Z opršelé třípatrové ubytovny vychází mladý muž, míjí nás u vrátnice. Na sobě má trendy, ale lacině vyhlížející džíny, tenisky a rozepnutou černou mikinu. Je nezvykle teplý jarní den. Přesto si natáhne přes hlavu kapuci. Rozhlédne se a přejde přes silnici. O chvilku později se s ním kousek od ubytovny dáme do řeči. Stojíme v parčíku, který vznikl na místě starého hřbitova, což lze z různých detailů rozpoznat. Místo je přesto přívětivé, a především vhodné pro naše účely. Za vysokou kamennou zdí se lze schovat před slídivými pohledy.

„Práce strašná. Málo peněz a moc mafie,“ říká nám lámanou češtinou mladík. Je z Bukurešti a tady pracuje přes ukrajinskou agenturu. Za více než šedesát hodin práce týdně ve společnosti tisíců mrtvých kuřat a v osmi stupních Celsia mu dávají sedm tisíc korun na ruku. Při krátkém rozhovoru, který nám poskytne napůl v češtině a napůl v angličtině, vyjde najevo, že v Bukurešti studoval vysokou zemědělskou školu. Od rozhovoru několikrát uteče, po chvíli se však znovu vrátí. Je vidět, že přemáhá strach. Až později nás napadne, že si možná chtěl říct o pomoc, jen nevěděl jak na to.

V momentě, kdy mu pokládáme otázku, jak se sem vlastně dostal a jak se o práci tady dozvěděl, bere okamžitě nohy na ramena a už se od něj nic nedozvíme. Jak se stalo, že se rumunský vysokoškolák ocitl v područí vyděračské agentury v cizí zemi?

Mladý Rumun je jedním z obyvatel městské ubytovny, jejímž puncem kvality je lahvička s ručně přilepeným štítkem „Na štěnice“, umístěná v poličce na vrátnici. Je také jedním z pětatřiceti tisíc lidí, kterým dává dle slov svého mluvčího práci Agrofert Andreje Babiše. Přesnější je ale říct, že práci nedává rumunskému mladíkovi, nýbrž ukrajinské pracovní agentuře, která jej sem přivedla. Místní lidé agenturu i její konkurentky, které ve městě působí, označují zásadně slovem „mafie“.

Jsme ve Vodňanech. Zde sídlí jedna z výkladních skříní potravinářské divize Agrofertu. Cestou sem jsme míjeli Čapí hnízdo, cestou odtud zase monumentální industriální komplex milínské Primagry, kde Agrofert vyrábí biopalivo. Babiš, kam se podíváš, a to tehdy ještě ani nezačala kvést řepka.

Ano, ve Vodňanech bylo líp

Vodňany jsou historické jihočeské městečko, jež si zachovalo příjemně domácký charakter: mají něco přes 6800 obyvatel. Vodňanské drůbežárny podle místního starosty zaměstnávají asi 650 lidí. Mohl by tam tedy pracovat skoro každý desátý z místních. Ale není tomu tak. Práci v devadesátých letech tak žádanou, že se do podniku bylo možné dostat jen na doporučení známých, dnes nechce skoro nikdo dělat. Agrofert tu má neustálou nouzi o pracovní sílu. Jak se to stalo?

Firma Vodňanská drůbež vznikla ze státního podniku Jihočeský drůbežářský závod, založeného v roce 1965. Agrofert do ní majetkově vstoupil v roce 2009, když koupil svého tehdy hlavního konkurenta, firmu Agropol. To samo o sobě není příběh bez kontroverzí; dodnes zůstává rozum stát nad tím, jak fúzi dvou největších tuzemských agrárních podniků mohl schválit antimonopolní úřad.

Ještě před prodejem vodňanských drůbežáren Agropolu, do roku 2000, vlastnilo firmu sedm společníků. Jeden z nich, František Tupec, byl generálním ředitelem. Vyslovíte-li jeho jméno ve Vodňanech, u pamětníků ihned následuje spontánní reakce: „Jó, za Tupce, to tu bylo dobře.“

František Tupec ale ve vodňanských drůbežárnách v roce 2000 skončil. „Nás sedm společníků se velmi těžko domlouvalo. Už jsem nemohl dál, tak jsem navrhl, že to prodáme. Koupil to Malúš, majitel Agropolu. O dva měsíce později mě vylil na popud ostatních bývalých společníků. Jeden z nich mi pěkně namazal schody. To ale nechci rozebírat,“ vzpomínal při našem setkání nedaleko zamrzlého a zasněženého Lipna nad čajem a cukrovím. Poté, co odešel z Vodňan, opustil obor a začal turistům pronajímat několik dřevěných chat právě u nádrže pod Šumavou.

Z dalších střípků našeho rozhovoru a z reálií lze odtušit, že tím, kdo Františku Tupcovi „namydlil schody“, byl Milan Říha, který je generálním ředitelem Vodňanské drůbeže dodnes. František Tupec působí jako gentleman z lepších zašlých časů, a tak o svém nástupci nechce říct křivého slova, ačkoli by pro to snad mohl mít dobré důvody. Dost krajně nelichotivých informací o Milanu Říhovi se ale záhy dozvíme odjinud.

Vzít si příklad z Bati

Příběh vzestupu vodňanských drůbežáren v polistopadové transformaci v lecčems připomíná historii jiných úspěšných zemědělských či potravinářských podniků 90. let — Agra Jevišovice, ZVOS Hustopeče či Kosteleckých uzenin —, které jsme popsali v Deníku Referendum již dříve a které dnes již rovněž bohužel patří Agrofertu. Na rozdíl od tří předešlých příkladů ve Vodňanech Babiš neprovedl nepřátelské převzetí. Nemusel. Zdejší drůbežárny mu připadly se všemi dalšími podniky ve vlastnictví Agropolu.

Shodné s ostatními případy je to, že se drůbežárny pod Agrofertem změnily k nepoznání. V éře Františka Tupce měli zaměstnanci k dispozici podnikového doktora, po práci mohli využít vířivku, maséra, kadeřnici, měli i podnikovou spořitelnu. Na Vánoce dostávali kolekce a štědrou nadílku ovoce a cukroví. O víkendech mohli jezdit firemním autobusem do Třeboně do lázní.

Ptáme se Františka Tupce, proč to všechno. „Když jsem se stal ředitelem, chtěl jsem to dělat dobře. Přemýšlel jsem, kde si vzít vzor. A tak jsem začal studovat Baťu, to byl přece náš největší podnikatel. Podle Bati základním předpokladem úspěchu firmy bylo to, aby lidé v ní byli spokojení,“ říká.

Součástí takového přístupu byla i promyšlená mzdová politika. „Vždycky jsem si hlídal výši platů v okrese, v kraji a v našem oboru. Chtěl jsem, aby naši lidi brali nejvíc — abych o ně neměl nouzi a aby u mě chtěli zůstat. Lidi do práce, zvlášť do takové, chodí kvůli penězům, ne kvůli vám,“ vysvětluje svůj přístup František Tupec.