Z opršelé třípatrové ubytovny vychází mladý muž, míjí nás u vrátnice. Na sobě má trendy, ale lacině vyhlížející džíny, tenisky a rozepnutou černou mikinu. Je nezvykle teplý jarní den. Přesto si natáhne přes hlavu kapuci. Rozhlédne se a přejde přes silnici. O chvilku později se s ním kousek od ubytovny dáme do řeči. Stojíme v parčíku, který vznikl na místě starého hřbitova, což lze z různých detailů rozpoznat. Místo je přesto přívětivé, a především vhodné pro naše účely. Za vysokou kamennou zdí se lze schovat před slídivými pohledy.

„Práce strašná. Málo peněz a moc mafie,“ říká nám lámanou češtinou mladík. Je z Bukurešti a tady pracuje přes ukrajinskou agenturu. Za více než šedesát hodin práce týdně ve společnosti tisíců mrtvých kuřat a v osmi stupních Celsia mu dávají sedm tisíc korun na ruku. Při krátkém rozhovoru, který nám poskytne napůl v češtině a napůl v angličtině, vyjde najevo, že v Bukurešti studoval vysokou zemědělskou školu. Od rozhovoru několikrát uteče, po chvíli se však znovu vrátí. Je vidět, že přemáhá strach. Až později nás napadne, že si možná chtěl říct o pomoc, jen nevěděl jak na to.

V momentě, kdy mu pokládáme otázku, jak se sem vlastně dostal a jak se o práci tady dozvěděl, bere okamžitě nohy na ramena a už se od něj nic nedozvíme. Jak se stalo, že se rumunský vysokoškolák ocitl v područí vyděračské agentury v cizí zemi?

Mladý Rumun je jedním z obyvatel městské ubytovny, jejímž puncem kvality je lahvička s ručně přilepeným štítkem „Na štěnice“, umístěná v poličce na vrátnici. Je také jedním z pětatřiceti tisíc lidí, kterým dává dle slov svého mluvčího práci Agrofert Andreje Babiše. Přesnější je ale říct, že práci nedává rumunskému mladíkovi, nýbrž ukrajinské pracovní agentuře, která jej sem přivedla. Místní lidé agenturu i její konkurentky, které ve městě působí, označují zásadně slovem „mafie“.

Jsme ve Vodňanech. Zde sídlí jedna z výkladních skříní potravinářské divize Agrofertu. Cestou sem jsme míjeli Čapí hnízdo, cestou odtud zase monumentální industriální komplex milínské Primagry, kde Agrofert vyrábí biopalivo. Babiš, kam se podíváš, a to tehdy ještě ani nezačala kvést řepka.

Ano, ve Vodňanech bylo líp

Vodňany jsou historické jihočeské městečko, jež si zachovalo příjemně domácký charakter: mají něco přes 6800 obyvatel. Vodňanské drůbežárny podle místního starosty zaměstnávají asi 650 lidí. Mohl by tam tedy pracovat skoro každý desátý z místních. Ale není tomu tak. Práci v devadesátých letech tak žádanou, že se do podniku bylo možné dostat jen na doporučení známých, dnes nechce skoro nikdo dělat. Agrofert tu má neustálou nouzi o pracovní sílu. Jak se to stalo?

Firma Vodňanská drůbež vznikla ze státního podniku Jihočeský drůbežářský závod, založeného v roce 1965. Agrofert do ní majetkově vstoupil v roce 2009, když koupil svého tehdy hlavního konkurenta, firmu Agropol. To samo o sobě není příběh bez kontroverzí; dodnes zůstává rozum stát nad tím, jak fúzi dvou největších tuzemských agrárních podniků mohl schválit antimonopolní úřad.

Ještě před prodejem vodňanských drůbežáren Agropolu, do roku 2000, vlastnilo firmu sedm společníků. Jeden z nich, František Tupec, byl generálním ředitelem. Vyslovíte-li jeho jméno ve Vodňanech, u pamětníků ihned následuje spontánní reakce: „Jó, za Tupce, to tu bylo dobře.“

František Tupec ale ve vodňanských drůbežárnách v roce 2000 skončil. „Nás sedm společníků se velmi těžko domlouvalo. Už jsem nemohl dál, tak jsem navrhl, že to prodáme. Koupil to Malúš, majitel Agropolu. O dva měsíce později mě vylil na popud ostatních bývalých společníků. Jeden z nich mi pěkně namazal schody. To ale nechci rozebírat,“ vzpomínal při našem setkání nedaleko zamrzlého a zasněženého Lipna nad čajem a cukrovím. Poté, co odešel z Vodňan, opustil obor a začal turistům pronajímat několik dřevěných chat právě u nádrže pod Šumavou.

Z dalších střípků našeho rozhovoru a z reálií lze odtušit, že tím, kdo Františku Tupcovi „namydlil schody“, byl Milan Říha, který je generálním ředitelem Vodňanské drůbeže dodnes. František Tupec působí jako gentleman z lepších zašlých časů, a tak o svém nástupci nechce říct křivého slova, ačkoli by pro to snad mohl mít dobré důvody. Dost krajně nelichotivých informací o Milanu Říhovi se ale záhy dozvíme odjinud.

Vzít si příklad z Bati

Příběh vzestupu vodňanských drůbežáren v polistopadové transformaci v lecčems připomíná historii jiných úspěšných zemědělských či potravinářských podniků 90. let — Agra Jevišovice, ZVOS Hustopeče či Kosteleckých uzenin —, které jsme popsali v Deníku Referendum již dříve a které dnes již rovněž bohužel patří Agrofertu. Na rozdíl od tří předešlých příkladů ve Vodňanech Babiš neprovedl nepřátelské převzetí. Nemusel. Zdejší drůbežárny mu připadly se všemi dalšími podniky ve vlastnictví Agropolu.

Shodné s ostatními případy je to, že se drůbežárny pod Agrofertem změnily k nepoznání. V éře Františka Tupce měli zaměstnanci k dispozici podnikového doktora, po práci mohli využít vířivku, maséra, kadeřnici, měli i podnikovou spořitelnu. Na Vánoce dostávali kolekce a štědrou nadílku ovoce a cukroví. O víkendech mohli jezdit firemním autobusem do Třeboně do lázní.

Ptáme se Františka Tupce, proč to všechno. „Když jsem se stal ředitelem, chtěl jsem to dělat dobře. Přemýšlel jsem, kde si vzít vzor. A tak jsem začal studovat Baťu, to byl přece náš největší podnikatel. Podle Bati základním předpokladem úspěchu firmy bylo to, aby lidé v ní byli spokojení,“ říká.

Součástí takového přístupu byla i promyšlená mzdová politika. „Vždycky jsem si hlídal výši platů v okrese, v kraji a v našem oboru. Chtěl jsem, aby naši lidi brali nejvíc — abych o ně neměl nouzi a aby u mě chtěli zůstat. Lidi do práce, zvlášť do takové, chodí kvůli penězům, ne kvůli vám,“ vysvětluje svůj přístup František Tupec.

Také Andrej Babiš se rád zaklíná odkazem Tomáše Bati. Jenomže tak jako skoro u všeho, co říká, jeho slova nemají základ v realitě. O spokojenost lidí v jeho podnicích mu vůbec nejde. Své firmy řídí v logice „Babišova koeficientu“: co nejrychleji zpeněžit všechna aktiva a co nejvíce ušetřit na všech nákladech, včetně nákladů mzdových.

Nic z Tupcových vymožeností se tak v drůbežárnách — samozřejmě — do dnešních dní nedochovalo. Stěžejním „benefitem“ pro zaměstnance je nyní možnost koupit si měsíčně dvě vodňanská kuřata. A jako špatný vtip zní skutečnost, že je firma svým lidem prodává za cenu vyšší, než za jakou je nabízejí supermarkety.

Zatímco „za Tupce“ se místo v drůbežárnách získávalo na doporučení, dnes o ně není zájem. Internet a úřad práce jsou plné mimořádně nepřitažlivých pracovních nabídek. Základní plat dělníka ve výrobě vodňanských drůbežáren — v osmi stupních a pod umělým osvětlením — je třináct tisíc korun. Kdo si chce vydělat víc, musí pracovat mnoho hodin přesčas, a to i o víkendech.

Drůbežárny by přitom samozřejmě snadno mohly lidem zásadně přidat. Celkové mzdové náklady na patnáct set zaměstnanců — k vodňanskému závodu připadají ještě provozy v Brně-Modřicích a v Mirovicích — v roce 2015 činily 558 milionů korun. Firma měla zisk po zdanění 153 milionů korun. A to ještě uvádí investici za 131 milionů.

Zde také stojí za zmínku, že Vodňanská drůbež je vůbec nejdotovanější potravinářský podnik v České republice, v posledních pěti letech na dotacích obdržela celkem 62 milionů.

Je tedy evidentní, že i dnes by se tu mohlo o zaměstnance pečovat podobně jako za Tupce. Kdyby se Andrej Babiš místo zisku 150 milionů spokojil se ziskem třeba jen padesát milionů (uvažme, že je to jen jedna z několika set jeho firem), mohl by zvýšit všem svým dělníkům platy zhruba o pět tisíc měsíčně.

František Tupec o svém manažerském přístupu také řekl: „My to nedělali pro zisk. Pro mě bylo prvotním cílem stát se nejlepším podnikem v oboru u nás a být schopen měřit se s nejlepšími v Evropě.“ Jako paradox tak působí, že František Tupec — snad proto, že na rozdíl od svých souputníků z Kosteleckých uzenin či z Jevišovic nemá s Agrofertem přímou osobní zkušenost — vidí v Babišovi naději pro českou politiku. Je přitom vyloučeno, že by František Tupec mohl opravdu chtít, aby Babiš řídil české země tak, jako řídí Vodňanskou drůbež — a vpravdě všechny své firmy, s nimiž jsme se mohli blíže seznámit.

Každopádně ve vodňanských drůbežárnách už nikdo z místních lákavou pracovní příležitost nespatřuje. Za Babišova vlastnictví drůbežárny získaly pověst podniku, který je poslední jistotou. Práce je v nich sice těžká, nepříjemná a špatně placená, ale dostane ji prakticky každý a hned. Zpět vás vezmou i pár týdnů poté, co vás vyhodili za kouření marihuany v přestávce. To je ve Vodňanech obecně známý případ.

Drůbežárny musí v nouzi o lidi spoléhat na pracovní agentury. Ty jim dodávají gastarbeitery z Ukrajiny, Bulharska, Rumunska, Vietnamu či z dalších zemí. Pryč jsou Tupcovy časy, kdy v drůbežárnách pracovali pouze lidé z regionu.

Druhé město

Sedíme v autě na parkovišti naproti drůbežárnám. Čekáme na střídání směn, abychom zkusili pohovořit s někým ze zahraničních dělníků. Před fabrikou stojí osobní auta a kola zaměstnanců. A taky jedna moderní naleštěná dodávka s mladým, vyfešákovaným řidičem za volantem. Z vrátnice začínají odcházet hloučky lidí. Několik z nich, od pohledu Balkánců, nasedne do dodávky a ta se rozjede.

Vyrážíme za ní. Zavede nás do centra osm kilometrů vzdáleného Protivína. Skupina dělníků vysedne a jde do neutěšeně vyhlížejícího hotelu Blanice, který evidentně pamatuje lepší časy a jehož většina dnes slouží jako ubytovna. V přízemí se nachází herna, na dvorku stojí moderní černé Audi — symbol zdejší agenturní „mafie“. Vietnamka za barem, který slouží též jako recepce, nám ochotně zapůjčí klíče od hotelového pokoje, když jí řekneme, že bychom si jej rádi prohlédli. Po chodbách čpících dezinfekcí se pohybují ošuntělí lidé; z očí jim kouká odevzdání a sedřenost.

Přímo ve Vodňanech jsme během pouhých dvou návštěv objevili šest různých dělnických ubytoven, další má vzniknout z bývalého sídla policie. Město budovu, jak nám potvrdil starosta, prodalo drůbežárnám. Většina ubytoven je ale soukromých, není tak prakticky žádná šance se o nich cokoliv dozvědět. Lze jen pozorovat okolní cvrkot. Pokud ovšem okouníte příliš nápadně, zaručeně si vás někdo záhy přijde přeměřit příkrým zakarpatským pohledem.

Svět agenturních dělníků je ve Vodňanech temnější tváří jinak celkem milého, spíš ospalého městečka s rybářskou tradicí. Na sloupech lze tu a tam narazit na mnohojazyčné nálepky organizací nabízejících pomoc vykořisťovaným agenturním dělníkům. Terénní pracovníci, kteří se zabývají vykořisťováním lidí na trhu práce, nám v rámci monitoringu tuzemských poměrů skutečně potvrdili, že závažné prohřešky zaznamenali i ve vodňanských drůbežárnách. „Co se týká cizinců najatých agenturami, sledovali jsme nevyplacené mzdy, dlouhé směny, práce více lidí na jednu vstupní kartu do provozu nebo neproplácení přesčasů a svátků,“ dozvěděli jsme se od jednoho z nich.

Detaily ani jméno své organizace však zveřejnit nechtějí — jednak z titulu své práce, která musí do velké míry probíhat v utajení (organizace mívají jen P. O. Box), jednak proto, že nechtějí jmenovitě komentovat podniky Andreje Babiše. Každý má dnes strach z možné žaloby. „Babiš má přece v zádech armádu právníků a svoje lidi na soudech,“ zní typická reakce, s níž jsme se setkali opakovaně.

Terénní pracovník občanské organizace ale není jediným, kdo o podobných praktikách ve Vodňanech mluví. „Asi třikrát jsem viděl na vlastní oči mafiána, jak vyplácel partu dělníků přímo na parkovišti před drůbežárnou,“ řekl nám k tomu mladý muž, který v podniku pracuje.

Pracovní agentury mají ze zákona povinnost zajistit, aby jejich zaměstnanci neměli horší pracovní a platové podmínky než přímí zaměstnanci daných firem na srovnatelných pozicích. To se ve Vodňanech evidentně neděje. Jestliže člověk najatý agenturou dostává za 250 hodin měsíčně sedm tisíc na ruku, něco zkrátka početně nevychází. Osmadvacet korun za hodinu je méně než polovina zákonem stanoveného minima.

Kolik lidí ve Vodňanech agentury takto vykořisťují, přesně pochopitelně zjistit nelze, ale spolehlivě lze odhadovat, že se tu jedná o desítky osob zaměstnávaných za nezákonných podmínek. Ví o tom Agrofert? Ví o tom Babiš?

Mluvčí Agrofertu Karel Hanzelka Deníku Referendum napsal: „Pokud stejně jako mnoho jiných firem v České republice zaměstnáváme také nějaké cizince, děje se tak zcela v souladu s právem.“ Sdělit, kolik cizinců ve Vodňanech pracuje, ale odmítl: „Pokud jde o Vodňanskou drůbež, žádáte po mně informace, které sice nejsou tajné, ale v konečném důsledku je chcete použít proti naší firmě. Nezlobte se, na ničem takovém se nechci a nebudu podílet.“

Takovou reakci lze samozřejmě chápat jako snahu něco zakrýt. Karlu Hanzelkovi nelze než vřele doporučit osobní návštěvu Vodňan a rozhovor s alespoň jedním vystrašeným rumunským dělníkem. Náš rozhovor s ním nebyl jedinou zkušeností, která naznačila, že se ve Vodňanech mohou vyskytovat i lidé zaměstnaní zcela nelegálně. Není přitom ani vyloučeno, že se tu vyskytují případy obchodu s lidmi, jak jej definuje trestní zákoník v paragrafu 168.

Pokud by se to rozhodl vyrazit osobně zkontrolovat český ministr vnitra, nejsme proti, jen zdvořile žádáme, aby se zaměřil raději na ukrajinské „mafiány“ nežli na jejich oběti. Adresy ubytoven máme k dispozici.

Vedení Vodňanských drůbežáren s „mafiány“ vědomě spolupracuje

Hovořili jsme také se starším Ukrajincem Voloďou, který je zaměstnaný přímo drůbežárnou. Bydlí v ubytovně hned vedle podniku — v odpudivém, špinavém likusáku, který by na lidské obydlí netipoval snad nikdo. „Já tady nejsem přes mafiána,“ zahájil svou konverzaci s námi výmluvně. Jeho mzda je prý šestašedesát korun na hodinu — čili zákonem stanovené minimum.

Jiný starší Ukrajinec z Mukačeva nám sice tvrdil, že také pracuje přímo pro drůbežárnu, v jeho příběhu však bylo několik nesrovnalostí, které by spíš poukazovaly na to, že se jednalo o agenturního pracovníka nepoučeného o své situaci. Několikrát se zmínil o jakési „komandantce“, sídlící v ubytovně, která vše řídí.

Řekl nám také, že v pondělí pracuje třináct hodin, od úterý do čtvrtka dvanáct a v pátek čtrnáct hodin. Slíbeno prý má — na zdejší poměry královských — osmdesát korun za hodinu. Ale jak vypadá jeho výplata ve skutečnosti, jsme se nedozvěděli. Ve Vodňanech pobýval teprve desátým dnem.

Žádný pevný řád pro práci cizinců ve Vodňanech evidentně neexistuje — různí lidé tady pracují za různých podmínek. Formálně nese za porušování zaměstnaneckých práv odpovědnost agentura. „Firma, která její služby využívá, dává vždy od všeho ruce pryč a tvrdí, že o ničem nevěděla,“ vysvětlují terénní pracovníci. Jenomže vždycky o ní dobře ví. „Samozřejmě, že vedení podniku ví, že platí mafiány, to je přece jasný. Kdyby měli všem platit sociální a zdravotní, tak to můžou jít rovnou zavřít,“ řekl nám k tomu mládenec pracující v organizační části podniku, s nímž se nám podařilo zapříst neformální rozhovor.

Správce jedné z ubytoven, který již cizince ubytovat odmítá, upozornil ještě na jiný povážlivý aspekt zaměstnávání cizinců. „Neberu je sem od té doby, co mi sem přinesli štěnice. Toho se strašně těžko zbavuje. Ale hlavně mi řekněte, jak to tam musí vypadat! V pátek mi je sem přivezli a v pondělí už šli na linku. Zdravotní průkazy museli mít orazítkovaný bianco předem, jinak by to přece nemohli stihnout. Šéfové sem někdy chodí, tak jsem jim říkal, že si koledujou o průser.“

O tom, že si je vedení Vodňan vědomo, za jakých podmínek lidi zaměstnává, tíživě vypovídá příběh slovenského agenturního zaměstnance, kterého v podniku všichni znali jako „Bohouška“. Měl rád lidi v práci, zůstával přesčas, i když nemusel, za každého, kdykoli mohl, zaskočil a každému, když to šlo, pomohl. I z jeho platu si lichvářskou část po celou dobu jeho práce ve Vodňanech strhávala agentura. Teprve na konci své „kariéry“ dostal Bohoušek pracovní smlouvu přímo s firmou, pro kterou dýchal. Měl diagnostikovanou rakovinu a zbývalo mu pár měsíců života.

Jste nemocný? Tím pádem nespolehlivý. Tak jděte do výroby

I takový projev pozdě nalezené velkorysosti je ale v dnešních Vodňanech výjimkou. Smutně to ilustruje příběh zaměstnance, který tu po několik let pracoval v organizační části podniku.

„Pracoval jsem tam čtyři roky. Na konci jsem dostal zápal plic. Muselo to být i z práce. Z teplé kanceláře jsem neustále vybíhal ven na rampy, kde byl v zimě nějaký jeden stupeň. Pořád jsem seděl pod umělým osvětlením u počítače. Určitě se na mě podepsal i stres, konflikty — atmosféra v drůbežárnách není nijak přátelská. Nejsem typ, co věci ventiluje. Spíš držím všechno v sobě,“ rozpovídal se sympatický člověk středního věku v restauraci v centru Vodňan nad sklenicí minerálky.

Už nás nepřekvapuje, že ani on si nepřeje zveřejnit své jméno. „Nikdy nevíte, jestli se tam nebudete muset vrátit, nebo jestli nebudete potřebovat práci pro dítě,“ říká. Pak pokračuje v líčení svého příběhu: „Několik měsíců jsem se léčil. Když jsem mohl konečně zase nastoupit, zjistil jsem, že mě chtějí přeřadit do výroby. To bych šel s platem o šest tisíc dolů. Využili toho, že mi končila pracovní smlouva. Naštěstí jsem dostal jinou pracovní nabídku, a tak jsem po ní sáhl všema deseti,“ vypráví.

Vůbec nejdrsnějším způsobem ilustruje přístup vedení k zaměstnancům jeho mladá kolegyně, která v podniku pracuje s přestávkou už pět let. „To nám jednou vedení řeklo, že drůbežárny prodělaly. A že prý to musí zaplatit z našich peněz. Vzali tři tisíce dělníkům a čtyři tisíce lidem v administrativě. Ženský brečely, jak mají s deseti tisíci, které jim zbyly, uživit rodinu. Někdo to nevydržel a napsal Babišovi e-mail. Ten tam poslal nějakou svoji manažerku,“ vypráví. „A víte co? Zjistilo se, že si to manažeři chtěli stopit pro sebe,“ líčí. Po „kontrole shora“ ředitelé museli zadržené peníze zaměstnancům vrátit.

Co tedy o stavu své výkladní skříně ví Andrej Babiš? „Za celou dobu, co jsem tam pracoval, tu byl jen jednou,“ vypráví při našem rozhovoru již zmíněný člověk, kterého po dlouhé nemoci chtěli přeřadit z administrativy do výroby. „Byla to skoro legrace. Kdyby to šlo, i tráva by se kvůli němu tenkrát natírala nazeleno. Vysazovaly se květiny, navozily se tam truhlíky, které překážely při nakládání kuřat. Oškliví nebo potetovaní zaměstnanci dostali volno a museli zůstat doma. No a cizinci museli být schovaní úplně…“ usmívá se při vzpomínce na přípravy před Babišovou návštěvou jako nad divadelní scénou z pera ruského dramatika z předminulého století.

„Babiš pak přišel a zdržel se všeho všudy několik minut. Všichni stáli v pozoru. Prošel tam v bílých holinách a v bílém plášti se svou suitou a zase zmizel,“ vypráví. „Schovat cizince“ může lidem v Agrofertu připadat jako výborný nápad. Fungoval ale jenom na Babiše. Státní úřad inspekce práce uložil za nelegální zaměstnávání vloni 705 pokut v celkové výši jednasedmdesát milionů korun. Nejvyšší možnou pokutu, deset milionů korun, dostala dva roky po sobě firma Edvarda Petříka, která nelegálně zprostředkovávala práci šestnácti Vietnamcům na pozici výrobních dělníků v areálu potravinářského závodu Vodňanská drůbež v Modřicích u Brna.

Reportáž původně vyšla jako čtvrtá kapitola knihy Žlutý Baron. Lidé Andreje Babiše na její autory podali trestní oznámení pro údajné spáchání trestného činu pomluvy. V reakci na to ji zveřejňujeme i na stránkách DR.