Hustopečské zemědělství pod Babišem: proč si je kupoval, když ho zničil?
Jakub Patočka, Zuzana VlasatáMimořádně smutný příběh zničení hustopečského zemědělského podniku Agrofertem kromě happy-endu postrádá i kladného hrdinu. Prozatím obsahuje velké tajemství a přináší jedinečné poučení o tom, co Andrej Babiš říká slovy „řídit jako firmu“.
„Nevím, jak se stalo, že se to začalo rozprodávat. Lidi to nechtěli. Měli se tu doopravdy dobře. Hromada jich tu byla zaměstnaná a nemuseli nikam dojíždět. Jen tady ve Starovicích, obci s devíti sty obyvateli, nás dělalo v družstvu přes čtyřicet. Paní tady z toho baráku, ta už je mrtvá, tam pracovala. Támhle z toho žlutého baráku, ta taky. I z toho modrého…,“ vypráví a gestikuluje starší usměvavá žena na zápraží před svým domkem. Jmenuje se Anna Fabiánová a po většinu svého života pracovala jako zootechnička u prasat v jihomoravském zemědělském družstvu Hustopeče.
To byla legenda, o níž mnozí hovoří jako o dvojce či trojce za proslulými Slušovicemi. Na rozdíl od nich ale Hustopeče nikdy nepodnikaly výboje mimo svůj obor, nestaly se normalizačním, ani perestrojkovým symbolem.
Družstvo, které vzniklo v původně většinově německé obci „dobrovolnou“ kolektivizací až začátkem šedesátých let, se přesto už za minulého režimu proslavilo. Dílem určitě díky protřelému předsedovi Ludvíku Podešvovi, který měl podle pamětníků styky na nejvyšších místech, hostil v družstvu prezidenta Husáka a stýkal se s okupačními vojsky. „Nikdo na něho nemohl,“ líčí dvaadevadesátiletý Josef Hanák, který v družstvu pracoval celý život jako zootechnik, „když něco potřeboval, domluvil si u Sovětů přímluvu.“
Podešvu patrně lze nazvat oportunistou, ale rozhodně ho není možné šmahem odsoudit. Mluvit se s ním už bohužel nedá, zemřel před dvěma lety. Byl to zřejmě člověk složitý jako doba, ve které žil. Vedoucím družstva byl podle všech svědectví schopným a pozorným. S lidmi prý vždy zacházel velmi pěkně. „Kdykoli někoho potkal, jeho první slova zněla: Nepotřebujete něco? Nechybí vám nic?“ vzpomíná jiná bývalá družstevnice.
Studenti moderních manažerských příruček by jistě ocenili historky o tom, kterak svým podřízeným, když občas museli sloužit dlouhé přesčasy a venku mrzlo, dovezl třebas lahev rumu, aby se zahřáli grogem. O jeho schopnostech a obratnosti ledacos vypovídá i to, že předsedou představenstva družstva transformovaného v akciovku byl i v letech 1995 až 2005. A vyslovíte-li jeho jméno v kraji dnes, můžete očekávat jen kladné vzpomínky.
Transformaci v akciovku počátkem devadesátých let hustopečské družstvo zvládlo. Nutnost najít novou právní formu vyřešilo založením akciové společnosti ZVOS Hustopeče, jejíž reálná struktura ale kopírovala původní družstvo. Akcionářů měl podnik 745 a nikdo původně nedržel více než dvacet akcií. Ku prospěchu regionu a místních obyvatel podnik vzkvétal do roku 2008. Od té doby patří Agrofertu.
V Hustopečích, Starovicích a Uherčicích — obcích, kde měl podnik všechna svá původní pracoviště — dodnes nikdo, ani bývalí zaměstnanci, ani členové představenstva či dozorčí rady, ani akcionáři nedovede vysvětlit, proč se společnost vůbec prodávala. Proč úspěšný zemědělský podnik skončil v rukách velkopodnikatele Andreje Babiše, když se v něm všichni měli tak dobře… A všichni svorně vyprávějí, jak trýznivý je pro ně dnes pohled na to, co se s místy, v nichž celý život pracovali, pod Babišem stalo.
V Hustopečích předběhli dobu
Moderní spotřebitel hledá všemožné cesty ke kvalitní produkci, snaží se obcházet nadnárodní řetězce a objevuje bedýnková družstva, farmářské trhy či komunitou podporované zemědělství. Často se věci líčí tak, že u nás za všechno zlé v zemědělství může kolektivizace, ale takhle jednoznačné to není. Některé socialistické podniky, jak jsme již ukázali na příkladu neotřelé privatizace Kosteleckých uzenin do rukou jejich řezníků, se podařilo transformovat příkladně — s ohledem na lidi i kvalitu produkce.
Obdobným případem byl ZVOS Hustopeče. Tomu se dařilo velkým dílem proto, že se nestal prostým dodavatelem supermarketů, ale z velké části se orientoval právě na svůj region. Byl de facto takovým mimořádně rozvinutým komunitou podporovaným zemědělstvím, aniž by se tamější lidé o aplikaci sociálně-ekologických ideálů importovaných ze západu uvědoměle snažili.
I když je pravda, že pro nejrůznější experimenty tu měli smysl: vyslechli jsme si například historku o tom, jak zkoušeli chovaným prasatům dát do výběhů pro rozptýlení a zábavu míče — a prasata to tak rozdivočilo, že jim pak museli upravit krmné dávky. V souladu s moderními ideály komunitou podporovaného zemědělství zde pracovali převážně spokojení lidé, kteří svou práci prožívali tak, že „dělají na svém“.
Kromě tradiční rostlinné výroby, kdy asi na dvou tisících hektarech rostla řepka, pšenice, slunečnice a kukuřice, chovu krav na mléko a živočišné výroby zaměřené na prasata a býky, měly Hustopeče spoustu dalších zajímavých odnoží.
Pěstovali zde mák a saflor, neboli světlici barvířskou, používanou hlavně jako krmivo pro okrasné ptáky. Dále mrkev a petržel. Pečovali o meruňkový sad, postupně převedený do režimu ekologického zemědělství. Pro zeleninu a ovoce měli vlastní chladírnu. Na sto padesáti hektarech pěstovali vinnou révu a lisovali víno, případně prodávali dalším firmám hrozny. Tehdejší sklepmistrová Jitka Sedláčková přebírala v roce 2007 ve Španělském sále Pražského hradu ocenění pro „obdivuhodné ženy“ od společností Comenius.
Dále měli v Hustopečích šlechtitelský a rozmnožovací chov prasat. Vyráběli krevní séra z mladých býčků pro humánní medicínu. Množili orchideje. Míchali krmiva. Čistili obilí a vyráběli z něj osivo. K dílnám patřila i kovárna, v níž si mohli součástky, bylo-li potřeba, i sami vyrobit. Provozovali malá jatka a na ně navázanou masnou výrobu. „Vyráběli jsme uzeniny skutečně z masa, což už se dneska moc nenosí…,“ vzpomíná jeden z bývalých zaměstnanců, který si — tak jako řada jeho kolegů — nepřeje být jmenován. Tolik strachu něco říct jako v Hustopečích člověk hned tak někde nevidí.
Stát jako firmu řídí diktátoři, kteří se nepohodlných lidí snaží zbavit, třeba exilem, posíláním do pracovních táborů, nebo přímo na smrt.
Dokonce stát nelze ani řídit jako zaměstnanecký kooperativ (tj. v zásadě firmu, která není hierarchická, ale demokratická), kde se také lidé mohou rozhodnout, že nějakého (špatného) kolegu ze svých řad vyloučí.