↗

Jenom v Plzni žije sedmnáct tisíc agenturních pracovníků. Vstřícnost vůči agenturnímu zaměstnávání se podepisuje na tváři města. Foto Petra Dvořáková, DR

„Pracovali jsme všude, umíme i svářet,“ mumlá rudovlasá Češka s propadlými tvářemi. „Pendlujeme za prací po celé republice,“ dodává její stejně tak vyhublý partner krčící se ve stanu nad ešusem instantní polévky v plzeňském areálu pro lidi bez domova.

„Vy jste novinářka? Okamžitě chci váš kontakt!“ přerušuje nás robustní Ukrajinec. Stejně jako oni ztratil v době koronavirové práci zprostředkovanou agenturou. Jeho poslední výplata prý činila sedm tisíc korun — za dvě stě třicet hodin práce.

„A co vy? Vy jste na ulici dlouho?“ otáčím se k nově příchozímu blondýnovi. Jmenuje se Tomáš. „Vypadám na to?“ zalekne se. „Koronavirus mi všechno vzal. Všichni jsme dostali výpověď. Ale posledních pár měsíců mi stejně platili nula korun,“ říká. Tvrdí, že brával třicet šest tisíc měsíčně, vybíral si ale zálohy, které mu agentura podivně strhávala.

Nic mě během práce na nedávné reportáži o lidech bez domova v době koronavirové nepřekvapilo tak moc jako vysoký podíl propuštěných agenturních pracovníků v plzeňském „stanovém městečku“ pro lidi bez domova. Plzeň se s rostoucím podílem dělníků zanechaných agenturami ulici napospas potýká dlouhodobě.

Od devadesátých let tu polykají jižní cíp města Borská pole, jedna z prvních průmyslových zón v České republice. Její expanze, vyžadující rostoucí přísun nekvalifikované pracovní síly, předznamenala rozpuk pracovních agentur a příliv tisíců agenturních pracovníků — těch zahraničních žije jenom v Plzni sedmnáct tisíc.

Agenturní pracovníci jsou ve firmě zpravidla zaměstnáni na základě pokynu k dočasném výkonu práce u jiného zaměstnavatele. Standardní pracovní smlouvu mají výhradně s agenturou. Často ale zahrnuje dodatek, že v případě ukončení dočasného přidělení má agentura právo smluvní vztah s pracovníkem ihned ukončit. Agenturní pracovníci jsou tak zpravidla prvními, kdo v době krize končí.

Agentury pracovníkům také zpravidla zajišťují lůžko na ubytovně, za nějž jim z platu strhávají částky odpovídající pronájmu bytu. Ztrátu práce tak zpravidla provází ztráta bydlení.

Nemorální, ale legální

Když jsem se pokoušela v plzeňských občanských organizacích zjistit, zda jsou zneužití agenturní pracovníci v době krize téma, dostávalo se mi kusých informací. „S problémem nevyplacených mezd nás kontaktují i lidé z jiných krajů. Mnoho zahraničních pracovníků se s krizí vrátilo domů. Agentury počítaly s tím, že se pracovníci nebudou mít jak bránit, a nevyplatily jim poslední výplaty…“ vypočítává Jan Vaněk z plzeňské Diakonie Českobratrské církve evangelické.

Plzeňská Organizace pro pomoc uprchlíkům se setkala s bulharským pracovníkem, který byl přes agenturu zaměstnán pět měsíců v automobilce. Poslední dva měsíce trávil kvůli koronavirovým omezením zadarmo na ubytovně — přestože měl přislíbeno šedesát procent platu — načež s ním byl pracovní poměr rozvázán. Dobře nerozuměl česky ani rusky a organizace s ním ztratila kontakt. Telefon neměl a nikdy víc se neukázal.

S příklady špatných zkušeností s agenturami se setkal i Jakub Chabr z plzeňské sociální organizace Tady a teď. S jedním klientem řešil nízkou výplatu, způsobenou přemrštěnými srážkami za ubytování a autobus. Agentura mu navíc nedodala potvrzení o ukončení pracovního poměru, takže dotyčný nemohl žádat o podporu nebo se přihlásit na úřad práce. I Chabr však s dotyčným ztratil kontakt.

V plzeňském stanovém městečku pro lidi bez domova se pak setkal s Čechem, jehož výplata měla činit osmnáct a půl tisíce. Po odečtení odvodů, exekučních srážek a desetitisícového poplatku za ubytování však agentuře po měsíci práce dlužil dva tisíce korun. 

Stalo se tak v souladu s vykořisťovatelskou smlouvou, kterou dotyčný podepsal. „Některé praktiky jsou sice nemorální, ale legální. Chybí vůle problém agentur řešit. A agenturní pracovníci netuší, jaká jsou jejich práva, jak se bránit,” povzdychne si Chabr, podle něhož situaci znesnadňuje i otázka bydlení. 

↗

Jak se stane z výplaty dvoutisícový dluh. Foto Petra Dvořáková, DR

„Kdyby si sháněli práci jinde, ohrozí tím své — byť nedůstojné a předražené — bydlení na ubytovně, kde jsou odříznutí od vnějšího světa. Noční můra agentury je, že na ubytovnu přijde sociální pracovník a vysvětlí obyvatelům, co všechno je špatně,“ dodává.

Jenže občanské organizace mají i tak klientů přehršel a sociální služby, odpovídající klientele podvedených zahraničních dělníků, tu zkrátka nejsou.

Nekradou, maximálně jdou k řece na ryby

Asi nejkonkrétnější zkušenosti má pobočka Člověka v tísni ve Stříbře, které je od Plzně vzdáleno šestatřicet kilomentrů. „Jakmile se rozkřiklo, že můžeme agenturním pracovníkům pomoct, přišla nám sem půlka ubytovny. Doteď jsme zkušenosti s agenturními pracovníky neměli. Vlastně jsme o nich málem nevěděli, pracují od nevidím do nevidím, člověk je ani nepotká,“ vysvětluje do telefonu Kateřina Vostatková.

Stříbrsko platilo na počátku minulého desetiletí za okres s největší nezaměstnaností v kraji.Toho využili investoři a vedle dálnice nedaleko středověkého městečka vybudovali průmyslovou zónu Panattoni Park. Nezaměstnanost v regionu prudce spadla. Teď se za prací na Stříbrsko stěhují lidé z celé republiky i ze zahraničí. K osmi tisícům místních přibyly dva tisíce agenturních pracovníků.

„Už nemají co jíst. Ale krást by nešli! Bojí se policistů a deportace. Maximálně zkoušejí lovit v řece ryby,“ popisuje Martina, svérázná blondýna ve středních letech, situaci svých bulharských kolegů v kanceláři Člověka v tísni. Poprvé je sem přivedla před měsícem. Nebýt jí, i oni by hladověli nikým nepovšimnuti.

Automobilka v zóně Panattoni Park, kde Martina pracuje, na počátku dubna omezila provoz. Zatímco ona jakožto kmenová zaměstnankyně bere během nuceného volna šedesát procent platu, bulharští agenturní pracovníci čekají zadarmo doma, zda jim zazvoní telefon a oni budou moct na směnu. Agentura jim ale nadále strhává poplatek za ubytování. Ti šťastnější, kteří si odpracovali alespoň pár dní, jsou na nule, případně si vydělali pár stovek. 

Agentura otálí s vydáním výplatních pásek či evidenčních listů. Martina žádá o pracovní dokumenty kolegy už od ledna. Dotyční tak nemají nad výší mezd kontrolu, nemohou se účinně bránit nebo doložit na úřadu práce, že mají nárok na podporu. Většina z nich tu ale beztak nemá přechodný pobyt, takže na podporu nedosáhnou.

Dva z bulharských pracovníků s námi nehnutě a mlčky sedí v místnosti. Muž ve středních letech pokorně klopí své bleděmodré oči. „Stydí se za svou situaci i před dětmi. V jejich kultuře hrají čest a morálka velkou roli,“ vysvětluje Martina a otáčí se na temnovlasou ženu po své levici. „Ale největší strach mám o Galu. Dostala se na fyzické i psychické dno. Od prvního června nebude mít na ubytování, takže se z ní a jejích dvou nezletilých dětí mohou stát bezdomovci,“ pokračuje rozhořčeně, zatímco Gale rudnou vlivem potlačovaných slz oči.

Gala pracuje v České republice čtyři roky. Zvykly si tu i její děti, které zde chodí do školy. V Bulharsku už zázemí nemá. Do dubna pracovala pod jinou agenturou, pak ale dostala zdánlivě lepší pracovní nabídku.

Smlouva, kterou češtinu neovládající Gala podepsala a kterou má Deník Referendum k dispozici, je ukázkovým výsměchem. Neobsahuje údaje o časovém rozsahu práce ani o výši srážek za ubytování. Jedinými konkrétními údaji jsou mzda patnáct tisíc korun měsíčně a dodatek, že za přesčasy do výše stopadesáti hodin za rok pracovnici nepřísluší navýšení mzdy. 

Mzdu navíc pracovníci dostávají v „komunistických pytlíčcích“, jak jim Martina přezdívá, tedy rozdělenou třeba do tří různých obálek o třech různých hodnotách. Převzetí pak pracovníci podepisují, aniž by měli čas si peníze přepočítat. „Dělají i šestnáctky. Mají tu nejhorší práci u vysokých pecí, kde je vysoká úrazovost. Někteří nejsou ani pojištění, takže je ošetří akorát na pohotovosti — stehy už si na ubytovně vyndávají sami,“ popisuje Martina.

Za byt 2+1 na ubytovně platí Gala s partnerem osmnáct tisíc korun — zatímco standardní pronájem obdobné velikosti přijde ve Stříbře na deset tisíc. Cena ubytování se totiž neodvíjí od typu bytu, ale počtu osob — čtyři a půl tisíce korun za osobu agentura odečítá Gale a jejímu partnerovi z platu. Další pětistovka jde dolů za svoz autobusem do práce.

Dle úřadu práce, kam agentura po dvou týdnech naléhání sociální pracovnice Galiny výplatní pásky zaslala, jí teď agentura odečítala srážky za ubytování ve výši úměrné počtu odpracovaných dnů, kolik přesně to je, ale nevíme.

Podle změny zákona o zaměstnanosti z roku 2017 by měl pokyn k dočasnému výkonu práce obsahovat informaci o mzdových podmínkách kmenových zaměstnanců na srovnatelné pozici — ty dle smlouvy obsahuje příloha. Stejně tak by neměl zaměstnavatel pracovníkovi cokoliv strhávat ze mzdy bez jeho písemného souhlasu. 

↗

Pomoc vykořisťovaným agenturním pracovníkům nabízejí nevládní organizace. Foto Zuzana Vlasatá, DR

Pracovníci však papírům nerozumí a dávno si nejsou jisti, co všechno podepsali. V hromadě dokumentů, které do Člověka v tísni přinesli, však chybí jak příloha ke smlouvě, tak dohoda o srážkách ze mzdy.

Dramatický příběh Galy a jejích nejbližších však, zdá se, bude mít pozitivní vyústění. Martina ve fabrice vyjednala pro Galu, jejího partnera a dalšího kolegu od počátku července pozici kmenových zaměstnanců. Za ukončení spolupráce ale budou muset agentuře na základě smlouvy zaplatit polovinu jedné své měsíční mzdy.

Dále Galina rodina dosáhne na dávku mimořádné okamžité pomoci v hodnotě jedenáct tisíc korun. I přes odporu agentury navíc můžou zůstat na ubytovně — a majitel jim sníží nájemné na třináct a půl tisíce.

Otrokáři mi ještě potřebují otrhat křidélka

Otázkou nadále zůstává, jak dlouho bude zadarmo čekat na telefonát z práce zbytek z dvaceti bulharských pracovníků z „Martininy“ fabriky. „Všichni jsou nadále zaměstnanci agentury a věří, že se vrátí do práce. Jméno agentury ani fabriky v textu rozhodně neuvádějte. Panuje tu strach. Agentura jim vyhrožuje, že je vyhodí na ulici, protože požádali o pomoc nás,“ vysvětluje naléhavým hlasem Vostatková z Člověka v tísni. Zároveň mě prosí, abych se agentury zeptala na situaci pracovníků v době koronavirové obecným dotazem, aniž bych naznačila, co vím. Dokonce ani Martina nechce, abych uvedla její příjmení. „Můj boj s agenturou ještě neskončil,“ uzavírá mou otázku rozhodně.

Do agentury se sice dovolám, ale nad relevancí odpovědi se snášejí otazníky: „Pardon, zrovna zpracovávám srážky z mezd,“ omlouvá se úslužně koordinátorka do telefonu. „Nemáme jediného pracovníka, který by šedesát procent platu nedostával, všem bylo vyhověno,“ tvrdí skálopevně. Agentura prý „nikdy nestrhávala nikomu nic za ubytování“ a „všichni mají všeho dostatek“.

Vláda do programu Antivirus, v rámci nějž mohly krizí dotčené firmy žádat o proplacení náhrad mezd v době nuceného volna, zařadila i pracovní agentury. Vyplacení peněz ale podmiňovala poctivě odváděnými příspěvky do systému pojištění či bezdlužností. Agentura, která zaměstnávala Galu a další, sice o zařazení do programu žádala, ale peníze od státu nedostala, potvrdila agenturní koordinátorka.

„Já z toho nikoho neviním, byla to manažerská chyba,“ rozpráví Josef, Čech v předdůchodovém věku, který skrze agenturu pracoval ve fabrice v Panattoni Parku pět let. Ta fungovala naplno koronavirové krizi navzdory po celý duben. Sklady naplnilo nikým neodebírané zboží. Agentura dostala pokyn k vypovězení veškerých pracovníků na počátku května.

Josef měl s agenturou uzavřenou smlouvu na hlavní pracovní poměr. Ta s ním přesto ukončila spolupráci z důvodu vypršení smlouvy k 26. březnu 2020. Až když Josef ukončení spolupráce podepsal, všiml si doma, že měl smlouvu uzavřenou do března 2021. Byl jednoduše podveden.

Když do jeho vyprávění v kanceláři Člověka v tísni vstupuje Kateřina Vostatková s upozorněním, že by býval měl nárok na odstupné, Josef smířlivě pokrčí obrovskými rameny. „Ale zase bych neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti. Šéf výroby povídal, ať koukám na telefon, že se mi zcela určitě ozvou, až se to rozjede, protože takovýho maníka, co zvládá nýtovat pro celou fabriku, tam ještě neměli,“ rozzáří se jeho malé oči pýchou.

Josef zůstává agentuře věrný. „Mám nad sebou otrokáře, kteří mi ještě potřebují otrhat křidélka,“ říká a na mysli má exekutory. V minulosti už mu odstavili účet. Teď má skrze agentury méně průhledný pracovní vztah a exekutorovi posílá, kolik uzná za vhodné — téměř vše má podle svých slov splaceno.

↗

Za špatné bydlení v ubytovně si agentury strhávají často více, než na kolik vyjde pronájem standardního bydlení. Foto Jakub Patočka, DR

V době, kdy jsem s Josefem v kanceláři Člověka v tísni mluvila, se snažil najít si práci bez agentury a souhlasil, že mohu v textu uvést její jméno a se situací ji zkonfrontovat. „Pan Josef je vystrašený, není zvyklý být bez práce a dotyčná agentura zajišťuje na Stříbrsku polovinu pracovních příležitostí. Souhlasil, že můžete použít jeho křestní jméno, ale jméno agentury raději ne,“ volá mi o dva dny později Vostatková.

O další dva dny později se dozvídám, že Josef si už práci našel. Skrze tutéž agenturu…

Každý rok vznikají stovky agentur

„Agenturní zaměstnávání vzniklo proto, aby se vykryly nárazové potřeby firem, například o Vánocích. Stal se z něj ale standardní zdroj práce,“ shrnuje Rudolf Špoták, člen pirátské komise pro pracovní právo a personalista ve firmě Automoviv. Přestože jsou agenturní pracovníci vzhledem k marži pro agenturu dražší než kmenoví zaměstnanci, agenturní práce firmám umožňuje obcházet zaměstnavatelské povinnosti.

Po agenturním zaměstnávání dychtí i pracovníci. „Agentura jim poskytne ubytování, přiveze je do práce, poskytne jim před výplatou zálohy. Někteří lidé putují od jedné průmyslové zóny ke druhé — setkal jsem se s životopisem člověka, co jich za rok a půl vystřídal dvacet,” pokračuje Špoták.

Za jednu z příčin hladu po agenturní práci označuje nastavení exekučního řádu. „Než exekutoři zjistí, kde dotyčný pracuje, trvá to měsíc a půl — a mezitím už se mohl přesunout do jiné fabriky. Mnohdy mají smlouvu na minimální mzdu — a na zbytek, který dostávají na ruku, exekutor nemůže,“ dodává.

Nekalé praktiky agentur se pokoušel stát omezit změnou zákona o zaměstnanosti v roce 2017, v němž je zakotvena spoluzodpovědnost uživatelů, tedy firem, a hlavně princip srovnatelných podmínek. Agenturní pracovník nesmí mít horší pracovní podmínky než kmenový zaměstnanec na srovnatelné pozici. 

Účelovému zakládání agentur — jeden zaměstnanec často pracoval pro více agentur v téže firmě, aby se ponížily povinné odvody — měla zamezit agenturami povinně skládaná kauce půl milionu korun.

Tři roky po změně zákona existuje podle databáze úřadu práce víc agentur než předtím — konkrétně 2185. Zaměstnávají asi čtyři sta tisíc lidí. „Co se týče spoluzodpovědnosti uživatelů — firmy se bály první měsíc a půl. Zákonnou povinnost srovnatelných podmínek pak agentury obcházejí tím, že pracovní pozici přerámují, mnohdy jejím prostým přejmenováním třeba pomocí slovíčka junior,“ komentuje to Špoták.

„O agenturním zaměstnávání již bylo mnoho napsáno, mnoho navrženo, jeho právní úprava byla částečně změněna, ale stále nelze konstatovat uspokojivou situaci v této oblasti,“ uznává ve zprávě za rok 2018 i Státní úřad inspekce práce, který vloni provedl téměř pět set kontrol zaměřených na agenturní zaměstnávání. Jenže ačkoliv v šedesáti procentech případů odhalil nedodržení zákona, jeho jedinou zbraní jsou pokuty. 

Odebrat agentuře licenci může na základě podnětu od inspekce úřad práce. A ten tak činí. Jenom vloni odebral licenci k provozu více než čtyřem stům agentur. 

Mezitím však stovky nových agentur vznikly, na půlmilionovou kauci nehledě. Zatímco jednatelé stojící za provozem agentur zůstávají stejní, mění se jména i „iča“. Ministerstvo práce a sociálních věcí proto pracuje na změně zákona o zaměstnanosti, který by zpřísnil podmínky založení agentur — třeba novými požadavky na odpovědného zástupce nebo povinností označit před žádostí o udělení licence sídlo a pracoviště. Odbory volají po víceúrovňových kontrolách pracovních agentur, do nichž bude zapojeno víc subjektů, například cizinecká policie.

O práci U Práce

Téma agenturní práce je obestřeno hradbami mlčení a strachu. Telefon nezvedají lidé, na něž jsem nasbírala kontakty v plzeňském stanovém městečku, přes opakované urgence neodpovídají lokální politici a veškeré příběhy musím na přání dotyčných anonymizovat.

V okolí plzeňské tramvajové zastávky, příznačně pojmenované U Práce, se však naléhavost problémů s agenturami práce dere z úst každého náhodně osloveného kolemjdoucího. Rozverná žena v psychedelické roušce ze sebe trousí politování, že expanze průmyslové zóny je „škoda vůči přírodě“, zatímco milá blondýna vedle ní chlácholivě špulí rty a vysvětluje, že jí zahraniční agenturní pracovníci nevadí, když jsou Češi líní pracovat.

„Je to problém!“ rozkřičí se plačtivě krátkovlasá žena bez domova, která se na zastávce schovává s přáteli před deštěm.

„Za prvý agentury podváděj lidi, za druhý zku*vili Borský pole, za třetí berou radši Ukrajince než Čechy!“ lamentuje, načež se její slovenský kamarád s dredy až po zadek pouští do recenzování agentur: „Máš to jako v každý práci, někde platěj dobře, někde špatně, někde ti lžou do očí, jinde jsou féroví. Manpower — škoda mluvit, Lepší práce — tak ta je nejhorší!“

Na ulici je dredař teprve dva týdny. Práci měl prý skvělou, ale pohádal se s přítelkyní, která nechala vyměnit zámek jejich společného bytu, načež proseděl hodiny na chodbě. Práci ztratil kvůli nedodržení docházky.

„Neplatěj přesčasy. Lidi makaj a nic z toho nemaj,“ vrtí hlavou žena s nafialovělým přelivem, která si s kamarádkou krátí čekání na tramvaj už několikátou cigaretou. Sama přes agenturu pracovala. Za pokoj jí a partnerovi strhávali jedenáct a půl tisíce.

„Já bych přes agenturu nikdy nepracovala, to radši budu na úřadě,“ přitakává její kamarádka.

„Špatná doba, špatná, já nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju, mám střechu nad hlavou, ale někteří lidé jsou chudí,“ opakuje rezignovaně žena s přelivem, načež se otočí ke své kamarádce: 

„Ty jsi vlastně chudá.“

„Jsem no,“ přitakává kamarádka, zatímco si ženy nechávají ujet další tramvaj.

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.