Agenturní pracovníci v době krize: Z hladu zkoušejí lovit ryby
Petra DvořákováAgenturních pracovníků jsou v zemi desítky tisíc. V době krize ztrácejí ze dne na den práci i bydlení. Zpravidla neznají svá práva, netuší, kam se obrátit pro pomoc. Vzhledem k moci agentur v některých regionech se navíc bojí mluvit.
„Pracovali jsme všude, umíme i svářet,“ mumlá rudovlasá Češka s propadlými tvářemi. „Pendlujeme za prací po celé republice,“ dodává její stejně tak vyhublý partner krčící se ve stanu nad ešusem instantní polévky v plzeňském areálu pro lidi bez domova.
„Vy jste novinářka? Okamžitě chci váš kontakt!“ přerušuje nás robustní Ukrajinec. Stejně jako oni ztratil v době koronavirové práci zprostředkovanou agenturou. Jeho poslední výplata prý činila sedm tisíc korun — za dvě stě třicet hodin práce.
„A co vy? Vy jste na ulici dlouho?“ otáčím se k nově příchozímu blondýnovi. Jmenuje se Tomáš. „Vypadám na to?“ zalekne se. „Koronavirus mi všechno vzal. Všichni jsme dostali výpověď. Ale posledních pár měsíců mi stejně platili nula korun,“ říká. Tvrdí, že brával třicet šest tisíc měsíčně, vybíral si ale zálohy, které mu agentura podivně strhávala.
Nic mě během práce na nedávné reportáži o lidech bez domova v době koronavirové nepřekvapilo tak moc jako vysoký podíl propuštěných agenturních pracovníků v plzeňském „stanovém městečku“ pro lidi bez domova. Plzeň se s rostoucím podílem dělníků zanechaných agenturami ulici napospas potýká dlouhodobě.
Od devadesátých let tu polykají jižní cíp města Borská pole, jedna z prvních průmyslových zón v České republice. Její expanze, vyžadující rostoucí přísun nekvalifikované pracovní síly, předznamenala rozpuk pracovních agentur a příliv tisíců agenturních pracovníků — těch zahraničních žije jenom v Plzni sedmnáct tisíc.
Agenturní pracovníci jsou ve firmě zpravidla zaměstnáni na základě pokynu k dočasném výkonu práce u jiného zaměstnavatele. Standardní pracovní smlouvu mají výhradně s agenturou. Často ale zahrnuje dodatek, že v případě ukončení dočasného přidělení má agentura právo smluvní vztah s pracovníkem ihned ukončit. Agenturní pracovníci jsou tak zpravidla prvními, kdo v době krize končí.
Reportáž●Petra Dvořáková
Lepší než nic... Jak se města v době koronavirové starají o lidi bez domova
Agentury pracovníkům také zpravidla zajišťují lůžko na ubytovně, za nějž jim z platu strhávají částky odpovídající pronájmu bytu. Ztrátu práce tak zpravidla provází ztráta bydlení.
Nemorální, ale legální
Když jsem se pokoušela v plzeňských občanských organizacích zjistit, zda jsou zneužití agenturní pracovníci v době krize téma, dostávalo se mi kusých informací. „S problémem nevyplacených mezd nás kontaktují i lidé z jiných krajů. Mnoho zahraničních pracovníků se s krizí vrátilo domů. Agentury počítaly s tím, že se pracovníci nebudou mít jak bránit, a nevyplatily jim poslední výplaty…“ vypočítává Jan Vaněk z plzeňské Diakonie Českobratrské církve evangelické.
Plzeňská Organizace pro pomoc uprchlíkům se setkala s bulharským pracovníkem, který byl přes agenturu zaměstnán pět měsíců v automobilce. Poslední dva měsíce trávil kvůli koronavirovým omezením zadarmo na ubytovně — přestože měl přislíbeno šedesát procent platu — načež s ním byl pracovní poměr rozvázán. Dobře nerozuměl česky ani rusky a organizace s ním ztratila kontakt. Telefon neměl a nikdy víc se neukázal.
S příklady špatných zkušeností s agenturami se setkal i Jakub Chabr z plzeňské sociální organizace Tady a teď. S jedním klientem řešil nízkou výplatu, způsobenou přemrštěnými srážkami za ubytování a autobus. Agentura mu navíc nedodala potvrzení o ukončení pracovního poměru, takže dotyčný nemohl žádat o podporu nebo se přihlásit na úřad práce. I Chabr však s dotyčným ztratil kontakt.
V plzeňském stanovém městečku pro lidi bez domova se pak setkal s Čechem, jehož výplata měla činit osmnáct a půl tisíce. Po odečtení odvodů, exekučních srážek a desetitisícového poplatku za ubytování však agentuře po měsíci práce dlužil dva tisíce korun.
Stalo se tak v souladu s vykořisťovatelskou smlouvou, kterou dotyčný podepsal. „Některé praktiky jsou sice nemorální, ale legální. Chybí vůle problém agentur řešit. A agenturní pracovníci netuší, jaká jsou jejich práva, jak se bránit,” povzdychne si Chabr, podle něhož situaci znesnadňuje i otázka bydlení.
„Kdyby si sháněli práci jinde, ohrozí tím své — byť nedůstojné a předražené — bydlení na ubytovně, kde jsou odříznutí od vnějšího světa. Noční můra agentury je, že na ubytovnu přijde sociální pracovník a vysvětlí obyvatelům, co všechno je špatně,“ dodává.
Jenže občanské organizace mají i tak klientů přehršel a sociální služby, odpovídající klientele podvedených zahraničních dělníků, tu zkrátka nejsou.
Nekradou, maximálně jdou k řece na ryby
Asi nejkonkrétnější zkušenosti má pobočka Člověka v tísni ve Stříbře, které je od Plzně vzdáleno šestatřicet kilomentrů. „Jakmile se rozkřiklo, že můžeme agenturním pracovníkům pomoct, přišla nám sem půlka ubytovny. Doteď jsme zkušenosti s agenturními pracovníky neměli. Vlastně jsme o nich málem nevěděli, pracují od nevidím do nevidím, člověk je ani nepotká,“ vysvětluje do telefonu Kateřina Vostatková.
Stříbrsko platilo na počátku minulého desetiletí za okres s největší nezaměstnaností v kraji.Toho využili investoři a vedle dálnice nedaleko středověkého městečka vybudovali průmyslovou zónu Panattoni Park. Nezaměstnanost v regionu prudce spadla. Teď se za prací na Stříbrsko stěhují lidé z celé republiky i ze zahraničí. K osmi tisícům místních přibyly dva tisíce agenturních pracovníků.
Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.