemalého množství dovážené ropy domácí surovinou je třeba přivítat. Jde přitom pořád ještě o pěstování celkem normální plodiny, která barví na jaře naši krajinu docela hezky (i když až moc) dožluta.
Co se týče solárních panelů, tak zde se domnívám, že na pole nepatří vůbec. Podoba krajiny s jejich řadami je podle mne neakceptovatelná. Samozřejmě, že v této neúctě a devastaci nejsou solárníky osamoceny. Také jejich osazování na jižní strany sedlových střech je nešťastné, jak to již jasně vidíme při průjezdu Německem. Estetické nároky nelze považovat za neodůvodněný luxus, nýbrž právě naopak za základní potřebu a právo.
Okouzlení ekologičností především našich německých sousedů bychom měli proměnit v diferencovaný přístup. Lecčíms bychom se měli nechat poučit (třeba navracením divočiny), zdaleka však ne vším. Drastická proměna kulturní země, zapříčiněná masivní výstavbou větrníků, patří k smutným a odstrašujícím příkladům. Podobně jako třeba, tam či tady, rostoucí přemíra dálnic, mrakodrapů a skladovacích hal.